28 Cdo 2570/2018-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České katolické
charity, IČ 004 45 355, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vladislavova
1460/12, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28.
října 1001/3, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ
013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 146/2017, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2018, č. j. 7
Co 273/2018-116, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2018, č. j. 7
Co 273/2018-116, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19.
ledna 2018, č. j. 6 C 146/2017-92 (s výjimkou výroku I.), se ruší a věc se
vrací v naznačeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně
se v souladu s § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu
pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (dále jen „zákon
č. 428/2012 Sb.“), domáhala nahrazení souhlasu žalované s převodem
specifikovaných pozemků. Otevřeně připustila, že se podle jejího názoru jedná o
pozemky zemědělské, a proto právo na jejich vydání od roku 2014 rovněž
uplatňuje podle § 9 zákona č. 428/2012 Sb. návrhem k pozemkovému úřadu. Z
opatrnosti však podala také předmětnou žalobu, aby se vyhnula ztrátě nároku v
důsledku uplynutí lhůty k jeho uplatnění. Soud zjistil, že u Krajského soudu v
Českých Budějovicích od ledna 2016 probíhá řízení podle části páté zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v němž je
projednávána žaloba proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o nevydání
totožných nemovitostí, a v souladu s § 83 odst. 1 a § 104 odst. 1 o. s. ř.
proto přikročil k zastavení řízení, jelikož je mezi týmiž účastníky vedeno jiné
(dříve zahájené) řízení se shodným předmětem, což má za důsledek vznik překážky
litispendence. Obavy žalobkyně z prekluze jejího nároku jsou neopodstatněné,
neboť do skončení projednávání věci v řízení ve smyslu části páté občanského
soudního řádu dle názoru soudu nemůže uplynout lhůta pro vznesení požadavku na
vydání týchž pozemků jako nezemědělských. Souběžné vedení řízení podle § 9 a §
10 zákona č. 428/2012 Sb. je tedy nejen nepřípustné, ale rovněž nepotřebné.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 3. 2018, č. j. 7 Co
273/2018-116, usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích II. i III. k
odvolání žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II.). Odvolací soud uvedl, že obava žalobkyně z prekluze jejího nároku v
případě, že by se ukázalo, že požadované pozemky mají oproti jejímu očekávání
nezemědělský charakter, je pro posouzení existence překážky litispendence
nevýznamná. Současně ovšem vyslovil mínění, že zákon č. 428/2012 Sb. nelze
vykládat tak, aby byla žalobkyně nucena „pro jistotu“ podruhé uplatňovat
nároky, jejichž uspokojení se už domáhá zákonným způsobem. Jelikož se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že v nynější při i v řízení vedeném podle
části páté občanského soudního řádu je projednáván tentýž nárok, uzavřel, že
rozhodnutí o zastavení posléze zahájeného řízení bylo věcně správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, kterou se Nejvyšší soud ve
své judikatuře dosud nezabýval. Dovolatelka vyzdvihuje, že u nemovitých věcí, o
jejichž vydání požádala, není bez dalšího dokazování zřejmé, zda se jedná o
objekty zemědělské či nezemědělské. Žalobkyně proto podala jednak návrh ke
Státnímu pozemkovému úřadu a následně též žalobu k soudu dle § 10 odst. 4
zákona č. 428/2012 Sb., což od počátku nijak nezastírala. Zákon č. 428/2012 Sb.
podle ní obsahuje zjevný defekt, neboť nutí oprávněné osoby, aby na samém
počátku učinily rozhodnutí, v jakém režimu se budou domáhat uspokojení svých
restitučních nároků, aniž by však v dané fázi měly dostatek informací pro často
obtížné posouzení charakteru sporných nemovitostí.
Závěr soudu prvního stupně, dle něhož jsou obavy žalobkyně z prekluze jejího
nároku před skončením řízení o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu
nepodložené, pokládá dovolatelka za nesprávný, neboť je ve zjevném rozporu s
textem předpisu, který běh lhůty pro uplatnění práva na vydání nezemědělských
nemovitostí reguluje zcela nezávisle na průběhu či výsledku řízení před
pozemkovým úřadem. V návaznosti na rozbor
§ 9 a § 10 zákona č. 428/2012 Sb. žalobkyně podotýká, že lhůty upravené v
těchto ustanoveních jsou nedostatečně provázány, jelikož v současné situaci
může zůstat zcela bez ochrany, pokud například soudy v řízení dle části páté
občanského soudního řádu dovodí, že jsou požadované pozemky nezemědělské
povahy, a restituční nárok byl tedy u pozemkového úřadu uplatněn chybně.
Žalobkyně má za to, že je třeba nalézt výklad, který umožní oprávněným osobám
ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. uplatňovat restituční nároky i tehdy, bude-li
nejistý faktický charakter požadovaných nemovitostí, přičemž má za to, že
jediným způsobem, jak tohoto cíle dosáhnout, je postup podle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř., tedy přerušení řízení do pravomocného skončení věci vedené
dle části páté občanského soudního řádu.
Nejvyššímu soudu proto navrhuje, aby usnesení krajského soudu změnil tak, že
změní usnesení soudu prvního stupně a rozhodne o nezastavení řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací
přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, jelikož otázku, jak postupovat v řízení o nároku na
vydání věci, jenž byl před soudem uplatněn podle § 10 odst. 4 zákona č.
428/2012 Sb. poté, co oprávněná osoba navrhla vydání téhož objektu v řízení
před Státním pozemkovým úřadem podle § 9 tohoto předpisu, jehož negativní
rozhodnutí posléze zpochybnila žalobou podle části páté občanského soudního
řádu, Nejvyšší soud za podobných okolností dosud neřešil.
Soudy nižších stupňů i dovolatelka v přezkoumávané věci identifikovaly problém,
jenž vyplývá ze skutečnosti, že zákon č. 428/2012 Sb. stanoví odlišný postup
pro vznášení požadavku na vydání zemědělských a nezemědělských nemovitostí,
přičemž rozlišení těchto dvou kategorií, odvíjející se v souladu s § 2 písm. b)
zákona č. 428/2012 Sb. od jejich stavu ke dni 24. 6. 1991, může být velmi
obtížně proveditelné. Vzhledem k tomu, že běh prekluzivních (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5143/2017) lhůt pro
uplatnění restitučních nároků před příslušným orgánem veřejné moci počíná od
uplynutí lhůt pro uzavření dohody o dobrovolném vydání nemovitostí (§ 9 odst. 6
a § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) a není ovlivněn průběhem řízení před
soudem či správním orgánem, mají oprávněné osoby, jež jsou v nejistotě, zda
jejich nemovitosti měly k rozhodnému datu zemědělský či nezemědělský charakter,
pobídky, aby z opatrnosti iniciovaly oba typy řízení o vydání věci. Je-li po
rozhodnutí Státního pozemkového úřadu věc řešena soudy v řízení podle § 244 a
násl. o. s. ř., bylo by možné usuzovat, že oba návrhy na vydání téhož statku
projednávané civilními soudy mají nehledě na svůj odlišný procesní režim shodný
předmět, a že je zde tudíž dána překážka litispendence (§ 83 odst. 1 o. s. ř.),
respektive posléze překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s.
ř.). Postup směřující k neprodlenému zastavení později zahájeného řízení pro
existenci překážky věci zahájené však obnáší riziko odepření spravedlnosti
oprávněné osobě, které bude znemožněno souběžně vznést právo na vydání majetku
jako zemědělského i nezemědělského, ale při zvolení nesprávného procesního
režimu uplatňování restitučního nároku bude vystavena reálnému riziku prekluze
jejího restitučního nároku.
Jedním východiskem by mohl být zajisté výklad preferovaný soudem prvního
stupně, dle něhož prekluzivní lhůta upravená v § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012
Sb. neuplyne, dokud nebude skončeno řízení o vydání sporných pozemků jako
zemědělských nemovitostí
dle § 9 zákona č. 428/2012 Sb. Přijetí této interpretační alternativy jako
plausibilní ovšem brání zejména skutečnost, že § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012
Sb. (dle něhož se v souladu s § 9 odst. 6, větou třetí, daného zákona má rovněž
postupovat, dospěje-li pozemkový úřad k závěru, že požadované pozemky mají
nezemědělskou povahu, a že mu tudíž nepřísluší rozhodovat o nároku na jejich
vydání) počátek lhůty pro podání žaloby k okresnímu soudu, jejíž délka je
stanovena na tři roky, výslovně spojuje s marným uplynutím 6měsíční lhůty k
uzavření dohody o vydání věci mezi oprávněnou a povinnou osobou dle § 10 odst.
2 citovaného předpisu.
Nejvyšší soud se proto přiklání k závěru, že je vhodnější upřednostnit řešení,
které nebezpečí odepření spravedlnosti odvrací jinak než popřením normativní
úpravy, již zákonodárce do § 9 a § 10 zákona č. 428/2012 Sb. vtělil. Lze vyjít
ze skutečnosti, že pravomoc Státního pozemkového úřadu k projednání
restitučního nároku dle zákona č. 428/2012 Sb. je dána, pakliže je požadován
převod zemědělských nemovitostí. Pokud by pozemkový úřad vydal rozhodnutí podle
§ 9 odst. 6, věty třetí, o. s. ř., jímž by svou pravomoc popřel, nevznikla by
tím překážka projednávání restitučního nároku v civilním řízení dle části třetí
občanského soudního řádu, nýbrž by naopak byly vytvořeny předpoklady pro to,
aby byl restituční nárok civilními soudy řádně projednán (správní akt
zamítající návrh podle § 9 odst. 6, věty třetí, zákona č. 428/2012 Sb. není
rozhodnutím ve věci samé, třebaže má některé jeho vnějškové znaky, srovnej
mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS
3567/14, bod 30). V případě, že by pozemkový úřad o nároku rozhodl věcně,
ačkoli by předmětné nemovitosti měly objektivně vzato nezemědělskou povahu,
bylo by jeho rozhodnutí nicotné. Pak by soudy projednávající žalobu podanou v
dané věci podle části páté občanského soudního řádu měly řízení zastavit v
souladu s § 104 odst. 1 o. s. ř. (viz usnesení zvláštního senátu zřízeného
podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze
dne 5. 3. 2012, č. j. Konf 53/2011-25). Rovněž v této situaci by nevznikla
žádná překážka projednávání restitučního nároku na vydání nezemědělských
nemovitostí civilními soudy v režimu části třetí občanského soudního řádu.
Toliko v případě, že by pozemkový úřad o restitučním nároku rozhodl meritorně,
a pokud by soudy postupující dle § 244 a násl. o. s. ř. žalobu zpochybňující
toto rozhodnutí zamítly, případně jej nahradily rozhodnutím vlastním (§ 250j o.
s. ř. a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o
rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 21. 3. 2018, č. j. Konf
20/2017-35, bod 23), bylo by možné usuzovat, že tím byla založena překážka
projednání žaloby na nahrazení souhlasu povinné osoby s vydáním týchž
nemovitostí jako nezemědělských ve smyslu § 10 zákona č. 428/2012 Sb.
Rozmanitost předestřených variant, jimiž může skončit řízení před Státním
pozemkovým úřadem a navazující řízení soudní, z nichž jen některé vedou k
závěru o nezbytnosti zastavení řízení podle části třetí občanského soudního
řádu vedeného před civilními soudy, zatímco jiné činí proběhnutí tohoto řízení
opodstatněným, podporuje úvahu, že v řešené věci nebylo procesně přiléhavým
postupem neprodlené zastavení řízení pro překážku litispendence, nýbrž jeho
přerušení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení
před Státním pozemkovým úřadem a navazujícího řízení před soudy postupujícími
dle části páté občanského soudního řádu. Vyčkání výsledku oněch řízení totiž
umožní objasnit, zda je vskutku namístě předmětné řízení zastavit, anebo zda se
naopak právě v něm má řešit důvodnost restitučního nároku žalobkyně.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud nepokládá právní posouzení věci soudy
nižších stupňů za správné, pročež přistoupil v souladu s § 243e odst. 1 a odst.
2 o. s. ř. ke kasaci napadeného usnesení i rozhodnutí soudu prvního stupně
(vyjma jeho výroku I. o připuštění změny žaloby) a vrácení věci Okresnímu soudu
v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu