28 Cdo 2797/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobce J.-J., spotřební družstvo, proti žalované České republice –
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, adresa pro doručování
Ostrava, Ostrčilova 4/2691, o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v
Karviné pod sp. zn. 18 C 74/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2007, č.j. 11 Co 882/2006-76, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26.
9. 2006, č. j. 18 C 74/2006-61, se zastavuje.
II. Dovolání se v části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 22. 2. 2007, č. j. 11 Co 882/2006-76, odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, č. j. 11
Co 882/2006-76, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné (soud prvního
stupně) ze dne 26. 9. 2006, č. j. 18 C 74/2006-61, jímž bylo určeno, že žalobce
je vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaného pozemku. Odvolací soud převzal
skutková zjištění učiněná soudem prvého stupně a ztotožnil se i s jeho právními
závěry, na něž v odůvodnění svého rozsudku odkázal. Soud prvního stupně uvedl,
že zrušil-li Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02,
vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, část druhou čl. II. zákona č.
229/2001 Sb. derogující ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, došlo
k „oživení“ citovaných ustanovení, která jsou počínaje 31. 12. 2004 opět
součástí platného právního řádu. V opačném případě by zákonodárce mohl
„neústavně rušit právní normy bez postihu“; takový postup by byl v rozporu s
principy právního státu zakotvenými Ústavou České republiky a Listinou
základních práv a svobod, zejména zásadami dělby moci, vzájemné kontroly, „brzd
a vyvážení“ (brakes and balances), a zásadou právní jistoty. Uzavřel, že
žalobce splnil veškeré kumulativně stanovené podmínky v § 879 odst. 1 a 4
občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2005 (dále jen „obč. zák.“), v
důsledku čehož nabyl vlastnictví k předmětnému pozemku; k námitce žalované soud
uvedl, že část čtvrtá zákona č. 229/2001 Sb. má povahu přechodných ustanovení k
jeho části druhé, jež by „nebyla přijata, kdyby nebyla přijata část druhá.
Oživením ustanovení § 879c občanského zákoníku tak vztah výpůjčky vzniklý na
základě části čtvrté zanikl, neboť je v rozporu se stavem (právem trvalého
užívání) založeným ústavně konformní oživenou právní normou.“
Pravomocné rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu napadla žalovaná ve
výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že napadená rozhodnutí
spočívají na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.]. Dovolatelka předně zpochybňuje právní závěr, že zrušením derogačního
ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. došlo „k plné rehabilitaci“ ustanovení § 879c
až § 879e obč. zák.; uvádí, že zásada právní jistoty subjektů, na něž se
vztahoval režim ustanovení § 879c obč. zák., ale i třetích osob, je „porušena
právě tím, že by mělo dojít k oživení ustanovení právního předpisu, který za
splnění určitých zákonných podmínek měl způsobit změnu práva trvalého užívání
na vlastnictví.“ Žalovaná nepovažuje aplikaci „oživeného“ ustanovení § 879c
obč. zák. v dané věci za správnou, jelikož konkrétní den (1. 7. 2001), kdy mělo
dojít k přeměně trvalého užívání na právo vlastnické, „nenávratně minul a
oživená ustanovení se tedy nemohou naplnit.“ Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého
užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 žalobce již pozemek v trvalém
užívání neměl; nemohlo proto dojít k „doběhnutí“ původní jednoleté lhůty
požadované ke vzniku vlastnického práva. Dovolatelka odmítá argumentaci soudu
prvního stupně, že část čtvrtá zákona č. 229/2001 Sb. má povahu přechodných
ustanovení vztahujících se ke zrušené části druhé téhož zákona. Z těchto důvodů
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou nižších instancí
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření označil podané dovolání za „ryze účelové.“ Žalovaná
zde pouze opakuje tytéž námitky, které již neúspěšně uplatňovala v předchozích
řízeních; proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze
dne 26. 9. 2006, č.j. 18 C 74/2006-61, který byl dovoláním rovněž napaden, však
za rozhodnutí odvolacího soudu považovat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního
stupně, což ostatně dovolatelka v dovolání nezpochybnila. Opravným prostředkem
proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, jež bylo
dovolatelkou proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž
podáno. Za této situace občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2
Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 112, sv. 14, roč.
1997). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního
stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud posoudil dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, za dovolatelku jedná
její zaměstnankyně s právnickým vzděláním, jíž bylo dovolání též sepsáno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na
nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že zrušením části druhé čl. II.
zákona č. 229/2001 Sb. došlo k „oživení“ původně derogovaných ustanovení § 879c
až § 879e obč. zák., v důsledku čehož zanikl vztah výpůjčky vzniklý podle
ustanovení části čtvrté citovaného zákona (majících povahu přechodných
ustanovení právě ke zrušené části druhé), a že již uplynula stanovená
jednoroční lhůta od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. nezbytná pro přeměnu práva
trvalého užívání na právo vlastnické.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi přiklání k ústavně konformnímu
výkladu účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02,
vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb. a uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu (dále jen „Sbírka“) pod č. 35, sv. 32, z něhož vyplývá, že v
řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce,
oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat
(viz nález ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, vyhlášený pod č. 95/2002
Sb. a uveřejněný ve Sbírce pod č. 14, sv. 25). Proto také zrušením napadeného
předpisu může dojít výhradně k jeho „vyřazení“ z právního řádu České republiky,
a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou „ožívání“ předpisu již
dříve zrušeného. V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního
ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na
svůj nález ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/94, vyhlášený pod č. 8/1995
Sb. a uveřejněný ve Sbírce pod č. 59, sv. 2, v němž zrušil bod 198 zákona č.
292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného zákona vypustil z trestního
řádu ustanovení § 324, které upravovalo rozhodování o změně způsobu výkonu
trestu. Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb.
měla za následek „rehabilitaci“ ustanovení § 324 trestního řádu, které je jeho
součástí až do těchto dnů; přisvědčil tak názoru navrhovatele, že zrušením
části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními
§ 879c až § 879e obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
C 4459, sv. CD 1/2007, a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31;
dále např. usnesení ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23.
1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, a ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo
1456/2006).
Z vyjádření dovolatelky, že dovoláním „napadá rozhodnutí obou soudů v celém
rozsahu,“ je zřejmé, že dovolání směřuje i do té části napadeného rozsudku, v
níž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až §
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového
výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní
rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4, roč. 2003).
Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se zřetelem
ke zcela obdobnému předmětu řízení jako ve věcech posuzovaných dovolacím soudem
ve shora citovaných rozhodnutích nemá potřebný judikatorní přesah, jehož
absence vylučuje přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve
věci samé; ve zbývající části dovolání směřuje do výroku o nákladech řízení,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolacímu soudu
proto nezbylo, než dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání
žalované; žalobci však náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu