25 Cdo 3165/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce S. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem v Břeclavi,
Smetanovo nábřeží 6, proti žalovanému Mgr. Z. K., zastoupenému Mgr. Vladanem
Valou, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, o náhradu škody, vedené
u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1068/2004, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, č. j. 17 Co
430/2010-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, č. j. 17 Co 430/2010-186,
ve výrocích I a III a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 6. 2010, č.
j. 8 C 1068/2004-151, ve výrocích I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal po žalovaném náhrady škody ve výši 2.120.000,- Kč s
příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právního předchůdce V. S. zmocnil dne 2.
6. 2003 žalovaného, aby pro něj vymohl dluh z půjčky ve výši 2.500.000,- Kč od
L. M., za tímto účelem mu předal smlouvu o půjčce, uznání dluhu a směnku na
uvedenou částku, a další listiny, po smrti V. S. žalobce vyzval žalovaného k
vrácení uvedené směnky a dalších listin, avšak žalovaný listiny mu nevydal,
čímž způsobil, že žalobci vznikla škoda, spočívající v zůstatku nevrácené
půjčky ve výši 2.100.000,- Kč a v nákladech právní pomoci 20.000,- Kč.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 4. 6. 2010, č.j. 8 C
1068/2004-151, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2.120.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud zjistil, že právní
předchůdce žalobce V. S. uzavřel dne 31. 10. 2002 s L. M. smlouvu o půjčce na
částku 2.500.000,- Kč, která byla splatná dne 31. 12. 2002. V této souvislosti
vystavil dne 31. 10. 2002 L. M. směnku na částku 2.500.000,- Kč ve prospěch V.
S. a téhož dne písemně svůj dluh co do důvodu a výše uznal. Následně L. M.
vrátil z půjčky V. S. pouze 400.000,- Kč a zbývající částku 2.100.000,- Kč mu
ve lhůtě splatnosti ani po jejím uplynutí nevrátil, proto V. S. se žalovaným
uzavřeli dne 2. 6. 2003 dohodu o plné moci, na jejímž základě byl žalovaný
zmocněn jednat za V. S. za účelem vydobytí zůstatku půjčky ve výši 2.100.000,-
Kč po L. M. Dne 19. 11. 2003 V. S. zemřel, čímž došlo k zániku plné moci ze dne
2. 6. 2003, a žalovaný jako zmocněnec byl podle soudu povinen učinit vše, aby
právní nástupce zmocnitele – žalobce neutrpěl újmu na svých právech. Žalobce
prokazatelně vyzval žalovaného dne 5. 1. 2004 a 22. 1. 2004 k vydání všech
listin vztahujících se k půjčce, kterou jeho zemřelý bratr uzavřel s L. M.
Žalovaný po výzvě žalobce k vrácení listin dokládajících půjčku, tj. písemné
smlouvy o půjčce ze dne 31. 10. 2002, směnky ve prospěch V. S. na 2.500.000,-
Kč vystavené L. M. a uznání dluhu L. M., tyto listiny nevydal. Tvrdil, že sám
měl pohledávku za zemřelým V. S. ve výši 2.500.000,- Kč, proto se dohodli, že
mu V. S. postupuje svoji pohledávku za L. M., což bylo vyznačeno i na rubu
směnky, a žalovaný se tak stal novým věřitelem L. M., který mu vystavil novou
směnku v jeho prospěch na částku 2.100.000,- Kč. Všechny původní listiny
žalovaný podle svého tvrzení zničil. V řízení však dle závěru soudu prvního
stupně nebylo prokázáno, že by došlo dne 14. 10. 2003 nebo jindy k indosaci
směnky na žalovaného, tedy k platné změně věřitele. Podle soudu žalovaný měl ve
smyslu § 33b odst. 6 obč. zák. právní povinnost na výzvu žalobce vrátit všechny
požadované listiny, a pokud tak neučinil, porušil svoji povinnost a žalobci
důsledku toho vznikla škoda ve výši 2.100.000,- Kč, když nemohl v příčinné
souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného vymáhat po L. M. plnění ze
směnky. Součástí vzniklé škody jsou i náklady na právní zastoupení žalobce v
řízení o zajištění důkazů (předmětných listin) vedeném u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 42 Nc 2001/2005 proti žalovanému ve výši 20.000,- Kč. Soud dospěl k
závěru, že žalovaný odpovídá ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. za škodu,
kterou způsobil porušením právní povinnosti.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2012,
č. j. 17 Co 430/2010-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I
a III, odvolání žalovaného proti zamítavému výroku II odmítl a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že v daném případě žalovaný porušil právní povinnost zmocněnce,
když po zániku plné moci smrtí zmocnitele nevydal žalobci jako právnímu
nástupci zmocnitele požadované listiny. Žalobce se - v důsledku jejich
neposkytnutí ze strany žalovaného - dostal do důkazní nouze a nemohl uplatnit u
soudu žalobu proti L. M. o vrácení zůstatku půjčky. Žalobci v příčinné
souvislosti s tímto porušením právních povinností žalovaným vznikla škoda v
částce 2.100.000,- Kč představující zbytek nesplacené půjčky L. M. a ve výši
20.000,- Kč tvořící odměnu, kterou žalobce zaplatil svému právnímu zástupci v
řízení o zajištění důkazů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je
z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud podle dovolatele
postupoval nesprávně, když závěr o existenci škody učinil pouze na základě
ztráty směnky, aniž se zabýval otázkou, jaké kroky žalobce učinil za účelem
vydobytí pohledávky vůči L. M. Vytýká též soudům, že nezkoumaly, zda v okamžiku
ztráty (znehodnocení) směnky byla vůbec pohledávka vůči L. M. dobytná. Namítá,
že ztráta zajišťovací směnky a priori neznamená nevymahatelnost nároků, které
původně vznikly V. S. vůči L. M., znamená pouze snížení dobytnosti původní
pohledávky. Namítá, že se soudy též nezabývaly výší směnkou zajištěné půjčky,
kterou nesprávně ztotožnily s výší vzniklé škody, aniž by zjišťovaly, v jaké
výši byla půjčka sjednána a zda sjednaný úrok není v rozporu s dobrými mravy.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale též
rozsudek soudu prvního stupně, jelikož i ten vykazuje vytýkané vady.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího
soudu, že předpoklady odpovědnosti za škodu byly v průběhu řízení prokázány a
zjištěny. Nesouhlasil s návrhy dovolatele na zkoumání skutečností svědčících o
dobytnosti předmětné pohledávky; jejich zjišťování považuje žalobce za
nepřípustná nová tvrzení v dovolacím řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud podané
dovolání odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 20. 3. 2012,
postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané
věci, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž může být
dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního
významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp.
zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo
součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.
12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. pro řešení odvolacím soudem nesprávně posouzené právní otázky, zda
samotné znehodnocení zajišťovací směnky způsobuje vznik škody v případě, že
nárok, který je směnkou zajištěn, byl v době znehodnocení směnky vymahatelný
(dobytný).
Jak vyplývá z výsledků řízení, směnka vystavená L. M. ve prospěch V. S. dne 31.
10. 2002 nebyla platebním prostředkem, nýbrž prostředkem zajišťujícím splnění
závazku ze smlouvy o půjčce uzavřené téhož dne. Věřitel směnkou zajištěné
pohledávky je oprávněn uplatnit zajištěnou pohledávku i nárok ze zajišťovací
směnky v jakémkoliv pořadí, případně i souběžně; jde o dva samostatné nároky,
plněním na jeden z nich však v rozsahu plnění zaniká i druhý, neboť tohoto
plnění se oprávněnému nemůže dostat dvakrát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že ztrátou (zničením) zajišťovací směnky neztrácí věřitel
možnost úspěšně uplatnit pohledávku ze závazku směnkou zajištěného. Podle
ustálené soudní praxe nelze uvažovat o vzniku škody, dokud není zřejmé, že
nárok, který je z titulu náhrady škody uplatňován, nelze uspokojit jinak (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 971/2004,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen Soubor
– pod C 4548, a judikaturu tam uvedenou). Ztráta (zničení) zajišťovací směnky
tak uplatnění a vymožení směnkou zajištěného závazku (zde dluhu z půjčky) pouze
ztěžuje, nikoli znemožňuje; sama o sobě tedy ještě věřiteli škodu nezpůsobuje.
Vznik škody na majetku lze dovodit až po zjištění, že plnění od smluvního
dlužníka se stalo nevymahatelným fakticky, např. proto, že jde o osobu
nemajetnou, nebo právně, např. v důsledku promlčení (srov. obdobně rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002, ze dne 26. 2.
2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003,
nebo ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3933/2008, uveřejněné v Souboru pod C
2157, C 2288, C 2822 a C 9865). Nedobytnost plnění lze přitom posoudit jako
otázku předběžnou, nemusí tedy předcházet marné uplatnění nároku věřitele v
soudním (či jiném) řízení (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, Soubor C 1721).
Jelikož odvolací soud vyšel z mylného názoru, že pouhé nevydání zajišťovací
směnky žalobci způsobilo škodu v rozsahu dosud nevráceného zůstatku půjčky a
nákladů právní služby, aniž se zabýval dalšími relevantními okolnostmi, a to
faktickou i právní možností žalobce vymoci dluh z půjčky na dlužníkovi v době,
kdy žalovaný směnku znehodnotil, a aniž by zkoumal, jaký význam pro vymožení
dluhu z půjčky mělo případně zničení dalších dokladů (smlouvy o půjčce a uznání
dluhu), je právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku o
odmítnutí odvolání do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně) podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek
prvostupňový, zrušil i toto rozhodnutí (s výjimkou zamítavého výroku) a věc v
rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2014
JUDr. Robert
Waltr
předseda senátu