23 Cdo 2783/2018-626
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve
věci žalobkyně ARXON, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3 – Vinohrady, Slezská
611/98, identifikační číslo osoby 00200000, zastoupené Mgr. Alenou Raisovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Krhanická 988/7, proti žalované BCH
Telecommunications, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 2 – Vinohrady,
Římská 103/12, identifikační číslo osoby26767988, zastoupené JUDr. Lubošem
Nevrklou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Kováků 554/24, o zaplacení částek
28.500 Kč s příslušenstvím, 86.750 Kč s příslušenstvím a 400.000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 221/2010, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č.
j. 4 Cmo 143/2016-575, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
spolu s příslušenstvím (bod II. výroku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné
ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen
„o. s. ř.“), a za důvodné (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť
věc byla nesprávně právně posouzena a rozhodnutí i předcházející řízení trpí i
dalšími závaznými vadami.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech
řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání nemůže založit námitka, jejímž prostřednictvím dovolatelka
vytýká soudům nižších stupňů, že o jednom ze žalovaných nároků (o eventuálním
petitu na vydání bezdůvodného obohacení) vůbec nebylo rozhodnuto, neboť tím
uplatňuje vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek
přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné. Samotná vada řízení
však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek ze dne 27. 4. 2011,
sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, v němž dovodil, že právní úprava vylučuje možnost
napadnout odvoláním to, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, tedy
„nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně Drápal, L.,
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, 1126 s.). Již pojmově nelze podat opravný prostředek
proti výroku, který nebyl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123). Nelze-li procesní vadu
spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti
rozhodnutí ve věci samé postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit
ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§
236 odst. 1 o. s. ř.). Neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem
dovolacího přezkumu - logicky vzato - být nemůže (srov. shodně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97) a dovolání jen
proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§ 236 odst. 2 o. s. ř.).
Obsahem dovolání jsou dále námitky žalobkyně, že rozhodnutí jak soudu prvního
stupně, tak odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, respektive neobsahuje některé
náležitosti dle ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. (např. že soud prvního stupně
některé provedené důkazy ve svém rozhodnutí vůbec nezohlednil, ohledně
některých skutečností „byly provedeny protichůdné důkazy, aniž by ta část
důkazů, která nesvědčí závěru soudu prvního stupně, byla v rozhodnutí jakkoliv
zohledněna“, že odvolací soud „nereagoval na výběrové využití jen některých
provedených důkazů“, a že se odvolací soud „nezabýval ani prokazatelnou
dezinterpretací obsahu některých provedených důkazů“ a dalšími námitkami
žalobkyně). Tyto výtky k závěru o přípustnosti dovolání nevedou; žalobkyně jimi
namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K
těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě
nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti
či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj.
o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky
případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn.
23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7.
2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nejvyšší soud navíc odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž vychází-
li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a
právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se
požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu
ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud
(byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání
správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011,
nebo ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).
Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky, prostřednictvím
kterých zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně, a ani námitky
založené na hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud např. ve svém
rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění
právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze
kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí trpí rovněž nesprávným
posouzením, pokud odvolací soud uzavřel, že v případě odstoupení od smlouvy o
dílo nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť „program“ byl
odinstalován, pak ve vztahu k této otázce nevymezuje žádný z předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.).
Přitom platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako
v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených
hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
K dalším námitkám dovolatelky, že odvolací soud rezignoval na posouzení a
vyřešení dalších otázek (otázka vlastnictví k předmětu díla, otázka důvodů
odstoupení, otázka specifikace předmětu díla), Nejvyšší soud poznamenává, že
(jak zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013)
dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod
jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud
přitom založil své rozhodnutí na tom, že účelem předmětné smlouvy bylo ze
strany žalované odebrat a užívat počítačový program pro účtování hovorů jejím
zákazníkům a získání licenčního podkladu pro jeho užívání. Nešlo tedy jen o
vytvoření programu, ale zejména o jeho konečné zprovoznění a naplnění
sledovaného účelu. To se žalobkyni nepodařilo dotáhnout do konečného řešení, a
proto žalovaná oprávněně od smlouvy odstoupila. Uvedl, že žalované nebylo
poskytnuto požadované plnění. Testovací program takovým plněním, byť i
částečným, nebyl a jeho vrácení je fyzicky nemožné, neboť jej současně drží i
žalobkyně – zhotovitel. Uzavřel, že počátečním poskytnutím testovací verze
programu nedošlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované.
Konečně námitkou, podle níž byl odvolací soud nesprávně obsazen, a žalobkyni
tak byl odňat zákonný soudce, jestliže o její věci rozhodoval senát 4 Cmo
Vrchního soudu v Praze, a nikoliv senát 3 Cmo téhož soudu, vystihuje
dovolatelka zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.,
která není způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (k jejímu
prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení tudíž založit
přípustnost dovolání nelze (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený závěr se uplatní i pro námitku,
podle níž i soud prvního stupně byl podle rozvrhu práce nesprávně obsazen.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp.
zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí
dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše
uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Pavel
Horák, Ph.D.
předseda senátu