23 Cdo 2605/2019-2892
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce Město Dvůr Králové nad Labem, náměstí T. G. Masaryka 38,
Dvůr Králové nad Labem, IČO 00277819, zastoupeného Mgr. Kateřinou Kavalírovou,
advokátkou se sídlem Dukelská 15/16, 500 02 Hradec Králové, za účasti
společnosti EVORADO IMPORT, a.s., se sídlem náměstí 14. října 1307/2, 150 00
Praha 5, IČO 26891395, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem
Metodějova 450/7, 612 01 Brno, o nahrazení rozhodnutí Krajského úřadu
Královéhradeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 28.
12. 2006 pod č. j. 26425/ZP/2006 a rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad
Labem, odboru životního prostředí, ze dne 22. 9. 2006, č. j. OŽP/
32847-05/4761-05/ott, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C
34/2008, o dovolání žalobce a EVORADO IMPORT, a.s. proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2019, č. j. 30 Co 3/2013-2798, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání účastnice EVORADO IMPORT, a.s., se sídlem náměstí 14. října
1307/2, 150 00 Praha 5, IČO 26891395 se odmítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2019, č. j. 30 Co 3/2013-2798, změnil rozsudek Okresního soudu v Trutnově
(dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 5 C 34/2008-1241,
takto:
I. Rozhodnutí Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 22. 9. 2006,
č. j. OŽP/32847-05/4761-05/ott, ve spojitosti s rozhodnutím Krajského úřadu
Královéhradeckého kraje ze dne 28. 12. 2006, zn. 26425/ZP/2006, jimiž bylo
podle § 8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro
veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a
kanalizacích), rozhodnuto o úpravě vzájemných práv a povinností mezi vlastníkem
vodovodní a kanalizační sítě ve Dvoře Králové nad Labem, tj. městem Dvůr
Králové nad Labem, IČ 00277819, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 38, Dvůr
Králové nad Labem, a vlastníkem navazujícího vodního díla čistírny odpadních
vod obchodní společností EVORADO IMPORT, a.s., IČ 26891395, se sídlem náměstí
14. října 1307/2, Praha 5, se nahrazují tímto rozsudkem takto:
a) Cena za čištění odpadních vod přitékajících veřejnou kanalizační sítí
ve Dvoře Králové nad Labem na čistírnu odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem
za období od 29. 6. 2005 do 31. 12. 2005 činí 9 970 000 Kč, včetně DPH. b) Cena za čištění odpadních vod přitékajících veřejnou kanalizační sítí
ve Dvoře Králové nad Labem na čistírnu odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem
za období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 činí 22 516 000 Kč, včetně DPH. c) Žalovaná (pozn.: odvolacím soudem označený účastník - obchodní
společnost EVORADO IMPORT, a.s.) je povinna vrátit přeplatek vzniklý již
provedenými platbami za čištění odpadních vod za období od 29. 6. 2005 do 31. 12. 2005 ve výši 12 051 000 Kč žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku. d) Žalobce je povinen zaplatit nedoplatek za čištění odpadních vod
vzniklý v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 2 440 000 Kč žalované do
jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním
soudem a před krajským soudem. III. Znaleckému ústavu RSM CZ a. s. (dříve RSM TACOMA a. s.), se sídlem,
Karolínská 661, Praha 8, se přiznává znalečné ve výši 1 104 499 Kč. IV. Žalobce a žalovaná jsou povinni uhradit České republice náklady
řízení, a to žalobce ve výši 257 301 Kč a žalovaná ve výši 212 301 Kč, do tří
dnů od právní moci rozsudku na účet Krajského soudu v Hradci Králové. Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy podstatou věci
byla nedohoda mezi žalobcem, jakožto vlastníkem kanalizační sítě ve Dvoře
Králové nad Labem a žalovanou (dále též i „účastnice“), vlastnicí čistírny
odpadních vod tamtéž, a výsledek řízení o úpravě jejich vzájemných práv a
povinností ve smyslu § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích (dále též
„ZVK“), jak bylo postupně rozhodnuto příslušnými úřady a posléze na základě
žaloby v dané věci soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud
rozhodoval o sporných otázkách za období od 29. 6. 2005 do 31. 12.
2005 a za
rok 2006, nestanovil již vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky řízení,
které by zajišťovaly v komplexu kvalitní a plynulé provozování městského
kanalizačního sběrače a s ním spojené čistírny odpadních vod (dále též „ČOV“),
neboť k jejich faktickému naplnění by již nemohlo dojít, a proto řešil pouze
otázku plateb za čištění odpadních vod mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že v
dané věci bylo zpracováno mnoho znaleckých posudků, zabýval se odvolací soud
jejich použitelností pro řešení pro danou věc a dospěl k závěru, že jediným
použitelným znaleckým posudkem pro řešení dané věci je znalecké posouzení
provedené znaleckým ústavem RSM CZ, neboť ostatní posudky považoval za vadné ve
způsobu stanovení pořizovací ceny ČOV a nákladové položky nájemného. Zdůvodnil,
že není možno vycházet jen z kupní ceny, která podle odvolacím soudem
odmítnutých znaleckých posudků činí 110 mil. Kč, ale je třeba přihlédnout ke
skutečné ceně vodního díla v době jeho vybudování, snížené o jeho opotřebení k
období, v němž jde o stanovení ceny čištění odpadních vod, jak správně učinil
přibraný konzultant znaleckého ústavu RSM CZ, který stanovil pořizovací cenu
ČOV na 254 mil. Kč, sníženou o technické opotřebení stavby. Odvolací soud tedy
vyšel ze závěru znaleckého posudku znaleckého ústavu RSM CZ, z něhož vyplynulo,
že výsledná cena čištění odpadních vod přitékajících veřejnou kanalizační sítí
ve Dvoře Králové nad Labem na čistírnu odpadních vod ve Dvoře Králové nad Labem
za období od 29. 6. 2005 do 31. 12. 2005 činila 9 970 000 Kč, včetně DPH a za
období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 pak 22 516 000 Kč, včetně DPH. K ověření
finančních částek, které žalobce zaplatil v zálohách na toto čištění odpadních
vod v uvedených obdobích, si odvolací soud vyžádal od účastníků řízení
příslušné zprávy o výši placených (obdržených) plateb. Žalobce reagoval na tuto
výzvu podáním ze dne 12. 9. 2018, žalovaný pak podáním ze dne 14. 9. 2018. Jejich obsah byl projednán při jednání odvolacího soudu dne 15. 1. 2019,
přičemž proti výši v nich uváděných plateb a jejich určení nebylo vzneseno
žádných připomínek. Poté odvolací soud zúčtoval náklady na čištění odpadních
vod podle závěrů znaleckého posudku RSM CZ se zálohami, které na ně zaplatil
žalobce. Přitom zjistil, že žalovaná je povinna vrátit přeplatek vzniklý již
provedenými platbami za čištění odpadních vod za období od 29. 6. 2005 do 31. 12. 2005 ve výši 12 051 000 Kč žalobci a naopak žalobce je povinen zaplatit
žalované nedoplatek za čištění odpadních vod vzniklý v období od 1. 1. 2006 do
31. 12. 2006 ve výši 2 440 000 Kč. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a společnost EVORADO
IMPORT, a.s. dovolání. Žalobce v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázek, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Má tedy za to, že jeho
dovolání je podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
přípustné. Za otázku procesního práva žalobce považuje otázku správnosti postupu
odvolacího soudu při hodnocení důkazů a porušení zákonných pravidel pro
hodnocení důkazů a ústavních zásad spravedlivého procesu ze strany soudu a to
především s ohledem na to, jak odvolací soud hodnotil znalecké posudky a jaké z
nich učinil závěry při rozhodnutí o stanovení ceny za čištění odpadních vod. Má
za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 29. 8. 2017,
sp. zn. 20 Cdo 2447/2017, ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016 a ze
dne 20. 12. 2017, sp. zn. 29 Cdo 208/2016, podle nichž soud nemže přezkoumávat
věcnou správnost odborných závěrů znalce. Žalobce je přesvědčen, že odvolací
soud přezkoumával odborné závěry znaleckých posudků ohledně zvoleného způsobu
stanovení pořizovací ceny čištění odpadních vod a nákladové položky nájemného. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil úplnost znaleckého posudku
znaleckého ústavu RSM CZ ve vztahu k zadání posudku, nesprávně se ztotožnil se
závěry tohoto posudku, v němž byl zpochybněn význam cenových předpisů a
nevyvodil odpovídající závěry ze zřejmého rozporu tohoto posudku s ostatními v
řízení provedenými důkazy, především s dalšími znaleckými posudky. Odvolacímu
soud dále vytýká, že přebral i nepodložené domněnky a hypotetické úvahy znalce
při stanovení věcně regulované ceny, které promítl do vlastních právních
závěrů, v čemž spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014. Podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu závisí též na několika otázkách
hmotného práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, a to:
1) Je existence zákonné povinnosti vlastníka stavby čistírny odpadních vod
provádět její údržbu dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu legitimním, tj. oprávněným důvodem pro to, aby do ceny služby
čištění odpadních vod realizované na takové ČOV, tedy do ceny podléhající
cenové regulaci, byly zahrnuty i náklady spojené s nepotřebným a kapacitně
nevyužitým infrastrukturním majetkem ČOV (nepotřebnými a nevyužitými částmi
stavby)? 2) Jaký je vztah mezi povahou ČOV ze stavebně-technického hlediska, kdy je
soudem považována za jednotný a nedílný celek a mezi požadavkem cenové
regulace, podle kterého se do ceny poskytované služby nezahrnují náklady
spojené s nepotřebným a kapacitně nevyužitým majetkem? Je v souladu se
základním smyslem a účelem cenové regulace a předpisy, které tuto oblast
upravují, aby bylo do regulované ceny zahrnováno nájemné infrastrukturního
majetku, který není pro poskytování služby využíván, tj. majetku, který je
nepotřebný a majetku který je kapacitně nevyužitý? Není zahrnutí takového
nákladu spojeného s nepotřebným a kapacitně nevyužitým majetkem zahrnutím
ekonomicky neoprávněného nákladu a tedy porušením práva konzumenta poskytované
služby, aby mu byla tato služba v podmínkách monopolu a omezeného tržního
prostředí poskytována za přiměřenou cenu?
Nezpůsobuje zahrnutí takového nákladu
spojeného s nepotřebným a kapacitně nevyužitým majetkem zásadní nerovnováhu v
právech účastníků daného vztahu a nejedná se o selhání ochrany slabšího
účastníka, tj. konzumenta služby v prostředí monopolně poskytované služby ve
veřejném zájmu? 3) Je při stanovení věcně regulované ceny znalcem možné a v souladu s účelem,
smyslem a předpisy cenové regulace a souvisejícími právními předpisy, aby
pořizovací cena infrastrukturního majetku pro účely stanovení nájmu (jako jedné
ze složek ceny) byla určena na základě vlastní úvahy znalce a tento postup
nerespektoval příslušnou právní úpravu pro oceňování majetku? A může soud,
takový závěr posudku převzít, ačkoliv je zřejmé, že není podložen odbornými
zjištěním znalce, ale domněnkami a hypotézami, které z dalších provedených
důkazů nevyplývají, resp. další důkazy závěr znalce vyvracejí? 4) Je při rozhodnutí soudu, kterým se nahrazuje chybějící dohoda vlastníků
provozně souvisejících kanalizací ve smyslu ust. § 8 odst. 3 ZVK a stanovuje
cena za čištění odpadních vod, která podléhá cenové regulaci, pro soud významné
a v jaké míře vycházet ze zásad, principů a předpisů cenové regulace? Může soud
při takovém rozhodnutí na smysl a účel cenové regulace rezignovat s
odůvodněním, že příslušné podzákonné předpisy jsou příliš obecné a nekonkrétní
a s tím, že je vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou a proto se
podzákonnými předpisy nebude řídit? 5) Je při rozhodnutí soudu, kterým se nahrazuje chybějící dohoda vlastníků
provozně souvisejících kanalizací ve smyslu ust. § 8 odst. 3 ZVK, a kterým mají
být vzájemná práva a povinnosti účastníků řešeny komplexně a spravedlivě, řádně
posoudit veškeré rozhodné okolnosti? V poměrech souzené věci jaký vliv na
stanovení ceny za čištění odpadních vod soudem mají skutečnosti, které
vyplynuly nebo mohly vyplynout z jiných důkazů, než znaleckého posudku, protože
znalec se těmito okolnostmi nemohl zabývat. Konkrétně vliv skutečné výše
prostředků, které za koupi ČOV zaplatila žalovaná, a reálné vynaložení nákladů,
tj. zda v rozhodné období bylo nájemné infrastrukturního majetku skutečně
hrazeno? Žalobce nesouhlasí s právním posouzením odvolacím soudem, neboť je přesvědčen,
že za spravedlivý postup je možno považovat jen takový, kdy soud při stanovení
ceny za čištění odpadních vod vyjde ze znaleckého posudku, který určí cenu jako
cenu regulovanou v souladu s předpisy cenové regulace a kdy soud zohlední
specifikum daného vztahu účastníků, kteří jsou realitou v nuceném faktickém
vztahu konzumenta služby čištění odpadních vod a monopolního dodavatele. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil roli cenových výměrů Ministerstva
financí při určení ceny služby v daném řízení, kdy odvolací soud poukázal na
to, že je při rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou a nikoliv
podzákonnými předpisy. Žalobce dále zdůraznil, že vlastník ČOV je povinen
zahrnout do ceny služby jen ekonomicky oprávněné náklady.
Žalobce akceptuje
závěr soudu, že vlastník stavby je povinen stavbu udržovat, jak mu ukládá
stavební zákon, ale odvolacímu soudu vytýká, že již opomenul, či spíše
nesprávně posoudil, jaký dopad má na tuto povinnost cenová regulace služby
prostřednictvím dané stavby poskytované. Nesouhlasí ani s tím, že z ceny služby
nelze vyloučit náklady spojené s nepotřebným a kapacitně nevyužitým majetkem
ČOV z důvod jednotnosti stavby ze stavebně technického hlediska, neboť to podle
žalobce vede k porušení práva konzumenta služby čištění na férovou a přiměřenou
cenu. Vlastník ČOV tak ve stanovené ceně za čistění obdrží prostřednictvím
nájemného zahrnutého do ceny prostředky na obnovu celé ČOV v původní vybudované
kapacitě, a to i když žádná obnova ČOV v daném období prokazatelně provedena
nebyla. Podle žalobce odvolací soud zaujal nesprávný názor i ohledně pořizovací
ceny majetku ČOV, kdy dospěl k závěru, že při stanovení ceny čištění odpadních
vod je s ohledem na specifika dané věci správně vycházet nikoliv z ceny, za
kterou měla žalovaná ČOV koupit, ale ze skutečné ceny ČOV v době jejího
vybudování snížené o opotřebení. Navíc odvolací soud nezohlednil, jakou částku
kupní ceny žalovaná ve skutečnosti při úplatném nabytí ČOV zaplatila. Za další
významnou skutečnost žalobce považuje, že provozovatel ČOV (v rozhodné době
společnost WWTP DKNL s. r. o.) nehradil žalované, jako vlastníku ČOV nájemné, a
proto položku nájemného nelze považovat za skutečný náklad. Žalobce se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu staví zájmy vlastníka ČOV
nad práva konzumenta služby a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu v dané věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Účastnice řízení, společnost EVORADO IMPORT, a.s. (dále jen „účastník“ i
„žalovaná“) považuje své dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť má
za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
„1) Zda lze písemnou dohodu upravující vzájemná práva a povinnosti mezi
vlastníky vodovodů nebo kanalizací provozně souvisejících, popřípadě jejich
částí provozně souvisejících ve smyslu § 8 odst. 3 ZVK nahradit soudním
rozhodnutím o stanovení ceny za čištění odpadních vod bez úpravy ostatních
vzájemných práv a povinností. 2) Jaké jsou obecné právní zásady pro stanovení ceny za čištění odpadních vod.“
Za nejzávažnější pochybení odvolacího soudu považuje účastnice to, že soud
stanovil jen ceny za čištění odpadních vod, aniž by bylo rozhodnuto o úpravě
dalších vzájemných práv a povinností žalobce a účastnice. Takový závěr je podle
účastnice v příkrém rozporu se smyslem a účelem § 8 odst. 3 ZVK stanovující
zákonný požadavek na úpravu vztahů mezi vlastníky vodovodů nebo kanalizací
provozně souvisejících. Stanovení ceny je jen jednou složkou úpravy vzájemných
vztahů mezi subjekty v intencích uvedeného ustanovení. Podle účastnice je
rozhodnutí odvolacího soudu flagrantním porušením principu právní jistoty a
legitimního očekávání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, č.
420/2009), když správní orgán a na základě žaloby i soud prvního stupně upravil
komplexně vzájemná práva a povinnosti účastníků tohoto řízení, a odvolací soud
redukoval dosud stanovený vzájemný vztah na pouhé stanovení ceny za čištění
odpadních vod. Výrok odvolacího soudu považuje rovněž za nepřezkoumatelný,
protože z něj neplyne najisto, která všechna rozhodnutí se napadeným rozsudkem
nahrazují. Účastnice v dovolání dále nastiňuje vlastní názor na stanovení ceny za čištění
odpadních vod a odvolacímu soudu vytýká, že měl rozpoznat, že znalecký posudek
RSM CZ a. s. se v určení této ceny mýlí, neboť nesprávně posuzoval pořizovací
cenu ČOV, zahrnutí dotace do jejího vyčíslení a otázku odpisování hmotného
majetku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dané
věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nevyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými, tedy účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), kteří jsou řádně zastoupeni (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval přípustností podaných dovolání. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalobce a dospěl k
závěru, že žádná z otázek, předestřených v dovolání žalobcem, není způsobilá
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Otázku procesního práva, kterou žalobce považuje za otázku řešenou odvolacím
soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, žalobce spojuje s kritikou
hodnocení důkazů odvolacím soudem, kdy nesouhlasí s výsledky hodnocení
znaleckých posudků, jednak jednotlivě a jednak v jejich vzájemné souvislosti, a
kdy vytýká odvolacímu soud nesprávnost použití závěrů posudku znaleckého ústavu
RSM CZ pro posouzení věci. Nejvyšší soud avšak již mnohokrát ve svých
rozhodnutích uvedl, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). K žalobcem uvedeným otázkám hmotného práva, které podle žalobce nebyly v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, je třeba uvést, že všechny uvedené
otázky jsou založeny na vlastních skutkových zjištěních a závěrech žalobce a
jeho vlastním výkladu právních ustanovení, které odvolací soud podle jeho
názoru pominul.
Žalobce formulaci otázek zakládá ve skutečnosti na kritice
zjištění nákladů na čištění odpadních vod a zjištění ceny čistírny odpadních
vod, jejichž zjištěná výše pak ovlivnila právní závěr odvolacího soudu o ceně
za čištění odpadních vod a vypořádání vzájemných finančních nároků mezi
účastníky řízení. Žalobce na základě vlastních skutkových závěrů ohledně
nákladů, které mají být zahrnuty do výše nákladů čištění odpadních vod, a na
vlastních závěrech o ceně čistírny odpadních vod vytváří své vlastní závěry o
ekonomicky oprávněných nákladech čištění. Je namístě avšak zdůraznit, že
otázky, založené na jiném skutkovém základě, než k jakému dospěl odvolací soud,
nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., stejně jako
otázky formulované dovolatelem na vlastním výkladu právních přepisů a jejich
použití. Nejvyšší soud dále posuzoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř., podané účastnicí řízení - společností EVORADO IMPORT, a.s. (dále
jen účastnice). K otázce vymezené účastnicí řízení, jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího
soudu dosud neřešené, formulované pod bodem 1), je třeba konstatovat, že z
jejího obsahu vyplývá, že účastnice v podstatě namítá, že odvolací soud
nerozhodl o celém uplatněném návrhu žalobce, nebylo-li odvolacím soudem
rozhodnuto o úpravě práv a povinností mezi žalobcem a účastnicí, nýbrž jen o
finančním vypořádání mezi žalobcem a účastnicí. Touto námitkou ovšem účastnice
uplatňuje vadu řízení, i když ji formuluje jako otázku v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud neřešenou. Procesní vadu, spočívající v nevyčerpání
celého předmětu řízení, dovoláním ale uplatnit nelze. Dovoláním lze napadnout
toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř), neexistující výrok
rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže a dovolání
jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§ 236 odst. 2 o. s. ř.) - srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo
2783/2018 nebo ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1119/2018 – veřejnosti
dostupných na Chyba! Odkaz není platný. soud uzavřel, že pro řešení otázky
uvedené účastnicí pod bodem 1), není tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud neshledal přípustnost dovolání účastnice podle § 237 o. s. ř. ani
pokud se týká její otázky formulované pod bodem 2), neboť odvolací soud neřešil
otázku obecné úpravy pro stanovení ceny za čištění odpadních vod. Zabýval se
přezkoumáním rozhodnutí soudu prvního stupně o stanovení ceny za čištění
odpadních vod v konkrétním případě podle konkrétně zjištěných okolností v dané
věci. Nejvyšší soud se k potřebě vymezení relevantní právní otázky, jakožto
obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi,
např. v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 či v usnesení ze
dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4071/2017 (veřejnosti dostupných na
www.nsoud.cz), kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku,
která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání
nepřípustné.
Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 4/2014). Navíc posouzení otázky ceny za čištění odpadních vod je úzce
spjato s výsledkem hodnocení provedených důkazů, tedy na skutkových závěrech v
dané věci, které však nepodléhají dovolacímu přezkumu. Namítá-li účastnice nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, je nutno
opětovně konstatovat, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou
založit námitky týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných
procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 8. 2015, sp.zn. 23 Cdo 1807/2015 či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3349/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání
přípustné. Není-li tedy dovolání žalobce a účastnice podle § 237 o. s. ř. přípustné,
Nejvyšší soud dovolání obou těchto účastníků řízení podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu