28 Cdo 3073/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., ve věci žalobce Z. konzumního družstva P., proti žalované České
republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení
vlastnictví, vedené Okresním soudem Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 80/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2007,
č.j. 56 Co 83/2007-105, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2007, č.j. 56 Co 83/2007-105,
se v části, v níž byl potvrzen určující výrok rozsudku Okresního soudu Plzeň –
jih ze dne 15. 11. 2006, č.j. 8 C 80/2006-81, že žalobce je vlastníkem pozemku
parc. č. 4/1 o výměře 679 m2, obec a katastrální území L., zapsaného na LV v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální
pracoviště P., a ve výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, č.j. 56 Co
83/2007-105, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih (soud prvního
stupně), jímž bylo určeno, že žalobce „je vlastníkem nemovitostí – stavební
parcely st. p. č. 236 o výměře 1106 m2, pozemkové parcely p. č. 4/1 o výměře
679 m2, obou zapsaných na LV pro obec L., k.ú. L., v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P.“; současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, na něž v
odůvodnění svého rozsudku odkázal. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
zrušil-li Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02,
vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 (dále jen „nález č. 278/2004 Sb.“),
s účinností k 31. 12. 2004 část druhou čl. II. zákona č. 229/2001 Sb.
derogující ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, je třeba na
citovaná ustanovení pohlížet, jako kdyby k jejich zrušení nikdy nedošlo a jsou
tedy opětovně způsobilá vyvolat předpokládané právní následky; na právní stav
trvající od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004 je třeba nahlížet jako na období, po
které existovala právní překážka jejich realizace. Za situace, kdy žalovaná
udělila (byť opožděně) souhlas
s vynětím pozemku parc. č. 4/1 ze zemědělského půdního fondu, je třeba z
hlediska jeho právního režimu za rozhodující považovat skutečnost, že oba
pozemky tvoří společně
s budovou č. p. 39 jednotný funkční celek. Je proto ve veřejném zájmu, aby byly
posuzovány jednotně, přičemž pro takové posouzení je rozhodující právní povaha
pozemku o větší rozloze. Žalobce proto splnil veškeré podmínky kumulativně
stanovené v § 879c odst. 1 a 4 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1.
2005 (dále jen „obč. zák.“), čímž nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výroku ve věci samé
dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr soudu prvního
stupně (se kterým se odvolací soud ztotožnil), že ustanovení § 879c obč. zák.
je po zrušení článku II. zákona č. 229/2001 Sb. nálezem č. 278/2004 Sb.
opětovně účinné a způsobilé vyvolat zamýšlené právní důsledky; i kdyby k jeho
„oživení“ došlo, byla by jeho aplikace v posuzované věci vyloučena, neboť tímto
nálezem nebylo zrušeno ustanovení § 59 zákona č. 219/2000 Sb. ani žádná další
část zákona č. 229/2001 Sb. (např. čl. IV. odst. 1), a proto „jsou do současné
doby nadále v platnosti a účinnosti ustanovení, která nahradila svým obsahem
ust. § 879c obč. zák. a která byla vložena do předpisu, který je speciální ve
vztahu k občanskému zákoníku, tj. do ZoM (zákona č. 219/2000 Sb.) ... Aplikací
ust. § 879c obč. zák. by nastala pravá retroaktivita a zásah do nabytých práv
(iura quaesita), což je nepřípustné z důvodu zachování právní jistoty a v
rozporu s pojmem právního státu ve smyslu ust. čl. 1 Ústavy České republiky.“
Navíc nabytím účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) zaniklo podle § 22
odst. 1 písm. e) ve spojení s § 1 odst. 1 tohoto zákona ke dni 24. 6. 1991
právo trvalého užívání pozemku parc. č. 4/1 (v té době náležejícího do
zemědělského půdního fondu), ke dni 1. 7. 2001 toto právo již neexistovalo, a
tudíž se nemohlo přeměnit na vlastnické právo žalobce. Právo trvalého užívání
žalobce vztahující se k pozemku st. parc. č. 236 se dnem 30. 6. 2001 změnilo na
výpůjčku, která s ohledem na § 1 a § 2 zákona č. 1/2007 Sb. nadále trvá,
jelikož podle § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před
zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Na podporu svých závěrů
žalovaná cituje odlišné stanovisko JUDr. F. B. připojené k rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, publikované v časopise
Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, s. 35. Navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek prvostupňový zrušil, a věc vrátil soudu první instance k dalšímu
řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěl odvolací
soud, potažmo soud prvního stupně. Má za to, že otázka „oživení § 879c obč.
zák.“ byla již nálezem č. 278/2004 Sb. a navazující judikaturou Nejvyššího
soudu vyřešena, se závěrem žalované o neaplikovatelnosti § 879c obč. zák. i
přes jeho případné „oživení“ se neztotožňuje a odkazuje na nálezy Ústavního
soudu uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 424/2001 a pod č. 512/2004. Navrhuje,
aby dovolací soud dovolání žalované v celém rozsahu zamítl.
Nejvyšší soud posoudil dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, za dovolatelku jedná
její zaměstnanec s právnickým vzděláním, jímž bylo dovolání též sepsáno.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na
nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že zrušením části druhé čl. II.
zákona č. 229/2001 Sb. došlo k „oživení“ původně derogovaných ustanovení § 879c
až § 879e obč. zák., čímž u pozemku st. parc. č. 236 zanikl „dočasný“ vztah
výpůjčky, a že pro právní režim pozemku parc. č. 4/1 je z důvodu existence
jednotného funkčního celku rozhodující charakter pozemku o větší rozloze st.
parc. č. 236.
Nejvyšší soud shledal dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným,
neboť spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v
posouzení otázky právního režimu nezastavěného pozemku parc. č. 4/1.
Dovolací soud považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že právní režim
pozemku parc. č. 4/1 (který tvoří velmi úzký delší pás) odvisí od právního
režimu rozlohou podstatně většího sousedícího pozemku st. parc. č. 236, neboť
tyto pozemky tvoří s nemovitostí č. p. 39 „jednotný funkční celek“, a je ve
veřejném zájmu, aby byly posuzovány jednotně. Za jednotný funkční (funkčně
neoddělitelný) celek soudní praxe zpravidla považuje soubor budov a jimi
zastavěných pozemků, u nichž je žádoucí zachovat stejný právní režim z důvodu
vyloučení dalších (budoucích) sporů plynoucích z jejich odděleného vlastnictví.
Tento právní režim se však netýká jiných pozemků než zastavěných; netýká se
tedy zahrad, ostatních ploch a jiných zemědělských a lesních pozemků [srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 854/96,
uveřejněný pod č. 4/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nález
Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. II. ÚS 492/97, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení (dále jen „Sbírka“) pod č. 151, sv. 12]. Za „jednotný funkční
celek“ lze proto považovat nemovitost č. p. 39 a jí zastavěný pozemek st. p. č.
236, nikoli však již nezastavěný sousední pozemek parc. č. 4/1, o němž jako o
samostatné věci (§ 119 odst. 2 obč. zák.) je třeba rozhodovat samostatně;
odvolací soud navíc nijak nezdůvodnil, v čem spatřoval veřejný zájem na
jednotném posuzování obou pozemků.
Nejvyšší soud se ve své judikatuře dlouhodobě přiklání k ústavně konformnímu
výkladu účinků nálezu č. 278/2004 Sb., z něhož vyplývá, že v řízení o kontrole
norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v
případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat (viz nález ze
dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, vyhlášený pod č. 95/2002 Sb. a
uveřejněný ve Sbírce pod č. 14, sv. 25). Proto také zrušením napadeného
předpisu může dojít výhradně k jeho „vyřazení“ z právního řádu České republiky,
a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou „ožívání“ předpisu již
dříve zrušeného. V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního
ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. Zrušením části druhé čl. II zákona č.
229/2001 Sb. se obnovil stav založený ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní
rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31; dále např. usnesení ze dne 21. 11. 2006, sp.
zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, a ze dne
21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006). V rozsudku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn.
28 Cdo 1961/2006, Nejvyšší soud konstatoval, že imanentním požadavkem
interpretace právní úpravy je upřednostnění jejího účelu a smyslu v případě
rozporu s gramatickým zněním zákona; je-li pak k dispozici více výkladů,
přednost dostává interpretace ústavně konformní ... ve světle těchto požadavků
je nezbytné dát přednost „obnovenému“ znění § 879c obč. zák. před nezrušeným
článkem IV bodem 1 čtvrté části zákona č. 229/2001 Sb., jenž z hlediska
legitimního očekávání žalobce nemůže obstát. Žalobcův nárok na přeměnu trvalého
užívání na vlastnictví pozemku, vzniklý za účinnosti § 879c obč. zák. ještě
před protiústavním zásahem prostřednictvím zákona č. 229/2001 Sb., bude
posuzován (při neexistenci relevantních intertemporálních ustanovení v zákoně
č. 229/2001 Sb.) za pomoci extenzivního, resp. překlenujícího výkladu nepravé
zpětné účinnost pozdějšího předpisu (zákona č. 229/2001 Sb.).
Z tohoto pohledu ostatní dovolací námitky směřující vůči závěrům odvolacího
soudu o „oživení“ původně zrušených ustanovení § 879c až § 879e obč. zák. a o
jejich aplikační přednosti před nezrušenou částí čtvrtou zákona č. 229/2001 Sb.
či zdůrazňující specialitu ustanovení § 59 a § 60a až § 60c zákona č. 219/2000
Sb. ve vztahu k občanskému zákoníku nelze v dané věci považovat za důvodné a
tedy způsobilé zpochybnit správnost uvedených závěrů. Zbývá poznamenat, že
dovolatelkou citované odlišné stanovisko JUDr. B. k rozsudku sp. zn. 22 Cdo
2205/2005 nelze pokládat za výraz standardní rozhodovací praxe.
Z těchto důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž
byl potvrzen výrok prvostupňového rozsudku o určení vlastnictví k pozemku parc.
č. 4/1, a v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.); ve zbývající části dovolání jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1, § 226 odst. 1 o.s.ř.); v novém rozhodnutí ve věci samé soud znovu
rozhodne
o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu