28 Cdo 2443/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka
Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve
věci žalobce S. s. s. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalované ČR – Ú. pro z.
s. ve v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně,
pod sp. zn. 16 C 247/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 6. 2. 2007, č. j. 20 Co 670/2007-317, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
témže výroku specifikovaných pozemků, a rozhodl též o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s
jeho právním posouzením. V souzené věci se jedná o případ, kdy žalobci, jemuž
svědčilo právo trvalého užívání pozemku podle § 70 hospodářského zákoníku a na
němž se nachází budova v jeho vlastnictví, požádal po nabytí účinnosti zákona
č. 103/2000 Sb. příslušný orgán ve lhůtě stanovené podle § 879c odst. 4 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obč. zák.“) o změnu tohoto práva na právo vlastnické. Právní účinky
předpokládané v § 879c obč. zák. byly ale jeden den před uplynutím lhůty
stanovené k přeměně práva trvalého užívání v právo vlastnické vyloučeny
zrušením § 879c až § 879e obč. zák., a to zákonem č. 229/2001 Sb. Ústavní soud
nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů
pod č. 278/2004, zrušil druhou část zákona č. 229/2001 Sb., kterou se rušila
zmíněná ustanovení občanského zákoníku, a to dnem 31. 12. 2004. K 1. 1. 2005
došlo k úplnému oživení § 879c, § 879d a § 879e obč. zák., a tedy obnovení
stavu jimi založeného tak, jak plyne z citovaného plenárního nálezu Ústavního
soudu. Po splnění podmínek obsažených v § 879c obč. zák. tak žalobci vzniklo k
předmětným pozemkům vlastnické právo.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí
je zásadně právně významné pro posouzení účinků výše citovaného plenárního
nálezu Ústavního soudu, přičemž se závěry dovozenými odvolacím soudem v tomto
ohledu zásadně nesouhlasí. Dovolatelka i v tomto případě užívá argumentů
obsahově shodných s těmi, jež uplatňuje i v jiných před soudy České republiky
řešených sporech mezí ní
a dalšími účastníky týkajících se účinků citovaného nálezu a dopadu na
ustanovení
§ 879c a násl. obč. zák., tedy jejich tzv. „oživení“. Namítá, že ke dni 31. 12.
2004 neexistovaly žádné právní vztahy trvalého užívání, které byly pro účinky §
879c a násl. obč. zák. určující, že všechny vztahy trvalého užívání se dnem 30.
6. 2001 přeměnily na zákonnou výpůjčku, a to podle čl. IV bodu 1 zákona č.
229/2001 Sb., jenž nebyl nálezem Ústavního soudu dotčen, že „oživení“ dotčených
ustanovení občanského zákoníku by ve svém důsledku vedlo k nepřípustné
retroaktivitě a porušení právní jistoty, že Ústavní soud nemůže fungovat jako
pozitivní zákonodárce, že ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neumožňují podobné dopady nálezu
Ústavního soudu, že žalobce neměl na požadovaném určení naléhavý právní zájem,
neboť se mohl vlastníkem pozemků stát uzavřením smlouvy podle § 60c zákona č.
219/2000 Sb., že „oživení“ dotčených předpisů rozhodně nemohlo nastat zpětně ke
dni 30. 6. 2001 a že bezúplatné nabytí majetku státu žalobcem, a to ex lege, by
v konečném důsledku mohlo být v rozporu s čl. 87 Smlouvy o založení Evropského
společenství, neboť by mohlo být považováno na nepřípustnou podporu a
poskytnutí výhody podnikatelskému subjektu. Žalovaná proto navrhuje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z
toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§ 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§ 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
V daném případě však napadené rozhodnutí výše uvedené podmínky nesplňuje, neboť
nejenže respektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna
Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se
dotčené problematiky (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp.
zn. 22 Cdo 2205/2005, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1.
2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23.
1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z
23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007;
ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo
518/2008; či ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008 atd.), na něž i v
daném případě dovolací soud plně odkazuje. Dovolatelka žádné nové argumenty ve
svém dovolání nepřináší a dovolací soud nemá důvody se od právních závěrů v
těchto rozhodnutích dovozených odchylovat. Dovolací námitky představují pouhou
polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02,
kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními § 879c až § 879e
obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.
K námitce dovolatelky zmiňující zásadu nepřípustnosti tzv. veřejných podpor
poskytovaných v jakékoliv podobě státem nebo ze státních prostředků, které
mohou narušovat hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky zakotvené
v čl. 87 Smlouvy o založení ES, se sluší uvést, že Smlouva o založení
Evropského společenství, je závazná v souladu s Aktem o podmínkách přistoupení
České republiky, [….] a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je
založena evropská unie, ode dne přistoupení ČR do EU, tzn. od 1. 5. 2004 a
nemůže se tudíž vztahovat na posuzovaný případ. Primární právo evropského
společenství je dle aktu shora označeného, aplikovatelné do tuzemského právního
řádu k datu 1. 5. 2004.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty,
pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.
s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo
a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu