28 Cdo 1022/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce S. m. g. B. – l., zastoupeného advokátem
proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu Plzeň - město, pod sp. zn. 12 C 180/2005, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2007,
č. j. 15 Co 462/2007 – 305, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten určil, že
žalobce je vlastníkem pozemků blíže identifikovaných ve výroku I. uvedeného
rozhodnutí. Žalobce prokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť jde zřetelně o
případ, kdy rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu v
katastru nemovitostí. K námitkám žalované týkajících se data vzniku žalobce
odvolací soud uvedl, že občanské sdružení, kterým žalobce bezpochyby je, vzniká
dnem registrace u Ministerstva vnitra ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 83/1990
Sb. Uvedené ministerstvo pak potvrdilo, že žalobce byl zaregistrován dne 12.
11. 1991, z čehož jednoznačně vyplývá, že žalobce nevznikl až dnem 29. 6. 1992,
což uváděla žalovaná a toto své tvrzení dokládala výpisem z registru
ekonomických subjektů. Žalobce dostatečně prokázal, že je právním nástupcem
původního S. a že na něj přešlo právo trvalého užívání předmětných pozemků.
Toto právo bylo ve prospěch jeho právních předchůdců zřízeno hospodářskou
smlouvou ze dne 27. 3. 1968. Na předmětných pozemcích se nacházejí nemovitosti,
jež jsou ve vlastnictví žalobce. Žalobce po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000
Sb., jímž byl doplněn zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), mimo jiné o ustanovení § 879c, v
zákonem stanovené lhůtě požádal stát ve vztahu k předmětným pozemkům o změnu
práva trvalého užívání na právo vlastnické. Žalobce proto mohl legitimně
očekávat, že se dnem 1. 7. 2001 stane vlastníkem těchto pozemků. Toto očekávání
bylo protiústavním zásahem porušeno, a to vydáním II. části zákona č. 229/2001
Sb. Citovaný zákon byl nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp.
zn. Pl. ÚS 2/02, pro svou protiústavnost zrušen. K uvedenému zákonu č. 229/2001
Sb. proto nelze přihlížet, a tedy již dnem 1. 7. 2001 se žalobce stal
vlastníkem předmětných pozemků. Důvodný není ani poukaz na § 59 zákona č.
219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních
vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy
trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na
výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky
podle § 879 c odst. 4 o. z. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto
založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že jeho přípustnost je
dána z důvodu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí – tedy podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, což je zároveň i žalovanou uplatněný
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. I přes nespornou
závaznost nálezu Ústavního soudu, jímž byl zrušen čl. II zákona č. 229/2001
Sb., není § 879c o. z. v současné době součástí právního řádu České republiky. Dne 1. 7. 2001 se nemohlo právo trvalého užívání žalobce k předmětným
nemovitostem změnit na právo vlastnické, neboť vzhledem k čl. IV odst. 1 zákona
č. 229/2001 Sb. v uvedený den již právo trvalého užívání k tomuto pozemku
neexistovalo. Právo trvalého užívání se dnem 30. 6. 2001 změnilo na výpůjčku a
tato výpůjčka žalobce nadále trvá. Podle § 71 odst. 4 zákona č. 186/1993 Sb., o
Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) práva a povinnosti z
právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Výše uvedený nález Ústavního soudu tudíž nemohl do předmětných právních vztahů
zasáhnout. V něm se Ústavní soud dopustil tautologické argumentace, kterou
žalovaná spatřuje v tom, že své právní závěry opřel o tvrzení, jehož pravdivost
nebyla dokázána. Dále žalovaná upozorňuje na to, že i kdyby došlo k oživení §
879c o. z., jeho aplikace v daném případě je nemožná, neboť do současné doby
jsou v platnosti a účinnosti ustanovení, která nahradila svým obsahem citované
ustanovení, a to § 60a, § 60b a §60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 229/2001
Sb. a zákona č. 280/2002 Sb. Žalovaná dále obsáhle polemizuje s citovaným
nálezem pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, přičemž poukazuje i na
odlišné stanovisko soudce Nejvyššího soudu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
28. srpna 2006, č. j. 22 Cdo 2205/2005, publikované v časopise Právní rozhledy
č. 1/2007. Právní účinky nálezu pléna Ústavního soudu zrušující zákon či jeho
jednotlivá ustanovení nastávají ve smyslu § 70 odst. zákona o Ústavním soudu
jen ex nunc. Co jednou skutečně zaniklo či přestalo existovat, nemůže již
obživnout. Účinností derogujícího nálezu pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS
2/02 nedošlo ve vztahu k institutu práva trvalého užívání pozemku podle § 70
hospodářského zákoníku ke změně právního stavu, jenž nezvratně (byť v rozporu s
ústavním pořádkem) nastal ke dni účinnosti novely občanského zákoníku provedené
zákonem č. 229/2001 Sb. Žalobce navíc při podání žaloby nebyl vlastníkem všech
garáží, neboť již v mezidobí převáděl garáže do vlastnictví bývalých členů
sdružení. Žalovaná převáděla pozemky pod prodanými garážemi do vlastnictví
jednotlivých nabyvatelů garáží. Žalobce tak nesplnil jednu z podmínek § 879c o. z., a to že neměl všechny stavby ve svém vlastnictví, neboť je v mezidobí
převáděl. Na tyto skutečnosti byly soudy obou stupňů během řízení upozorňovány.
K dovolání se vyjádřil žalobce s tím, že nesouhlasí s argumenty dovolatelky ve
vztahu k zásadní právní otázce řešené v tomto sporu, a to tzv. obživnutí § 879c
o. z. v důsledku vydání derogačního rozhodnutí pléna Ústavního soudu, přičemž
poukazuje na mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v podobných případech.
Žalobce proto navrhl, aby bylo dovolání žalované odmítnuto.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou dle § 241 o.
s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ust. § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek
soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen
ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním
žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi
zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí
soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto
případech. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající
se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného
ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na nějž poukázal již
soud odvolací. V něm Nejvyšší soud dovodil, že „není nejmenší pochybnosti o
tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné
orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s
čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil
do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním
pořádkem.
Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody
plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor
vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které
Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb.
nazvané „Změna občanského zákoníku čl. II.“, jak to v souzeném sporu obsáhle
činí dovolatelka.
Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního
nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného,
nepatří do jeho nosné části.“ V daném případě se jedná o dva odstavce
odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud
zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde
dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v
daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními § 879c, §
879d a § 879e o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí
odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení
existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu
přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany
ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti
rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva
základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu.
Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak,
jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť
pro ně nejsou právně závazné. Uvedeným závěrům Nejvyšší soud přitakal také v
dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2490/2006; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; ze dne 21. 3. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; a ze
dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007).
Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním
soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu a potvrzených ve výše
citovaných rozhodnutích soudu Nejvyššího. Opačný závěr by ostatně ani nebyl
logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího
právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným
právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“
platný právní řád.
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona č.
229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§ 879c, § 879d a
§ 879e). Pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu
České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č.
229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní
podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu
ČR. Jestliže pak § 879c občanského zákoníku, který je tedy ke dni rozhodování
dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že
uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001,
neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění
jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná
pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno,
platný a účinný § 879c o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění
taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000
Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený
spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil
účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004,
aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně
dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008).
Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke
dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v § 879c o. z., pak na něj dnem 1. 7. 2001
přešlo ex lege vlastnické právo k předmětným pozemkům. Ve vztahu k námitce
dovolatelky, že žalobce nebyl ke dni podání předmětné žaloby vlastníkem všech
garáží stojících na požadovaných pozemcích a nesplňoval tak jednu z podmínek §
879c o. z., lze plně odkázat na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně
a potvrzená soudem odvolacím. Z těchto zjištění jednoznačně vyplývá, že žalobce
byl vlastníkem budov (garáží), což bylo dovozeno z výpisu z katastru
nemovitostí a kolaudačních rozhodnutí. Přezkoumávání napadeného skutkového
závěru pak Nejvyššímu soudu jakožto soudu dovolacímu v daném případě
nepřísluší, což vyplývá z § 241a odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost
dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v
souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb.,
č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy
ve výši 5.300,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení
zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.
1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 15. dubna 2008
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu