28 Cdo 3702/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: JEDNOTA, spotřební družstvo, Moravský Krumlov,
IČ: 000 32 336, se sídlem v Moravském Krumlově, nám. T. G. Masaryka 28, proti
žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování Brno,
Příkop 11, o zaplacení 51.020,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 124/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2011, č.j. 21 Co 299/2009-107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 25. června 2009, č.j. 11 C
124/2008-88, uložil žalované zaplatit žalobci částku 51.020,- Kč, spolu s
náklady řízení ve výši 2.040,- Kč. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobci podle
hospodářské smlouvy ze dne 1. 8. 1972 vzniklo právo trvalého užívání k pozemku
parc. č. 810, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 572 m2 v obci a kat. území
M., a že dne 28. 8. 2000 žalobce podal k Okresnímu úřadu ve Znojmě žádost o
změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle § 879c zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni podání této žádosti (dále jen
„obč. zák.“). Poté, co došlo ke zrušení ustanovení § 879c obč. zák. zákonem č. 229/2001 Sb., vstoupil žalobce „z opatrnosti“ v jednání se žalovanou o koupi
předmětného pozemku a dne dne 2. 12. 2003 tito účastníci uzavřeli kupní
smlouvu, podle které měl žalobce nabýt předmětný pozemek do vlastnictví za
sjednanou kupní cenu 51.020,- Kč. Po právní stránce soud prvního stupně
uzavřel, že právo trvalého užívání žalobce k předmětnému pozemku se podle §
879c obč. zák. změnilo na právo vlastnické a na této skutečnosti nic nemění, že
posledně citované ustanovení bylo čl. II zákona č. 229/2001 Sb. zrušeno, neboť
právně tato část zákona č. 229/2001 Sb. byla ke dni 31. 12. 2004 zrušena
nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb., čímž došlo k obnovení stavu založeného
ustanovením § 879c obč. zák. Kupní smlouva, uzavřená účastníky dne 2. 12. 2003,
podle které žalobce zaplatit žalované částku odpovídající sjednané kupní ceně,
je proto právním důvodem, který odpadl a žalovanou přijaté plnění představuje
bezdůvodné obohacení žalované (§ 451 odst. 2 obč. zák.), které je povinna
žalobci vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.). K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. června
2011, č.j. 21 Co 299/2009-107, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(výrok II). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – shledal
žalobcovu žádost ze dne 28. 8. 2000 neurčitou, neboť v ní (ani její příloze)
žalobce dostatečně neindividualizoval jednotlivé (konkrétní) pozemky, ohledně
nichž požadoval změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. V příloze k
žádosti uvedl toliko názvy jednotlivých obcí doplněné o číselný kód své
provozovny dle své vnitřní evidence (v daném případě „249 Miroslav a 346 M.“). Takovéto označení pozemků nepovažoval odvolací soud za jednoznačné, zvláště s
přihlédnutím k tomu, že v dotčené obci Miroslav se nacházejí dvě prodejny
Jednoty, a i proto nelze s určitostí dovodit, kterých konkrétních pozemků se
daná žádost (odůvodněná odkazem na ustanovení § 879c obč. zák.) týká. Jelikož
je žádost neurčitá, nemohlo podle ní dojít k přeměně práva trvalého užívání na
právo vlastnické podle § 879c obč. zák. Vlastnické právo k předmětnému pozemku
žalobce nabyl až kupní smlouvou ze dne 2. 12. 2003, podle které žalované
zaplatil sjednanou kupní cenu.
Získaná částka 51.020,- Kč proto nemůže
představovat bezdůvodné obohacení na straně žalované, jelikož jde o plnění
poskytnuté žalobcem na základě platného právního úkonu, smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“, co do
důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
pozemky, ohledně nichž podal žádost podle § 879c obč. zák., nebyly řádně
individualizovány a že v jejich případě nedošlo ke změně práva trvalého užívání
na právo vlastnické. Ačkoli se žádost týkala více pozemků v obci Miroslav, dle
žalobcova přesvědčení muselo být žalované zřejmé, o jaké pozemky konkrétně šlo,
neboť v obci Miroslav měl žalobce zřízeno právo trvalého užívání toliko ke
dvěma pozemkům, na nichž jsou umístěny dvě stavby (provozovny) v jeho
vlastnictví. Na takový závěr lze – dle názoru žalobce – usuzovat i z toho, že
adresát žádosti, příslušný okresní úřad, nevrátil žádost žalobci k provedení
opravy či k jejímu doplnění. Z tohoto žalobce dovozuje, že vlastnické právo k
předmětnému pozemku mu vzniklo již na podkladě oné žádosti ze dne 28. 8. 2000.
Kupní smlouvu, kterou uzavřel s žalovanou dne 2. 12. 2003 ohledně těchže
pozemků, pokládá za absolutně neplatný právní úkon a zaplacenou kupní cenu za
bezdůvodné obohacení žalované, které je mu žalovaná povinna vydat. Navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovolání byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který by vydán po 30. 6. 2009
(srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde
o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty
prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním
– zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného
právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil,
případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle § 879c odst. 1 obč. zák. právo trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona
č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve
vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a
pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této
budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění
uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické
osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Podle odstavce 4 pokud
právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o
změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti
tohoto zákona, ke změně práva podle odstavce 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a
právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti
tohoto zákona.
Nejvyšší soud se ve skutkově podobných případech, ve sporu mezi týmiž účastníky
otázkou určitosti žádosti o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické
podle § 879c odst. 4 obč. zák. již opakovaně zabýval (srov. např. rozsudek ze
dne 18. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2011, nebo usnesení ze dne 3. listopadu
2011, sp. zn. 28 Cdo 781/2011). Odkazuje též na rozsudek ze dne 14. září 2010,
sp. zn. 22 Cdo 2109/2009 (k němuž se přihlásil též v usnesení ze dne 5.
listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 781/2011) dospěl vždy k závěru, že „žádost ve
smyslu § 879c odst. 4 obč. zák. musí obsahovat z hlediska určitosti požadavek
na změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické, spolu se specifikací
pozemku, k němuž je uvedená žádost vztažena, přičemž tato specifikace musí být
patrná buď přímo z obsahu žádosti nebo k ní lze dospět výkladem projevu vůle ve
smyslu § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud právnická osoba, v jejíž
prospěch bylo toto právo zřízeno, stát takto nepožádá o změnu práva trvalého
užívání na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona,
ke změně práva podle odstavce 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého
užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona“.
Jak plyne ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž správnost dovolatel
nenapadá), individualizaci pozemků žalobcova žádost o změnu práva trvalého
užívání na právo vlastnické dle § 879c obč. zák. postrádá. Kterých konkrétních
pozemků se v dané věci týká, nelze dovodit ani za pomoci výkladu projevu vůle
(§ 35 odst. 2 obč. zák.), usiloval-li žalobce žádostí o převod vícero pozemků v
téže obci a kat. území (z nichž jeden je předmětným pozemkem parc. č. 810),
přičemž v žádosti uvedl toliko údaje ze své vnitřní evidence týkající se
označení dvou provozoven, jež se v dotčené obci nacházejí (položkami označenými
jako „249 M.“ a „346 M.“). Na závěru, že jím podaná žádost určitá není, nemůže
nic změnit ani zmiňovaná okolnost, že žalobce měl v dotčené obci právo trvalého
užívání pouze ke dvěma pozemkům (z čehož usuzoval, že žalované muselo být i bez
náležité specifikace zřejmé, kterých konkrétních pozemků se žádost týká). I k
této námitce se Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 18. ledna 2012,
sp. zn. 28 Cdo 2076/2011, uzavíraje v něm, že „patří-li k náležitostem žádosti
ve smyslu § 879c odst. 4 obč. zák. též specifikace pozemků, k nimž má dojít k
přechodu vlastnického práva, musí být určení pozemků seznatelné ze samotného
obsahu žádosti jako právního úkonu. V opačném případě by totiž byla podmínka
specifikace pozemků obsoletní, neboť by se každý žadatel mohl podle § 879c
odst. 4 obč. zák. domáhat nabytí vlastnictví pouhým paušálním prohlášením, a
bylo by na státu, aby si existující vztahy trvalého užívání u takových žadatelů
samostatně dohledal, což je výklad absurdní a tudíž nepřípustný“. K námitce, že
žádost byla bez výhrad přijata příslušným okresním úřadem a že jej tento úřad
nevyzval k její opravě či doplnění, Nejvyšší soud připustil, že „na vůli toho,
kdo úkon učinil, lze usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování
účastníků právního vztahu (srov. rozsudek ze dne 15. prosince 1997, sp. zn. 1
Odon 95/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 38/1998, nebo
rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/1997, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 9/2001). O tom by ale bylo možno
uvažovat, pokud by okresní úřad na základě podané žádosti provedl transformaci
práva trvalého užívání k některým pozemkům a žadatel by byl s takovým stavem
věci srozuměn a ve věci by další úkony nečinil. Sama nečinnost okresního úřadu
po podání žádosti (§ 879c odst. 4 obč. zák.) však obsahovou neurčitost a tím i
absolutní neplatnost takového právního úkonu zhojit nemůže“.
Závěr odvolacího soudu, že pro neurčitost žalobcovy žádosti ke změně práva
trvalého užívání k předmětnému pozemku na právo vlastnické dle § 879c obč. zák.
nedošlo a že žalobce nabyl vlastnictví k pozemku až na základě kupní smlouvy ze
dne 2. 12. 2003 (podle které zaplatil žalované sjednanou kupní cenu, která
proto nemůže představovat bezdůvodné obohacení žalované), je tudíž správný.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b
odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za
situace, kdy ve věci plně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu