28 Cdo 3146/2020-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Č., nar. XY,
bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1,
Šítkova 233/1, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem
v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem
se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o 71.434 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 110/2017, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2020, č. j. 22 Co
63/2020-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
do částky 279.760 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalobce je vlastníkem
pozemků v katastrálním území XY, obci XY, jež jsou zastavěny pozemními
komunikacemi ve vlastnictví žalovaného nebo jsou k užívání těchto komunikací
alespoň nezbytné. Jelikož k umístění řečených staveb na pozemcích žalobce
nesvědčí žalovanému právní důvod, získává na úkor vlastníka bezdůvodné
obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jehož výše je dána znalecky zjištěnou
hodnotou obvyklého nájemného placeného za užívání srovnatelných pozemků. V
odpovídajícím rozsahu proto soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 22 Co 63/2020-246,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku I. změnil tak, že
žalobu zamítl též ohledně částky 71.434 Kč s příslušenstvím, naopak co do
částky 41.473 Kč s příslušenstvím jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací
soud doplnil dokazování o vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy, odboru
pozemních komunikací a drah, oddělení silničního správního úřadu, a o vyjádření
Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s. Přípis posledně zmíněného
subjektu hodnotil ve světle faktu, že se jedná o společnost založenou
žalovaným, nicméně sdělení silničního správního úřadu coby kompetentního orgánu
státní správy pokládal za relevantní, a také na jeho základě konstatoval, že
pozemek parc. XY v katastrálním území XY nemá charakter pomocného silničního
pozemku a není potřebný k provozu, obhospodařování ani údržbě žádné komunikace,
což odpovídá též popisu dotčené nemovitosti ve zpracovaných znaleckých
posudcích. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný uvedený pozemek
neužívá, a není tedy v příslušném rozsahu povinen k vydání bezdůvodného
obohacení, s čímž koresponduje částečná změna vyhovujícího výroku rozhodnutí
soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce co do měnící části výroku I. dovolání, jehož přípustnost zakládá na tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od
judikatury soudu Nejvyššího, neposoudil-li pozemek parc. XY jako nezbytnou
součást křižovatky. Městský soud konkrétně nerespektoval rozhodnutí sp. zn. 28
Cdo 181/2009 a sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze kterých se podává, že se vlastník
pozemní komunikace obohacuje nejen užíváním pozemků, na nichž je komunikace
přímo umístěna, ale též pozemků nezbytných k její konstrukci a následnému
provozu, zejména jsou-li dané pozemky pro svého vlastníka s ohledem na blízkost
komunikace téměř nevyužitelné. Uvedeným aspektům se odvolací soud ve svém
právním posouzení nevěnoval. Vedle toho se žalobce domnívá, že bylo odvolací řízení stiženo procesními
vadami, které zásadně ovlivnily vydané rozhodnutí. Konkrétně se jedná o vadu
překvapivosti a o pominutí zásadních důkazů založených ve spise. Dovolatel
namítá, že vyjádření silničního správního úřadu a Technické správy komunikací
hl. m. Prahy, a. s., představují nepravdivá a účelová stanoviska zjevně
podjatých institucí pevně spjatých se žalovaným. Se žalobcovým poukazem na
tento nedostatek nestrannosti zmíněných subjektů se odvolací soud ve svém
rozhodnutí nikterak nevypořádal. Dovolatel zmiňuje též materiál pro veřejné
zasedání Zastupitelstva hlavního města Prahy konané dne 29. 11. 2012, z něhož
plyne, že pozemek parc. XY byl pokládán za nezbytný k provozu přilehlých
místních komunikací. Nad rámec uvedeného žalobce upozorňuje, že soudy již řešily nárok na vydání
bezdůvodného obohacení za užívání shodných pozemků v odlišném období, přičemž
žalobci přiznaly náhradu za všechny sporné pozemky (Nejvyšší soud v dané věci
rozhodl usnesením sp. zn. 28 Cdo 4228/2015). S ohledem na shora řečené
dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném
rozsahu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby jej
v této části zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž polemizoval s předestřenou dovolací
argumentací a navrhl odmítnutí, případně zamítnutí předmětného mimořádného
opravného prostředku. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce však přípustné není. V souladu s účinnou procesní úpravou podléhá dovolacímu přezkumu výhradně
právní posouzení věci odvolacím soudem; naproti tomu skutková zjištění soudů
nižších instancí ani hodnocení v řízení provedených důkazů dovolací soud
revidovat nesmí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp.
zn. 32 Cdo 502/2020, ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2332/2020, a ze dne 22.
9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2077/2020). Právě v rovině skutkové ovšem tkví jádro
žalobcem předestřené dovolací argumentace, koncentruje-li své námitky proti
tomu, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vyjádřeními silničního
správního úřadu a Technické správy komunikací hl. m. Prahy, a. s., respektive
dožaduje-li se, aby byla materiálu zpracovanému pro zasedání Zastupitelstva
hlavního města Prahy, jež se uskutečnilo v listopadu 2012, přiznána větší
důkazní váha.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi setrvale prosazuje názor, že
nedisponuje-li vlastník pozemní komunikace, jež je samostatnou věcí v právním
smyslu, titulem opravňujícím jej k užívání pozemků pod komunikací ve
vlastnictví jiné osoby, vzniká mu bezdůvodné obohacení, které je povinen
vlastníku zatížených nemovitostí vydat, a to nejen za užívání pozemků přímo
zastavěných, ale též ploch nezastavěných, leč k provozu komunikace nezbytných,
případně i ploch, na nichž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně
(viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1848/2016, a ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, či jeho usnesení ze
dne 19. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1063/2020). Tyto právní závěry však odvolací
soud ve svém rozhodnutí respektoval, neboť právě v jejich intencích na základě
v řízení provedených důkazů po skutkové stránce dovodil, že pozemek parc. č.
2698/7 není ve shora vyloženém smyslu pro provoz pozemní komunikace nezbytný.
Odkazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn.
28 Cdo 181/2009, a ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, je třeba
podotknout, že v těchto judikátech sice dovolací soud aproboval závěr o
nezbytnosti konkrétních nemovitostí pro provoz pozemní komunikace, učinil tak
ovšem ve vazbě na skutková zjištění učiněná v posuzovaných kauzách a
jednoznačně bez ambice vyslovit pro futuro paušální závěr, že všechny pozemky
vykazující některé obdobné vlastnosti musí být bez dalšího klasifikovány jako
nemovitosti nezbytné pro užívání pozemních komunikací. Ani v tomto směru nelze
tudíž identifikovat žádný rozpor mezi ustálenou judikaturou dovolacího soudu a
napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, jenž obě citovaná rozhodnutí vzal
na zřetel, ale posuzovaný případ korektně skutkově odlišil od věcí, v nichž
byla zmíněná usnesení vydána.
Ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015,
není naříkaný rozsudek městského soudu neslučitelný, byť by se odkazované
rozhodnutí týkalo užívání týchž nemovitostí za odlišné období, neboť dovolací
soud se ze své pozice mohl vyslovit toliko k právním otázkám, jež mu byly
předestřeny k řešení, zatímco ze skutkového hlediska žádné závazné názory
nevyslovil. Sám fakt, že soudy nižších stupňů v předmětné věci dospěly k
odlišným skutkovým závěrům než v předešlém sporu mezi žalobcem a žalovaným, pak
nelze pokládat za nelegitimní, neboť povinností soudů je především rozhodovat
na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.), tedy
vycházet z konkrétních skutkových zjištění v každé projednávané kauze (srovnej
kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3011/2018,
nebo jeho usnesení ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, a ze dne 14. 1.
2020, sp. zn. 26 Cdo 3654/2019). Vyplynuly-li tudíž v aktuálním řízení z
provedených důkazů odlišné skutkové závěry než v dřívější při procesních stran,
neprotiví se požadavku na konzistentní rozhodování obdobných právních případů
soudy (§ 13 o. z.), odchýlil-li se odvolací soud ohledně jednoho z řešených
pozemků od dříve vyslovených úvah o existenci povinnosti žalovaného vydat
žalobci majetkový prospěch vznikající užíváním dotčené nemovitosti.
K vadám řízení Nejvyšší soud v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží toliko
v případě, že je dovolání přípustné; samy o sobě tedy námitky procesních
pochybení soudů nižších stupňů přípustnost dovolání založit nemohou (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5963/2017, ze
dne 23. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1840/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo
1517/2019). Nad rámec nezbytného lze nicméně podotknout, že – jak je dovolateli
zjevně známo – za překvapivá se označují rozhodnutí, která z pohledu
předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc a jejichž
přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016,
nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3784/2017, a ze
dne 24. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1903/2018). Vzhledem k tomu, že byla
problematika nezbytnosti pozemku parc. č. 2698/7 k provozu pozemní komunikace
ve vlastnictví žalovaného v odvolacím řízení řádně nastolena (sám žalobce se k
ní vyjadřoval mimo jiné ve svém podání na č. l. 214–216) a že odvolacím soudem
opatřená vyjádření silničního správního úřadu a Technické správy komunikací hl.
m. Prahy, a. s., byla podle vlastních tvrzení dovolatele provedena k důkazu při
jednání, takže měl příležitost se k nim v souladu s § 123 o. s. ř. vyjádřit a
argumentačně je zpochybnit, nemohl být fakt, že odvolací soud na základě
řečených podkladů zodpověděl otázku nezbytnosti vzpomínaného pozemku k využití
pozemní komunikace negativně, pro dovolatele ve výše nastíněném smyslu
překvapivý.
Námitku nevěrohodnosti uvedených vyjádření (opírající se o údajný nedostatek
nestrannosti subjektů, jež je poskytly) pak oproti tvrzení dovolatele odvolací
soud náležitě reflektoval (srovnej bod 19. odůvodnění dovoláním zpochybněného
rozsudku). Způsob, jakým městský soud tuto argumentaci promítl do svých
skutkových závěrů, je pak již věcí volného hodnocení důkazů, jehož výstupy
nelze v dovolacím řízení nikterak účinně rozporovat.
Z naznačených důvodů bylo dovolání žalobce v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítnuto jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224
odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Náklady, jež žalovaný vynaložil na podání vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta, nelze pokládat za účelné ve světle judikatury, podle níž se u
hlavního města Prahy presumuje personální vybavení dostatečné k tomu, aby bylo
schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez pomoci advokátů, není-li v řízení
prokázán opak (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I.
ÚS 2315/15, body 119 a násl., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2422/2016, ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 88/2017, a ze dne
8. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2537/2017). Posuzovaná věc podle dovolacího soudu
nevykazuje specifika, která by ji z hlediska náročnosti povyšovala nad ostatní
spory o bezdůvodné obohacení vznikající umístěním pozemních komunikací ve
vlastnictví hlavního města Prahy na pozemcích náležejících jiným osobám, jež
představují standardní součást agendy žalovaného, a v nichž mu proto zásadně
není náhrada nákladů advokátního zastoupení přiznávána (srovnej namátkou
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3884/2015, ze
dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2357/2016, či ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28
Cdo 4380/2018).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 2. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu