28 Cdo 3762/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v
právní věci žalobce: JEDNOTA, spotřební družstvo, Moravský Krumlov, IČ
00032336, se sídlem v Moravském Krumlově, nám. T. G. Masaryka 28, proti
žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,
IČ 69797111, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování:
Brno, Orlí 27, o zaplacení částky 21.622,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 31/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, č. j. 20 Co 216/2008-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost k zaplacení částky
21.622,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobci svědčilo podle hospodářské
smlouvy ze dne 1. 12. 1981 právo trvalého užívání k pozemku parc. č. 104 v obci
a k. ú. Miroslav a v souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen obč. zák.), zakotvil ustanovení § 879c, uplatnil dne 28. 8. 2000 u
Okresního úřadu ve Znojmě žádost o změnu práva trvalého užívání na právo
vlastnické. Jelikož se žalobce díky následnému zrušení citovaného ustanovení,
jež provedl čl. II zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve
znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, dostal do právní
nejistoty, jednal též o koupi uvedeného pozemku, takže dne 1. 12. 2003 byla
mezi ním a žalovanou uzavřena kupní smlouva o koupi tohoto pozemku s tím, že
právní účinky vkladu nastaly dne 10. 9. 2004. Následně však byla nálezem
Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná
"Změna občanského zákoníku čl. II", zrušena dnem 31. 12. 2004, a žalobce se tak
ze zákona měl stát vlastníkem předmětného pozemku, přičemž uzavřená kupní
smlouva měla být absolutně neplatná a žalovaná získala zaplacením kupní ceny
bezdůvodné obohacení ve výši žalované částky.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 2008, č. j. 15 C
31/2007-75, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku a
bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud ve svém rozsudku zdůraznil, že zrušením části druhé čl. II zákona
č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. (dále jen „cit. nález“)
se obnovil stav založený ustanoveními § 879c, §879d a § 879e obč. zák. a nic na
tom nemění ani odložení účinnosti cit. nálezu do 31. 12. 2004 za účelem
poskytnutí lhůty zákonodárci k přijetí přiměřené právní úpravy k odstranění
právní nejistoty, vzniklé v důsledku zrušení uvedené části zákona. Okolnost, že
zákonodárce žádnou právní úpravu v tomto směru nepřijal, nemůže vést k výkladu,
že účinky cit. nálezu nenastaly. Zrušení ust. § 879c, § 879d a § 879e obč. zák.
pouhý jeden den před uplynutím lhůty, stanovené k nabytí vlastnického práva,
bylo svévolným zásahem zákonodárce do legitimního očekávání a jako takové bylo
v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod (uvedené do našeho právní řádu sdělením Federálního
ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) a čl. 1 odst. 1 ústavního
zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „Ústava“). Odvolací soud rovněž nepřijal argumentaci žalované v tom
smyslu, že reálný dopad cit. nálezu vylučuje ust. § 71 odst. 4 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nebo právní
úprava, týkající se změny práva trvalého užívání na výpůjčku, obsažená v ust. §
59 a násl. zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak se
odvolací soud neztotožnil s názorem žalované o nesouladu § 879c obč. zák. s čl.
87 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva o ES“),
protože uvedený článek na předmětný nárok vůbec nedopadá, neboť se v daném
případě nejedná o podporu, kterou by stát poskytoval podnikatelskému subjektu v
rámci hospodářské soutěže, ale o zákonem založený majetkový nárok, vycházející
ze specifického institutu práva trvalého užívání, jenž se blíží právu
vlastnickému. Městský soud v Praze též uzavřel, že nemohlo účinně dojít ke
změně práva trvalého užívání sporného pozemku na výpůjčku podle § 59 odst. 1
zákona č. 219/2000 Sb., ani podle části čtvrté čl. IV zákona č. 229/2001 Sb.,
ve vztahu k němuž je § 879c obč. zák. ustanovením speciálním. Pokud jde o
nedostatek žádosti žalobce ze dne 28. 8. 2000 stran její neurčitosti, uvedl
odvolací soud, že byť nebyl pozemek skutečně přesně specifikován, byla žalovaná
bez větších obtíží schopna jej identifikovat, což dokládá i to, že žalobce
nevyzvala k doplnění žádosti. V souvislosti s tím, že žádost byla podepsána
jediným členem představenstva namísto dvou, dovodil městský soud, že ust. §
879c odst. 4 obč. zák. výslovně nevyžaduje písemnou formu žádosti, takže nelze
žádost označit za neplatnou podle § 40 odst. 1 obč. zák. Žalovaná v řízení
rovněž vznesla námitku promlčení, ta však nebyla shledána důvodnou.
Proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v
nesprávném právním posouzení věci. Ve svém obsáhlém dovolání žalovaná uvádí, že
otázka zásadního právního významu tkví dle jejího názoru v posouzení žádosti
žalobce podle § 879c obč. zák., v posouzení účinků cit. nálezu na ust. § 879c
až 879e obč. zák., v posouzení vztahu těchto ustanovení k přechodným
ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., v posouzení dopadu ustanovení
§ 879c a násl. obč. zák. na právní vztahy založené v mezidobí od 30. 6. 2001 do
31. 12. 2004, v posouzení námitky promlčení a dále pak v tom, že se v daném
případě jedná o zakázanou veřejnou podporu, která je v rozporu s právem EU,
Ústavou a s tehdy platným zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře. Žalovaná
rovněž poukazuje na neurčitost žádosti ze dne 28. 8. 2000 a dále na skutečnost,
že tato žádost byla podepsána pouze jedním členem představenstva.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry rozsudku odvolacího
soudu a poukázal na nelogičnost chování žalované, když ta na jedné straně
zpochybňuje žalobcem podanou žádost, na druhé straně však na jejím základě
podnikla několik dalších kroků. Dále se žalobce kriticky vyjádřil k žalovanou
vznesené námitce promlčení, souhlasil s odvolacím soudem v tom, že ust. § 879c
obč. zák. není v rozporu s čl. 87 Smlouvy o ES, a závěrem navrhl, aby dovolací
soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009
Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu - dále jen „o. s.
ř.“ (viz článek II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a za
současného splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.). Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by
dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
V daném případě však napadené rozhodnutí výše uvedené podmínky nesplňuje, neboť
nejenže respektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna
Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se
dotčené problematiky (zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dále pak např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2490/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; ze dne 21. 3. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; ze dne
13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo
265/2008; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; ze dne 15. 4. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 1022/2008; ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2356/2008; ze dne 30.
10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2443/2008 atd.), na něž i v daném případě dovolací
soud plně odkazuje.
Mezi uvedenými rozhodnutími je třeba zdůraznit především rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 (jak to činí i odvolací
soud), v němž se praví, že „není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem
uvedeného nálezu [míněn cit. nález] vydaným podle § 70 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jímž byla dnem 31. prosince 2004 zrušena Část
druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná Změna občanského zákoníku čl. II., je ve
smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné
orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud v souladu s čl. 87
odst. 1 písm. a) Ústavy zasáhl do právního řádu České republiky tím, že zrušil
do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním
pořádkem“. Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými
důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní
názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které
Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části druhé zákona č. 229/2001
Sb., jak to v souzeném sporu rozsáhle činí dovolatelka.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního
nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného,
nepatří do jeho nosné části.“ Konkrétně se jedná o dva odstavce odůvodnění
nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky
nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona, a kde dovozuje, že takový
nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak
obnovení právního stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e obč.
zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění
nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence
vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo
Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by
pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných
soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně
posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba
přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné
soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou
právně závazné. Uvedeným závěrům Nejvyšší soud přitakal také v dalších svých
rozhodnutích (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 1961/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; ze dne 23.
1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo
1456/2006; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; a ze dne 13. 9. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů Ústavního soudu
obsažených v odůvodnění cit. nálezu a potvrzených ve výše uvedených
rozhodnutích Nejvyššího soudu. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť
takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by
nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem
derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována, čili „mimo“ platný právní
řád.
Otázka vztahu ustanovení § 879c obč. zák. a § 59 zákona č. 219/2000 Sb., o
majetku ČR, a tím i přechodných ustanovení (část čtvrtá, čl. IV. odst. 1)
zákona č. 229/2001 Sb., byla již v rozhodovací činnosti dovolacího soudu
posuzována. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1022/2008, konstatoval, že „důvodným není ani poukaz na § 59 zákona č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve
znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání
podle § 70 hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto
ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle § 879c
odst. 4 o.z.. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva
nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.“
Dovolatelka jako otázku zásadního právního významu uvádí též posouzení právních
vztahů vzniklých v „mezidobí“, tedy od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004. Kupní
smlouva v posuzovaném případě byla shledána absolutně neplatnou, a to v souladu
se zákonnou úpravou, cit. nálezem Ústavního soudu i konstantní judikaturou
Nejvyššího soudu. Ve skutkově obdobných případech by soudy nutně musely dojít
ke stejnému závěru, tedy shledat takovou smlouvu absolutně neplatnou. Dovolací
soud na tomto místě není oprávněn zkoumat jiné právní vztahy, vzniklé v
inkriminované době, neboť na posouzení těchto jiných vztahů odvolací soud
nepostavil své rozhodnutí, a dovolatelkou nastolená právní otázka tedy nemůže
mít v dané věci zásadní právní význam.
Otázkou běhu promlčecí doby pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení na základě zrušení části druhé zákona č. 229/2001 Sb. cit. nálezem se
dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo
1001/2009, ve kterém uzavřel, že subjektivní ani objektivní promlčecí doba pro
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 obč. zák., ke
kterému na straně žalované došlo v důsledku vydání cit. nálezu, nemohla začít
běžet před nabytím jeho vykonatelnosti, tj. před 31. 12. 2004.
Pokud jde o tvrzený rozpor ustanovení § 879c obč. zák. s čl. 87 Smlouvy o ES,
dovolací soud v této souvislosti odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora
ze dne 10. 1. 2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc
Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové
okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii.
Protože v projednávané věci je uvedená podmínka splněna, neboť všechny
skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo
vlastnické nastaly ve světle cit. nálezu před vstupem ČR do Evropské unie,
dovolací soud dospěl k závěru, že mu v souzené věci nevznikla povinnost položit
předběžnou otázku. Dovolací soud následně uzavřel, že k ustanovení čl. 87
Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť toto ustanovení nebylo v
rozhodném období (tedy k 1. 7. 2001) právní normou závaznou na území ČR,
jelikož Česká republika vstoupila do Evropské unie dne 1. 5. 2004, a nemohlo
tak dojít k porušení tohoto ustanovení.
Uvádí-li žalovaná, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí má spočívat
mimo jiné v tom, že ust. § 879c obč. zák. je v kolizi se zákonem č. 59/2000
Sb., přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické
podle § 879c obč. zák. za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu § 2 zákona č.
59/2000 Sb., je třeba podotknout, že uvedená otázka již byla v rozhodovací
činnosti dovolacího soudu posuzována. Především šlo o usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3836/2008, kde bylo konstatováno, že „je
sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého
právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č.
59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.), již od 1. 5.
2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory
bylo třeba vést v souladu s § 10 citovaného zákona, a to v rámci správního
soudnictví“. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na
výše uvedených právních závěrech.
Žalovaná dále namítá neurčitost žádosti ze dne 28. 8. 2000 a tvrdí, že
předmětný pozemek nemohla správně identifikovat, ačkoliv odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku uvádí, že žalobce sice ve své žádosti neoznačil
pozemek parcelním číslem, nicméně „tato okolnost nemohla způsobit neurčitost
jeho žádosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., když uvedl katastrální území a
čísla budov, pod kterými se nachází“. V tomto směru je však třeba připomenout,
že vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání dovolací soud zásadně zkoumá před
vlastním přezkoumáváním správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu, nezbývá dovolacímu soudu než vycházet ze skutkových zjištění učiněných
odvolacích soudem, resp. ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud
vycházel, bez ohledu na to, zda lze o jejich správnosti či o tom, že mají oporu
v provedeném dokazování, pochybovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1233/99).
Dovolatelka též upozorňuje na skutečnost, že žádost ze dne 28. 8. 2000 byla
podepsána pouze jedním členem představenstva. V tomto ohledu se však dovolací
soud zcela ztotožňuje s výkladem odvolacího soudu. Podpisu dvou členů
představenstva žalobce je třeba, je-li pro právní úkon předepsána písemná forma
(§ 243 odst. 3 obch. zák.). Jelikož však § 879c obč. zák. písemnou formu
výslovně nevyžaduje (ač ji snad implicitně předpokládá), nelze žádost označit
za absolutně neplatnou podle § 40 odst. 1 obč. zák.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Vzhledem k tomu, že ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu