29 Cdo 3933/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně
JUDr. D. K., jako správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. F. Z., zastoupené
JUDr. Věrou Sedloňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Letní 69/3, PSČ 103
00, proti žalovaným 1/ JUDr. M. H. a 2/ Přerost a Švorc - auto, s. r. o., se
sídlem v Praze 6, Veleslavínská 39, PSČ 162 00 identifikační číslo osoby
63073188, zastoupenému JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem v Praze 4,
Na Zámecké 7, PSČ 140 00, o zaplacení částky 77.855,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 83/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2008, č. j.
13 Co 476/2007-67, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března
2008, č. j. 13 Co 476/2007-67, se zamítá v rozsahu, v němž se týká druhého
žalovaného.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2008, č. j. 13 Co
476/2007-67 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. dubna 2007, č. j.
9 C 83/2006-37, se v rozsahu týkajícím se prvního žalovaného zrušují a věc se
potud vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.684,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 3. dubna 2007, č. j. 9 C 83/2006-37, zamítl Obvodní soud pro
Prahu 6 žalobu, kterou se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. F. Z.) domáhala vůči žalovaným (1/ JUDr. M. H. a 2/ Přerost a Švorc - auto, s. r. o.) zaplacení částky 77.855,- Kč s příslušenstvím, tak, že v rozsahu plnění
jednoho ze žalovaných zanikne povinnost plnit druhému z nich (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Usnesením ze dne 3. září 1996, prohlásil Městský soud v Praze (dále též jen
„konkursní soud“) konkurs na majetek dlužníka Ing. F. Z. a správcem jeho
konkursní podstaty ustanovil prvního žalovaného. 2/ Usnesením ze dne 16. září 2003, č. j. 92 K 96/95-535, které nabylo právní
moci 22. října 2003, zprostil konkursní soud prvního žalovaného výkonu funkce
správce konkursní podstaty úpadce, novou správkyní konkursní podstaty úpadce
ustanovil žalobkyni a prvnímu žalovanému uložil, aby bez zbytečného odkladu,
nejdéle však do 10 dnů od doručení usnesení, předal nové správkyni konkursní
podstaty úpadce všechny doklady a potřebné informace. 3/ Druhý žalovaný (jako pronajímatel) uzavřel s prvním žalovaným (jako
nájemcem) 1. ledna 1997 smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále též jen
„nájemní smlouva“), jejímž předmětem byly nebytové prostory v přízemí a prvním
patře označené budovy v Praze 6 (dále též jen „sporná budova“). Nájemní poměr
byl sjednán od 1. ledna 1997 (kdy nájemní smlouva nabyla účinnosti) na dobu
neurčitou a nájemné bylo sjednáno částkou 123.552 Kč ročně. 4/ První žalovaný (jako prodávající) uzavřel dne 16. dubna 1997, ve znění
dodatku ze dne 15. srpna 1997, se druhým žalovaným (jako kupujícím) kupní
smlouvu o převodu vlastnictví ke sporné budově a dalším nemovitostem. Vlastnické právo druhého žalovaného ke sporné budově bylo zapsáno do katastru
nemovitostí dne 26. září 1997, přičemž právní účinky vkladu nastaly k 19. srpnu
1997. 5/ Druhý žalovaný vystavil dne 30. listopadu 1998 prvnímu žalovanému fakturu na
částku 247.104,- Kč jako nájemné za užívání nebytových prostor ve sporné budově
v letech 1997 a 1998. 6/ První žalovaný uhradil druhému žalovanému fakturovanou částku dne 23. prosince 1998. 7/ Doklady týkající se nájemní smlouvy a kupní smlouvy předal první žalovaný
žalobkyni dne 9. října 2003. Na takto ustaveném skutkovém základě dospěl soud k závěru, že:
1/ Nájemní smlouva je neplatná, jelikož druhý žalovaný nebyl v době jejího
uzavření vlastníkem sporné budovy; tím byl úpadce. 2/ První žalovaný plnil (druhému žalovanému) za dobu od 1. ledna 1997 do 18. srpna 1997 na základě neplatného právního úkonu ve smyslu § 451 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). 3/ Nájemné za uvedené období činilo 77.855,- Kč a v tomto rozsahu způsobil
první žalovaný škodu na majetku konkursní podstaty (§ 420 obč. zák.) a druhý
žalovaný se přijetím tohoto plnění ve stejné výši bezdůvodně obohatil na úkor
konkursní podstaty.
Soud se dále zabýval námitkou promlčení vznesenou oběma žalovanými, k čemuž
uzavřel, že:
1/ Ke škodě na majetku konkursní podstaty i k bezdůvodnému obohacení druhého
žalovaného došlo 23. prosince 1998. Téhož dne se o škodě i bezdůvodném
obohacení dozvěděl první žalovaný jako správce konkursní podstaty úpadce, takže
subjektivní promlčecí doba začala běžet 23. prosince 1998 a skončila nejpozději
23. prosince 2000. 2/ S přihlédnutím k ustanovení § 100 odst. 1, § 106 odst. 1 a 2 a § 107 odst. 1
a 2 obč. zák. se tudíž promlčelo právo správce konkursní podstaty domáhat se
náhrady škody i vydání bezdůvodného obohacení. 3/ Správce konkursní podstaty je osobou sui generis a obdobně jako v případě
změny v osobě věřitele (§ 111 obč. zák.) nemá na běh promlčecí doby vliv ani
změna v obsazení funkce správce konkursní podstaty. Z tohoto důvodu je podle
soudu nerozhodné, kdy byl první žalovaný zproštěn funkce správce konkursní
podstaty a do této funkce ustavena žalobkyně. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2008, č. j. 13 Co 476/2007-67, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud se „v zásadě“ ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně, s tím, že ten podle jeho názoru správně posoudil důvodnost
uplatněných námitek promlčení. I podle odvolacího soudu začala 23. prosince
2008 pro oba nároky běžet jak objektivní tak subjektivní promlčecí doba, neboť
uvedeného dne se první žalovaný v pozici předchozího správce konkursní podstaty
úpadce „dozvěděl o výši eventuální škody a o výši eventuálního bezdůvodného
obohacení, jakož i o tom, kdo za ně odpovídá, respektive komu vzniklo“. Subjektivní promlčecí doba pro oba nároky tak skončila 23. prosince 2000 a bez
ohledu na to, zda uplynula též objektivní promlčecí doba, jsou vznesené námitky
promlčení opodstatněné. Odvolací soud - ač to s ohledem na závěr o uplynutí subjektivní promlčecí doby
neměl za podstatné - dodal, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní
způsobili škodu, respektive bezdůvodné obohacení, úmyslně. V takovém případě je
ovšem třeba míti za to - pokračoval odvolací soud - že tříletá objektivní
promlčecí doba uplynula 23. prosince 2001. Nárok žalobkyně je tedy promlčen bez
ohledu na to, že následně došlo ke změně ve funkci správce konkursní podstaty. Tato změna jednak nastala až po marném uplynutí promlčecí doby, jednak by
nemohla ovlivnit běh promlčecích dob, stejně jako nemá na jejich běh žádný vliv
ani změna v osobě dlužníka či věřitele (§ 111 obč. zák.). V otázce, zda vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy,
odvolací soud odkázal na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, zmiňuje v této
souvislosti „rozhodnutí“ sp. zn. 25 Cdo 235/2007 (jde o usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. října 2007, jež je veřejnosti k dispozici /stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, pokud byla vydána od 1. ledna 2001/
na webových stránkách Nejvyššího soudu) a sp. zn. 25 Cdo 2905/99 (jde o
rozsudek Nejvyššího soudu z 28.
listopadu 2001) a na „rozhodovací činnost“
Ústavního soudu, zmiňuje v této souvislosti sp. zn. I. ÚS 643/04 (jde o nález
ze dne 6. září 2005, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazku 38, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 171), sp. zn. II. ÚS
309/95 (jde o nález ze dne 15. ledna 1997, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým
číslem 6) a sp. zn. II. ÚS 3/06 (jde o nález ze dne 6. listopadu 2007,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 47, ročníku
2007, části I., pod pořadovým číslem 185). K tomu odvolací soud připustil, že promlčecí doby marně uplynuly v době, kdy
první žalovaný vykonával funkci správce konkursní podstaty úpadce, na jehož
straně došlo k tvrzené majetkové újmě, poukázal však na to, že v řízení nevyšlo
najevo, že by žalovaní při vznesení námitky promlčení jednali v přímém úmyslu
poškodit žalobkyni, potažmo úpadce, a že by tedy z jejich strany šlo o zneužití
subjektivního práva. Odvolací soud dodal, že přihlédl i k tomu, za jakých
okolností a v jakém časovém „horizontu“ žalobkyně nárok vůči žalovaným
uplatnila. Žalobkyně si podle odvolacího soudu musela být vědoma (jako právně
erudovaná osoba) toho, že promlčecí doby pro oba nároky marně uplynuly a že
změnou v osobě správce konkursní podstaty se jejich běh neobnovuje, přesto
nároky vůči žalovaným neuplatnila bez zbytečného odkladu (podle odvolacího
soudu maximálně do 6 měsíců od 9. října 2003, kdy převzala doklady, z nichž
dovozuje uplatněný nárok) poté, kdy se dozvěděla o skutečnostech rozhodných pro
jejich vymáhání. Za těchto okolností by neakceptování vznesených námitek
promlčení (pro rozpor s dobrými mravy) bylo nepřípustným zásahem do právní
jistoty všech účastníků.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení
otázky, zda žalobou uplatněná pohledávka je promlčena, majíc za to, že odvolací
soud ji posoudil v rozporu s hmotným právem, konkrétně ve vztahu k prvnímu
žalovanému v rozporu s ustanovením § 106 odst. 1 a 2 obč. zák., § 8 odst. 2 a §
14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“), dále s ustanovením § 79 odst. 1 poslední větou o. s. ř. a ustanovením §
90 o. s. ř. a vůči druhému žalovanému v rozporu s ustanovením § 107 odst. 1 a 2
obč. zák.; vůči oběma žalovaným pak v rozporu s ustanoveními § 3 odst. 1 obč. zák. Rozpor s hmotným právem u obou žalovaných spatřuje dovolatelka i v tom, že
odvolací soud stanovil délku promlčecí doby svou úvahou. Míní též, že napadené
rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s výše
označeným nálezem sp. zn. I. ÚS 643/04. V mezích uplatněného dovolacího důvodu se dovolatelka vyslovuje k otázce
objektivní a subjektivní promlčecí doby, a to následovně:
1/ K objektivní promlčecí době. Dovolatelka míní, že první žalovaný způsobil škodu na majetku konkursní
podstaty úmyslným jednáním, a to ve formě nepřímého úmyslu. O ten podle
dovolatelky jde, jestliže škůdce věděl, že svým jednáním škodu způsobit může, a
byl s tímto škodlivým následkem srozuměn pro případ, že nastane (potud
dovolatelka odkazuje na literaturu, konkrétně na dílo Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání,
Praha, C. H. Beck 2008 (dále též jen „Komentář“), str. 1067. O škodu z
nedbalosti podle dovolatelky jít nemůže, jelikož první žalovaný:
- V den zaplacení částky 247.104,- Kč (23. prosince 1998) věděl, že druhý
žalovaný v době uzavření nájemní smlouvy (1. ledna 1997) až do 18. srpna 1997
nebyl vlastníkem sporné budovy, nesvědčilo mu ani jiné právo k uzavření nájemní
smlouvy a nebyl tudíž oprávněn přijmout částku 77.855,- Kč jako nájemné za dobu
od 1. ledna 1997 do 18. srpna 1997. - Dne 23. prosince 1998 věděl, že sporná budova byla k 1. lednu 1997 sepsána v
konkursní podstatě úpadce a že právo s touto budovou nakládat a užívat nebytový
prostor, přešlo na něj. - Věděl, že zaplatí-li částku 77.855,- Kč druhému žalovanému, zkrátí tím
konkursní podstatu. Objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení
vůči druhému žalovanému činí podle dovolatelky 10 let (začíná běžet 23. prosince 1998) a nikoli 3 roky, jelikož ten se bezdůvodně obohatil úmyslně, a
to v úmyslu nepřímém. Věděl totiž že se svým jednáním může obohatit a s tímto
následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn.
O zavinění z nedbalosti podle
dovolatelky jít nemůže, jelikož druhý žalovaný:
- V den zaplacení částky 247.104,- Kč (23. prosince 1998) věděl, že v době
uzavření nájemní smlouvy (1. ledna 1997) až do 18. srpna 1997 nebyl vlastníkem
sporné budovy, nesvědčilo mu ani jiné právo k uzavření nájemní smlouvy a nebyl
tudíž oprávněn přijmout částku 77.855,- Kč jako nájemné za dobu od 1. ledna
1997 do 18. srpna 1997. - Dne 23. prosince 1998 věděl, že sporná budova byla k 1. lednu 1997 sepsána v
konkursní podstatě úpadce a že právo s touto budovou nakládat a užívat nebytový
prostor, přešlo na prvního žalovaného. 2/ K subjektivní promlčecí době. Soudům nižších stupňů dovolatelka vytýká, že nesprávně posoudily počátek běhu
subjektivní promlčecí doby u prvního žalovaného, považujíce jej nesprávně za
poškozeného a nikoli za škůdce. Potud opět odkazuje na Komentář, str. 548. Konkursní podstata nemá právní subjektivitu a dokud byl první žalovaný ve
funkci správce konkursní podstaty úpadce, neexistovala - se zřetelem k
ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ ZKV - žádná osoba, jež by se nacházela v
hmotněprávní postavení poškozeného. Subjektivní promlčecí doba proto podle
dovolatelky začala běžet až ode dne, kdy se o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, dozvěděla ona sama a nikoli první žalovaný. Dovolatelce pak nemohla
začít běžet subjektivní promlčecí doba dříve, než jí první žalovaný předal (9. října 2003) nájemní smlouvu a výpis z účtu o platbě částky 247.104,- Kč. 3/ K rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Pro případ, že neobstojí výše uvedená argumentace ohledně subjektivní promlčecí
doby, dovolatelka namítá, že první žalovaný uplatnil námitku promlčení v
rozporu s dobrými mravy, jelikož byl jedinou osobou, která do 22. října 2003
(kdy nabylo právní moci usnesení konkursního soudu, jímž byl zproštěn výkonu
funkce správce konkursní podstaty úpadce) mohla náhradu škody uplatnit. Soudům
nižších stupňů dovolatelka v této souvislosti vytýká, že ustanovení § 106 odst. 1 a § 107 odst. 1 obč. zák. aplikovaly v rozporu s ustanovením § 1 a § 2 o. s. ř. a s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. To, zda je námitka promlčení uplatněna (ať již ohledně nároku na náhradu škody
nebo ohledně nároku vydání bezdůvodného obohacení) v rozporu s dobrými mravy,
nelze podle dovolatelky posuzovat ve vztahu k době uplatnění námitky, neboť ta
je vždy vznesena s přímým úmyslem odvrátit zcela nebo zčásti účinky žaloby a
tedy dosáhnout zcela nebo zčásti jejího zamítnutí, přičemž jde o právně
dovolené jednání. Otázku, zda námitka promlčení je uplatněna v rozporu s
dobrými mravy, je nutno posuzovat ve vztahu k důvodům vzniku odpovědnosti za
škodu, respektive bezdůvodného obohacení, z toho hlediska, zda dovolatelka
zavinila uplynutí promlčecí doby. První žalovaný funkci správce konkursní
podstaty vědomě zneužil k bezdůvodnému obohacení druhého žalovaného, přičemž
druhý žalovaný z této situace vědomě těžil po celou dobu, kdy byl první
žalovaný správcem konkursní podstaty úpadce. Proto se podle dovolatelky druhý
žalovaný nemůže v souladu s dobrými mravy dovolávat subjektivní promlčecí doby
v období od 9. října do 22.
října 2003. Určení délky promlčecí doby vůči oběma žalovaným v délce trvání šesti měsíců
ode dne, když žalobkyně převzala podklady od prvního žalovaného (od 9. října
2003), nemá podle dovolatelky oporu v českém právním řádu. Druhý žalovaný ve vyjádření především namítá, že dovolání není přípustné, když
nejde o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem ani o řešení právní
otázky, která by v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla zodpovězena. Pro
případ, že dovolání bude shledáno přípustným, je navrhuje ve vztahu k němu
zamítnout. Konkrétně poukazuje na to, že dovolatelka uplatňuje argumenty, s
nimiž se pečlivě vypořádal již odvolací soud. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června
2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony. Dovolání v této věci shledává Nejvyšší soud přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., pro posouzení otázek dovoláním otevřených, když v otázce počátku
běhu promlčecí doby je napadené rozhodnutí z větší části v rozporu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu a ve zbývajícím rozsahu jde o posouzení otázek
dovolacím soudem dosud (ve vazbě na konkursní poměry) nezodpovězených. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se /s
výjimkou popsanou níže/ nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod
uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím
soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce
postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností,
které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. V této podobě - pro věc rozhodné - platilo citované ustanovení v době, kdy
první žalovaný uhradil žalovanou částku druhému žalovanému (23. prosince 1998),
přičemž ani později (do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání
zrušen) nedoznalo změn (ustanovení § 8 odst. 2 ZKV bylo později pouze doplněno
o větu druhou a třetí, jejichž obsah je pro věc bez významu). Dle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Ustanovení § 106 obč. zák. dále určuje, že právo na náhradu škodu se promlčí za
dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá
(odstavec 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a
jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události,
z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2). Tato ustanovení občanského zákoníku nedoznala od uzavření nájemní smlouvy
změny. Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti
správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo
třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty
zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již svým rozsudkem ze
dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněným pod číslem 88/2003
Sbírky soudních rozhodnutí (dále též jen „R 88/2003“). V něm uzavřel, že za
takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1
obč. zák. Jak se dále podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále též jen „R 63/2009“), odpovědnost správce konkursní podstaty
za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku
porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v
souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce
konkursní podstaty.
Jestliže v důsledku porušení povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou
péčí způsobí správce konkursní podstaty škodu na majetku dlužníka (na majetku
konkursní podstaty dlužníka, kterou spravuje) a nenahradí-li z vlastních
prostředků dobrovolně majetkovou újmu, jež tím konkursní podstatě vznikla, je
logickým důsledkem uvedeného, že soud zprostí takového správce konkursní
podstaty výkonu funkce a že k vymáhání způsobené škody vůči již bývalému
správci konkursní podstaty (škůdci) do konkursní podstaty přistoupí nový
správce konkursní podstaty (v postavení poškozeného). Nový správce konkursní
podstaty samozřejmě nenese žádnou majetkovou odpovědnost za škodu způsobenou
bývalým správcem konkursní podstaty ani tam, kde existence škody v důsledku
protiprávního konání bývalého správce konkursní podstaty vyjde najevo až po
změně v osobě správce konkursní podstaty. Z pohledu výše řečeného se proto úvaha soudu prvního stupně (jíž odvolací soud
nesprávně přitakal), podle které nemá změna v obsazení funkce správce konkursní
podstaty vliv na běh promlčecí doby, míjí s podstatou problému. Ve skutečnosti
tento úsudek svědčí o tom, že soudy si (ve vazbě na žalobní tvrzení)
neujasnily, kdo je odpovědným subjektem a odtud pak plynou i jejich chybné
názory o běhu promlčecí doby vůči prvnímu žalovanému. Tak především platí, že po dobu, po kterou bylo možné navrátit plnění
(nájemné), které (bývalý) správce konkursní podstaty úpadce vyplatil z majetku
konkursní podstaty úpadce na základě neplatného právního úkonu (nájemní
smlouvy), do konkursní podstaty tím, že bude vymoženo od osoby, jež přijetím
plnění bezdůvodně obohatila na úkor konkursní podstaty, nevznikala (v rozsahu
tohoto plnění) konkursní podstatě ani škoda, za kterou by (bývalý) správce
konkursní podstaty mohl nést osobní majetkovou odpovědnost. Jinak řečeno, vznik škody na majetku konkursní podstaty lze v důsledku
takového jednání jejího (bývalého) správce konkursní podstaty dovodit až po
zjištění, že bezdůvodné obohacení se vůči osobě, jež měla z takového konání
(bývalého) správce konkursní podstaty majetkový prospěch, stalo fakticky (např. proto, že jde o osobu nemajetnou) nebo právně (např. v důsledku promlčení)
nevymahatelným. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že druhý žalovaný uplatnil obranu
spočívající v promlčení nároku vůči žalobkyni po zahájení řízení v této věci
(v průběhu tohoto řízení); předtím tedy v rozsahu žalované částky žádná škoda
na majetku konkursní podstaty vzniknout nemohla (vůči prvnímu žalovanému byla
žaloba v době zahájení řízení předčasná). 1/ K objektivní promlčecí době u prvního žalovaného. Obě dvě promlčecí doby (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí
nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba
uplatnit v době, kdy ještě běží obě doby, tj. doba objektivní a v jejím rámci
doba subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto dob se nárok promlčuje, i
když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí doba.
Výjimku z tohoto pravidla
představuje nárok na náhradu škody na zdraví (o kterou však v posuzované věci
nejde), k jehož uplatnění je stanovena pouze subjektivní doba. Ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. váže počátek běhu objektivní promlčecí doby
ke dni, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pojem událost, z níž škoda
vznikla (škodní událost), ve smyslu označeného ustanovení zahrnuje nejen
protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody,
ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne
31. května 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90), jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, uveřejněného pod číslem 46/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněného pod číslem 38/2008 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve skutkových souvislostech obdobných těm,
jež byly rozhodné pro posouzením této věci, srov. k pojetí tzv. škodní události
dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo
860/2002, ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 1242/2006 a ze dne 11. března 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007. Vzhledem k výše formulovaným závěrům o okamžiku rozhodném pro vznik škody, jež
měla být způsobena prvním žalovaným, tak objektivní promlčecí doba vůči prvnímu
žalovanému v době zahájení řízení ještě ani nezačala běžet. 2/ K subjektivní promlčecí době u prvního žalovaného. Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby
ke dni, kdy se poškozený (konkursní podstata reprezentovaná novou správkyní
konkursní podstaty) dozví o vzniklé škodě (nikoli tedy o protiprávním úkonu či
o škodní události) a o tom, kdo za ni odpovídá (shodně uzavřel Nejvyšší soud
např. v důvodech rozsudku ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006,
uveřejněného pod číslem 98/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při absenci skutkových závěrů, jež by dokládaly jiný důvod, pro který nemůže
být bezdůvodné obohacení na straně druhého žalovaného navráceno do konkursní
podstaty, než promlčení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení vůči druhému
žalovanému, pak vzhledem k výše formulovaným závěrům o okamžiku rozhodném pro
vznik škody, jež měla být způsobena prvním žalovaným, lze opět uzavřít, že ani
subjektivní promlčecí doba vůči prvnímu žalovanému v době zahájení řízení ještě
nezačala běžet. Právní posouzení věci soudy obou stupňů je již proto nesprávné a dovolání v
rozsahu týkajícím se prvního žalovaného opodstatněné. Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Ustanovení § 457 obč. zák. pak určuje, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li
zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Dle ustanovení § 107 obč. zák.
právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na
vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné
bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2). Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ani tato ustanovení občanského zákoníku nedoznala od uzavření nájemní smlouvy
změny. 1/ K objektivní promlčecí době u druhého žalovaného. Dovolatelka nezpochybňuje počátek běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby
vůči druhému žalovanému (23. prosince 2008). Ponechá-li Nejvyšší soud prozatím
stranou výhradu, podle níž byla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými
mravy, pak je při shodném počátku běhu promlčecích dob u druhého žalovaného
zjevné, že samostatné zkoumání, zda objektivní promlčecí doba je tříletá nebo
desetiletá, nemá pro věc význam, jestliže subjektivní promlčecí doba má
(může) při shodném počátku běhu těchto dob skončit dříve. 2/ K subjektivní promlčecí době u druhého žalovaného. Závěr, že subjektivní promlčecí doba začala vůči druhému žalovanému běžet 23. prosince 1998 a skončila dva roky poté, dovolání nezpochybňuje (je jím pouze
namítnuto uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy). Vzhledem k
tomu, že dovolací přezkum se (vyjma vad řízení plynoucích ze spisu) pohybuje v
hranicích právních otázek vymezených dovoláním, neměl Nejvyšší soudu důvod
zabývat se správností řešení otázky (počátku a konce běhu subjektivní promlčecí
doby u druhého žalovaného), na kterém napadené rozhodnutí sice spočívá, které
však dovoláním v příslušných mezích nebylo napadeno. 3/ K rozporu druhým žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. K výhradě, podle níž je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy,
pak Nejvyšší soud odkazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna
2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 59/2004“). Tam Nejvyšší soud na dané
téma uzavřel, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení
práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě
v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení
by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo
výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil.
Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. V daném případě nemá Nejvyšší soud na základě skutkového stavu věci zjištěného
soudy nižších stupňů žádných pochyb o tom, že uplatnění námitky promlčení
nebylo ze strany druhého žalovaného výrazem zneužití práva a důvod odepřít
vznesené námitce promlčení zákonem předvídané účinky tak dán není. Odvolací
soud i v tomto ohledu přijal o věci přiléhavý závěr. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání zamítl v rozsahu,
v němž se týkalo druhého žalovaného (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem
o. s. ř.). V rozsahu, v němž se dovolání týkalo prvního žalovaného, pak napadené
rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení mezi
dovolatelkou a prvním žalovaným). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud ve stejném rozsahu (opět včetně závislého výroku o nákladech
řízení mezi dovolatelkou a prvním žalovaným) i toto rozhodnutí a vrátil věc
potud soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a odst. 3 o. s. ř.). V další fázi řízení napraví soud prvního stupně rovněž vadu řízení, které se
dopustil tím, že ačkoli při jednání 29. listopadu 2006 četl k důkazu i smlouvu
o budoucí kupní smlouvě ze 14. října 1996, v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. se s tímto důkazem nevypořádal v důvodech svého rozhodnutí. Soud si
rovněž vyjasní, zda své závěry buduje na obsahu kupní smlouvy ze dne 16. dubna
1997, ve znění dodatku z 15. srpna 1997 (srov. stranu 3 odst. 1 rozsudku soudu
prvního stupně) nebo na obsahu kupní smlouvy ze dne 14. října 1996, ve znění
dodatku z 15. srpna 1997 (srov. stranu 4 odst. 1 rozsudku soudu prvního
stupně). Tomu, že nemusí jít o pouhou chybu v psaní, nasvědčuje obsah příloh
spisu, v nichž se nacházejí kupní smlouvy obojího data. Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný. Výrok o nákladech dovolacího řízení mezi dovolatelkou a druhým žalovaným se
opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
dovolání žalobkyně bylo potud zamítnuto a úspěšnému druhému žalovanému tak
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž
výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3 a § 16
odst. 2 vyhlášky činí sazba odměny 20.540,- Kč. Takto určená sazba se podle §
18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 10.270,- Kč jelikož zástupce
druhého žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby
(vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 20 % daň z přidané
hodnoty ve výši 2.114,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným, včetně nákladů
dovolacího řízení, soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu