22 Cdo 4382/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobce JEDNOTA, spotřební družstvo, Moravský Krumlov, IČO 00032336, se sídlem
v Moravském Krumlově, nám. T. G. Masaryka 28, proti žalované České republice -
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v
Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 4 C 150/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2010, č. j. 21 Co
222/2008-61, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2010, č. j. 21 Co
222/2008-61, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem shora označeným
potvrdil rozsudek ze dne 12. března 2008, č. j. 4 C 150/2007-47, jímž Okresní
soud ve Znojmě („soud prvního stupně“) vyhověl žalobě o určení vlastnického
práva k pozemku v k. ú. H. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně. Oba soudy vycházely z toho, že na žalobce přešlo podle § 879c
občanského zákoníku („obč. zák.“) vlastnické právo k pozemku, na kterém má
postavenou budovu a který měl v trvalém užívání. Ke sporné otázce určitosti
žádosti o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle § 879c odst. 4
obč. zák. soudy uvedly, že označení pozemku označením budovy, která se na
pozemku nachází, výrazem „H.“ je dostatečné, neboť v žádosti je pouze jedenkrát
uvedena obec H. a stát uzavřel s žalobcem hospodářskou smlouvu právě ohledně
sporného pozemku. Soudy se vypořádaly též s námitkou žalované, že žádost měla
být podepsána alespoň dvěma členy představenstva žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a za důvodné
podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Za zásadně právně významnou považuje otázku určitosti žádosti podle § 879c
odst. 4 obč. zák. a má za to, že nalézací soudy tuto otázku posoudily
nesprávně. Neurčitost žádosti přitom spatřuje jednak v nedostatečném označení
pozemku, jednak v tom, že žádost byla podepsána pouze jedním členem
představenstva, ačkoliv měla být podepsána členy dvěma.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou a
řádně zastoupenou osobou, dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku
určitosti smlouvy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je proto
zároveň podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné.
Totožnou žádostí žalobce vůči žalované (resp. vůči Okresnímu úřadu ve Znojmě)
se zabýval Nejvyšší soud již v jiných rozhodnutích. Ve všech případech byl
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. vázán skutkovým stavem, na základě kterého
rozhodly nalézací soudy. Pokud nalézací soudy rozhodly nikoliv na základě
závěru, že sporný pozemek (případně sporné pozemky) byl označen parcelním
číslem a výměrou (což bylo v případě, o němž Nejvyšší soud rozhodl v usnesení
ze dne 14. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 2109/2009), nýbrž na základě závěru, že
pozemky byly označeny pouze obcí a číslem, jež mělo představovat kód prodejny
podle vnitřní evidence žalobce, shledal Nejvyšší soud žádost jako neurčitou.
Tak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2011,
a obdobně v rozsudku ze dne 18. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 3702/2011,
konstatoval: „Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka žalobce, že v
obci Moravský Krumlov měl právo trvalého užívání pouze k těmto třem pozemkům,
takže žalované muselo být zřejmé, že se jedná právě o tyto tři pozemky. Je-li
totiž obsahovou náležitostí žádosti ve smyslu § 879c odst. 4 obč. zák., jak
vyplývá z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2010, sp.
zn. 22 Cdo 2109/2009, specifikace pozemků, k nimž má dojít k přechodu
vlastnického práva, musí tato určitost vyplývat ze samotného obsahu žádosti
jako právního úkonu bez zřetele k případným dalším skutkovým okolnostem. V
opačném případě by totiž byla podmínka specifikace pozemků obsoletní, neboť by
se každý žadatel mohl podle § 879c odst. 4 obč. zák. domáhat nabytí vlastnictví
pouhým paušálním prohlášením, a bylo by na státu, aby si existující vztahy
trvalého užívání u takových žadatelů samostatně dohledal, což je výklad
absurdní a tudíž nepřípustný.“
Z uvedeného vyplývá, že sporná žádost – s obsahem, který odvolací soud zjistil,
a za okolností, ze kterých vycházel – dostatečně určitá není, a pokud odvolací
soud dospěl k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je proto
podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ač na stejném nesprávném právním
posouzení spočívá i rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud jej nezrušil,
neboť nesprávnost lze s ohledem na § 219a odst. 2 o. s. ř. a contrario napravit
v odvolacím řízení [srov. Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád II. §
201 až 376. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1958: „K
současnému zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně však může dovolací soud
přistoupit, jen může-li z téhož důvodu toto rozhodnutí zrušit odvolací soud
(srov. § 219a a § 254 odst. 7)].
S ohledem na uvedené pozbývá význam námitka žalované stran nedostatku podpisu
druhého člena představenstva na sporné žádosti. Lze proto jen stručně odkázat
na rozsudek ze dne 14. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 2109/2009, a na usnesení ze
dne 7. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3762/2009, v nichž Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že uvedený nedostatek platnosti žádosti nebrání.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu