28 Cdo 954/2021-342
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) H. M., nar.
XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze
10, Hokejová 928/4, a b) R. L., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Rostislavem
Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 2095/150, proti žalovanému
hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí
2/2, zastoupenému JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov
1059/1, o 277.950 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 12 C 334/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 4. listopadu 2020, č. j. 55 Co 251/2020-309, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2020, č. j. 55 Co
251/2020-309, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, č. j. 12 C
334/2012-249, uložil žalovanému zaplatit žalobkyním částku 277.950 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Žalobkyně se předmětného plnění domáhaly coby bezdůvodného obohacení [ve smyslu
§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“)], jež žalovanému mělo vzniknout užíváním pozemku parc.
č. XY v katastrálním území XY, obci XY, spoluvlastněného žalobkyněmi, v období
od 8. 10. 2010 do 8. 10. 2012. Žalovaný v rámci své procesní obrany
zpochybňoval postavení žalobkyň coby spoluvlastnic sporné nemovitosti. Soud
zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15
C 120/2013-144, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2016, byla zamítnuta žaloba
hlavního města Prahy na určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY. Zmíněná
žaloba se přitom opírala o zcela shodnou argumentaci, kterou uplatňuje žalovaný
v aktuálním řízení. Soud konstatoval, že je v souladu s § 159a zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), vázán citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, a otázku
vlastnického práva ke vzpomínané nemovitosti proto nemůže samostatně posuzovat
jako předběžnou. Jelikož mezi stranami nebylo sporné, že je pozemek parc. č. XY
užíván coby pozemní komunikace, přičemž existence vlastnického práva žalobkyň
byla závazně postavena najisto zmiňovaným rozsudkem, a vzhledem k tomu, že výše
obvyklého nájemného za užívání předmětné nemovitosti v rozhodném období
přesahovala žalobkyněmi požadované plnění, mohl soud žalobě v plném rozsahu
vyhovět.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j. 55 Co 251/2020-309, k
odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Žalovaný ve svém odvolání
argumentoval, že otázka vlastnictví k pozemku parc. č. XY není dosud uspokojivě
vyřešena a že by soud měl vyčkat skončení dalších řízení před Městským soudem v
Praze (coby soudem správním) a Obvodním soudem pro Prahu 10 (jakožto soudem
civilním), jež se týkají rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o vlastnictví
žalobkyň k dotčenému pozemku. Odvolací soud nicméně rozsudek obvodního soudu
potvrdil, zdůrazniv, že žaloba hlavního města Prahy na určení vlastnického
práva ke zmiňované nemovitosti byla pravomocně zamítnuta a stejným způsobem již
skončilo též řízení o správní žalobě žalovaného proti rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu. Nepřisvědčil ani námitkám žalovaného vůči znaleckému
posudku, s jehož pomocí obvodní soud určil výši obvyklého nájemného za užívání
sporného pozemku. Za této situace se Městský soud v Praze ztotožnil s právními
závěry soudu první instance a jeho rozhodnutí potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl ve výroku I. dovoláním žalovaný, jenž namítá,
že v dosavadním řízení argumentoval, že se pozemní komunikace nachází toliko na
části pozemku parc. č. XY. Toto tvrzení však soudy nižších stupňů zcela
oslyšely, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a odchýlily se od
judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Přiznání bezdůvodného obohacení za ty
části pozemku, jež přímo zastavěny nejsou, je pak v rozporu s hmotným právem. Žalovaný dále podotýká, že Státní pozemkový úřad rozhodl o žádosti žalobkyň o
vydání sporného pozemku negativně s ohledem na skutečnost, že jsou žalobkyně
již nyní zapsány v katastru nemovitostí jako jeho vlastnice. S tímto
rozhodnutím žalovaný nesouhlasil a napadl je jednak správní žalobou, jednak
žalobou podle části páté občanského soudního řádu, v níž argumentoval, že se
pozemku parc. č. XY v 70. letech 20. století chopil stát, čímž došlo k
majetkové křivdě, kterou lze řešit toliko za podmínek restitučních zákonů. Soudy v předmětné kauze na jedné straně odmítly řízení přerušit do skončení
projednávání žaloby podle části páté občanského soudního řádu vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 421/2015, na druhé straně se však
samy nikterak nezabývaly argumentací žalovaného zpochybňující uvedené
restituční rozhodnutí, a v důsledku toho nesprávně vyhodnotily otázku
vlastnického práva (potažmo aktivní věcné legitimace) žalobkyň. Nevyčkáním
výsledku řízení o žalobě podle části páté občanského soudního řádu se odvolací
soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2570/2018,
ignorováním námitek k restituční problematice pak od usnesení dovolacího soudu
sp. zn. 28 Cdo 654/2014, v němž byla vyložena problematika zmocnění se majetku
státem bez právního důvodu. Dovolatel konečně tvrdí, že znalecký posudek, na základě něhož soudy v
posuzované kauze vyčíslily obvyklé nájemné za užívání pozemku parc. č. XY, je
nepřezkoumatelný, jelikož znalkyně odmítla sdělit, s jakými obdobnými
nemovitostmi předmětný pozemek komparovala.
Ze shora předestřených důvodů pak
žalovaný navrhuje napadený rozsudek spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně
zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřily obě žalobkyně, jež reagovaly na předestřené dovolací
námitky a navrhly odmítnutí, případně zamítnutí předmětného mimořádného
opravného prostředku. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Značná část dovolací argumentace je vystavěna na myšlence, že se odvolací soud
odchýlil od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, pakliže nepřerušil řízení
do pravomocného vyřešení kauzy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 421/2015, v němž by měla být posuzována problematika odnětí pozemku
parc. č. XY právním předchůdcům žalobkyň, a zároveň neprovedl vlastní komplexní
posouzení otázky, zda jsou žalobkyně vlastnicemi řečené nemovitosti. Tato
kritika postupu odvolacího soudu však nemůže vést k založení přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř., jelikož se míjí s úsudkem, jenž byl vysloven
coby nosná právní úvaha soudem prvního stupně a aprobován odvolacím soudem,
totiž se závěrem o prejudiciální závaznosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 C 120/2013-144, kterým byla zamítnuta žaloba na
určení vlastnického práva ke zmíněnému pozemku podaná žalovaným proti žalobkyni
a) a právnímu předchůdci žalobkyně b). Dovolatelem nijak nezpochybněná teze soudů nižších stupňů, dle níž byla
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 mezi účastníky otázka vlastnického práva
ke spornému pozemku závazně vyřešena ve smyslu § 159a odst. 1 i 3 o. s. ř.,
implikuje, že si soudy nemohly v aktuální při učinit odlišný úsudek o
vlastnickém právu žalobkyň ke dni vyhlášení zmíněného rozhodnutí o určovací
žalobě (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), jelikož byly jejich úvahy v tomto směru
determinovány uvedeným rozsudkem, a současně nebylo žádného důvodu přerušovat
aktuální řízení do skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
8 C 421/2015 (ani dovolatel totiž netvrdí, že by snad z daného řízení mělo
vyplynout, že vlastnictví žalobkyň zaniklo po dni vyhlášení rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 120/2013-144, nýbrž pouze, že v něm mělo vyjít
najevo odnětí pozemku státem v 70. letech 20. století). Dovolací soud – vázaný v souladu s § 242 odst. 3, větou první, o. s. ř. obsahovým vymezením dovolacích důvodů – zdůrazňuje, že správnost závěru, dle
něhož je otázka vlastnického práva žalobkyně závazně prejudikována rozsudkem
Obvodní soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 120/2013-144, nikterak nehodnotí, neboť
žalovaný tuto otázku k dovolacímu přezkumu nenastolil. Pouze konstatuje, že
pakliže by se jednalo o úsudek správný, nemohl by se odvolací soud dopustit
žádného pochybení tím, že nevyčkal skončení řízení vedeného u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 421/2015 a nevyslovil plnohodnotný úsudek o
existenci vlastnického práva žalobkyň k parc. č. XY. Odvolací soud by se rovněž
relevantně neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, neboť tento judikát řeší problematiku pozbytí vlastnického
práva při převzetí věci státem bez právního důvodu, což je však aspekt, jenž by
v případě akceptace úvahy soudů nižších stupňů, dle níž jsou prejudiciálně
vázány závěrem o existenci vlastnického práva žalobkyň ke dni vyhlášení
rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 120/2013-144, v předmětné
kauze nemohl být posuzován. Pro úplnost lze podotknout, že přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení jiné věci, v níž je řešena otázka, která může mít význam pro
rozhodnutí soudu, je nástrojem procesní ekonomie; uvážení, zda tohoto postupu
využít, nebo v řízení pokračovat a provést samostatné posouzení příslušné
otázky, musí tudíž primárně náležet soudu, jenž řízení vede a odpovídá za jeho
délku. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o (ne)přerušení řízení
korigovat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4603/2015, ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 856/2019, a ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 246/2020). V dovolatelem citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2570/2018, sice bylo přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení procesu probíhajícího souběžně před Státním pozemkovým úřadem
označeno za potřebné, stalo se tak ovšem toliko ve vazbě na velmi specifickou
procesní situaci, jež hrozila odepřením spravedlnosti. Úvahy zde vyslovené je
proto do jiných kauz nutné přenášet velmi citlivě a s náležitým zřetelem k
jejich kontextu. Z usnesení zdejšího soudu sp. zn. 28 Cdo 2570/2018 nepochybně
nelze vyvozovat paušální pravidlo, dle něhož je vždy nutné řízení před civilním
soudem přerušit do skončení souvisejícího řízení vedeného před Státním
pozemkovým úřadem, a není proto ani možné hovořit o rozporu postupu odvolacího
soudu v aktuální při s posledně citovaným judikátem. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelova kritika obsahu znaleckého
posudku, s jehož pomocí odvolací soud kvantifikoval získané bezdůvodné
obohacení.
Hodnocení provedených důkazů se vymyká přezkumné pravomoci
dovolacího soudu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 271/2020, a ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1054/2020). Dospěl-li tedy Městský soud v Praze k
závěru, že znalkyně řádně odpověděla na všechny otázky soudu a dostatečně
vysvětlila volbu použité metody, jak se uvádí v bodě 11 odůvodnění napadeného
rozsudku, není úlohou Nejvyššího soudu, jehož revizní kompetence jsou zaměřeny
výhradně na otázky právní, aby s tímto závěrem polemizoval (srovnej podobně
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2778/2017,
ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2069/2019, a ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 23
Cdo 2605/2019). Dovolání žalovaného je nicméně přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu při posuzování pasivní věcné legitimace hlavního
města Prahy z hlediska povinnosti vydat bezdůvodné obohacení vznikající v
důsledku zastavění pozemku místní komunikací. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se dlouhodobě dovozuje, že v případě
umístění stavby na cizím pozemku dochází k obohacení jejího vlastníka na úkor
majitele pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho
oprávnění tuto stavbu užívat, přičemž není rozhodné, jakým způsobem obohacený
své vlastnické právo realizuje. Nedisponuje-li tedy kupříkladu obec jako
vlastník místní komunikace podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, právním titulem opravňujícím ji k
užívání pozemku pod komunikací ve vlastnictví jiné osoby, získává majetkový
prospěch, jejž je povinna vlastníku zatížené nemovitosti vydat podle § 451 obč. zák. Bezdůvodné obohacení pak obci vzniká i v rozsahu odpovídajícím užívání
ploch nezastavěných, leč k provozu místní komunikace nezbytných, případně i
ploch, na nichž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně (srovnej
namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3082/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1787/2020,
ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3498/2020, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 28
Cdo 3146/2020). Tyto závěry soudy nižších stupňů v přezkoumávané kauze plně nerespektovaly,
pakliže přiznaly žalobkyním proti žalovanému právo na vydání bezdůvodného
obohacení, aniž by se jakkoli zabývaly rozsahem zastavění pozemku parc. č. XY
místní komunikací a mírou, v níž jsou případné nezastavěné části tohoto pozemku
nezbytné k provozu komunikace. Právní posouzení předmětné otázky soudem prvního
stupně i odvolacím soudem je tak neúplné, a tedy rovněž nesprávné (§ 241a odst.
1 o. s. ř.). Obvodní soud pro Prahu 1 toliko uvedl, že využívání předmětného
pozemku jako pozemní komunikace bylo mezi stranami nesporné, což se však z
hlediska shora nastíněné judikatury nejeví postačující, neboť tím není osvětlen
rozsah zastavění sporného pozemku (tvrzení, že je pozemek místní komunikací
zastavěn zcela, by mezi stranami nepochybně shodné nebylo, jelikož žalovaný již
v řízení před soudem prvního stupně namítal toliko částečné zastavění dotčené
nemovitosti; viz například přepis zvukového záznamu z jednání u Obvodního soudu
pro Prahu 1 na č. l. 271 a násl., konkrétně závěrečný návrh žalovaného
zachycený na č. l. 278).
Ve světle výše uvedeného Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, rozsudek
odvolacího soudu (v napadeném meritorním výroku i závislém výroku nákladovém)
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§
243e odst. 2, věta první, o. s. ř.). Ačkoli je obdobnou nesprávností zatíženo
též rozhodnutí soudu prvního stupně, omezil se dovolací soud z důvodu procesní
ekonomie na kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se domnívá, že vytčený
nedostatek je přinejmenším potenciálně odstranitelný doplněním dokazování v
odvolacím řízení (podobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2012, sp. zn. 22 Cdo 4382/2010).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu