23 Cdo 1840/2019-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně BAUMIT, spol. s r. o., se sídlem v Brandýse nad Labem – Stará
Boleslav, Průmyslová 1841, identifikační číslo osoby 48038296, zastoupené JUDr.
Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11,
proti žalované JUB akciová společnost, se sídlem v Milevsku, Masarykova 265,
identifikační číslo osoby 00511447, zastoupené JUDr. Michalem Hanko, advokátem
se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, o ochranu před nekalosoutěžním jednáním,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 Cm 456/2016, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č.
j. 3 Cmo 32/2018-219, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalované.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 35 Cm
456/2016-187, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti
žalované zdržet se při svých obchodních aktivitách ve vztahu ke spotřebitelům a
dalším zákazníkům uvádění a šíření reklamního sdělení „JUBIZOL Micro Air.
Fasádní systém, který dýchá“, a zdržet se při svých obchodních aktivitách ve
vztahu ke spotřebitelům a dalším zákazníkům uvádění a šíření reklamních sdělení
obsahujících slovní spojení „Fasadní systém, který dýchá“ (výrok I.). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5.
12. 2018, č. j. 3 Cmo 32/2018-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve
výroku I., změnil ve výroku II. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované
do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce
žalované 33.406,77 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi
účastníky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout,
případně zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku: „zda, za jakých
konkrétních podmínek a do jaké míry se lze z titulu porušení ustanovení na
ochranu nekalé soutěže domáhat právní ochrany užívání označení výrobků, které
je popisné či obecné, a zda a za jakých podmínek se takové obecné označení může
stát pro soutěžitele příznačné.“ V této souvislosti dovolatelka uvádí, že
odvolací soud se při řešení otázky možné ochrany označení obecného charakteru
odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 14.
1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3367/2007, když v rozporu se zde uvedenými závěry
konstatoval, že označení dovolatelky je do takové míry obecné, že nemůže získat
příznačnost samo o sobě ani v různých modifikacích.
Touto otázkou však dovolatelka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací
soud se při jejím řešení neodchýlil od výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího
soudu.
V předmětném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval možností ochrany obecných
označení proti nekalosoutěžnímu jednání, přičemž uvedl, že „… nelze vyloučit,
aby v hospodářské soutěži některé ze zvláštních označení podniku nebo výrobků,
obchodních materiálů apod., které platí pro určitý podnik nebo závod za
příznačné, mohlo získat ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání i tehdy, pokud
jde o označení, které je svým významem předmětem obecného užívání. V právní
literatuře (srov. kupř. komentář C. H. Beck, Právo proti nekalé soutěži, I.
Munková, 3. vydání 2008, str. 75) je obdobně zastáván názor, že druhové či
generické označení postrádá zpravidla právní ochranu, není však vyloučeno, aby
se takové zcela obecné označení stalo pro určitý podnik natolik příznačné, že
je s ním v zákaznických kruzích zcela nepochybně spojováno“. V tam projednávané
věci pak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecné označení žalobců není
způsobilým předmětem ochrany, jelikož není zvláštním označením podniku či
úpravy výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku ve smyslu ustanovení
§ 47 písm. b) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (obdobně srov. § 2981
odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“). Přihlédl
přitom i k druhotnému významu výrazů tvořících označení, jehož ochrany se
žalobci v dané věci domáhali („miss“ spolu s označením státu), dodal ovšem, že
tento význam označení nezískalo díky soutěži žalobců. Ztotožnil se tak s
názorem odvolacího soudu, že předmětné označení nemohlo získat příznačnost ve
vztahu k žalobcům.
Zcela v intencích citovaného rozsudku Nejvyššího soudu pak odvolací soud ve zde
posuzované věci dospěl k závěru, že i kombinace obecných slov pro označení
specifických výrobků, zde fasádního systému, se může stát příznačnou pro
konkrétního výrobce. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud taktéž zabýval
otázkou druhotného významu pojmů, jejichž spojení tvoří označení výrobku
dovolatelky („fasádní systém, který dýchá“), a uzavřel, že ani v tomto významu
(„dýchá“ jako označení vlastnosti fasádního systému – parapropustnosti) se toto
označení nestalo pro dovolatelku příznačným a není tak zvláštním označením
závodu (výrobku) dovolatelky ve smyslu § 2981 o. z. Tento závěr má přitom oporu
ve skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení. Odvolací soud neměl za
prokázané, že by dané označení získalo distinktivitu ve vztahu k žalobkyni.
Předkládá-li dále dovolatelka otázku, zda „opravňuje skutečnost, že soutěžitel
použije v reklamě, byť dlouhodobě a s vynaložením vysokých nákladů, údaj, resp.
formulaci popisující vlastnost výrobku jiného soutěžitele k tomu, aby bez
dalšího kořistil z takového předchozího soutěžního výkonu, a pokud ano, za
jakých podmínek“, nezakládá ani jejím prostřednictvím přípustnost dovolání,
neboť odvolací soud se takovou otázkou nezabýval a napadené rozhodnutí na jejím
řešení nezávisí. Ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. se tedy nejedná o otázku,
která by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Totéž platí i ve vztahu k třetí otázce předložené dovolatelkou ve znění: „jsou-
li v reklamě použity formulace nikoliv ryze popisné, avšak opisné – opisující
či popisující nepřesně (s metafory) vlastnost výrobku, opravňuje tento fakt
jiného soutěžitele ke kořistění z takového soutěžního výkonu, a pokud ano, za
jakých podmínek.“
Dovolatelka při formulaci těchto otázek přehlíží, že odvolací soud napadené
rozhodnutí opřel o závěr, že v daném případě zde není způsobilý předmět ochrany
ve smyslu dotčených ustanovení o. z. upravujících nekalou soutěž.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23
Cdo 2809/2010, pak dovolací soud shledává nepřípadným, neboť jde o skutkově
odlišnou věc. Nejvyšší soud se zde zabýval otázkou, zda jednání žalované
spočívající v přijímání slevových kupónů žalobkyně v obchodech žalované za
účelem poskytnutí slevy na nich uvedené, případně za účelem poskytování cenové
záruky zákazníkům, je jednáním nekalosoutěžním, či nikoliv.
Namítá-li dovolatelka v části dovolání nesprávné posouzení kritérií stanovených
v ustanovení § 2976 o. z., ani touto argumentací nezakládá přípustnost
dovolání, neboť v této souvislosti neformuluje žádnou konkrétní otázku, pro
jejíž řešení by ve smyslu § 237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné. Dovolací soud
je přitom při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil. Pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přípustnost
dovolání nemůže založit (k vymezení přípustnosti dovolání srov. především
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též
usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17.
4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14).
Přípustnost dovolání konečně nemohou založit ani námitky dovolatelky, jejichž
prostřednictvím vytýká soudům nižších stupňů možné vady řízení – nesprávné
posouzení okamžiku a účinků koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř. Tyto
námitky nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a dovolací
soud se jimi nemohl zabývat, neboť k možným vadám řízení by mohl za určitých
podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Samotné tvrzené vady řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení
§ 237 o. s. ř. nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015,
sp. zn. 23 Cdo 248/2015).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu