22 Cdo 994/2021-810
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce M. N., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ervínem
Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19,
proti žalovaným 1) V. Ch., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Věrou
Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, a 2) M. N.,
narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem v
Jičíně, Denisova 585, o žalobě na určení existence vlastnického práva a o
vzájemném návrhu na určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v
Jičíně pod sp. zn. 11 C 7/2015, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2020, č. j. 25 Co 130/2020-735, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2020, č. j. 25 Co
130/2020-735, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-639, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11
C 7/2015-651, a doplňujícího usnesení ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C
7/2015-695, výrokem I určil, že žalobce je výlučným vlastníkem stavebních
parcel č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, pozemků par. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY (dále též jen
„zemědělské pozemky“ nebo „sdružené pozemky“), a že žalobce je vlastníkem ? pozemků par. č. XY a XY (dále též jen „lesní pozemky“), vše v katastrálním
území XY, obec XY. Výrokem II určil, že žalovaná 1) je vlastníkem ? pozemků
par. č. XY a XY. Výrokem III zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení,
že kromě vlastnictví ? pozemků par. č. XY a XY, o němž bylo rozhodnuto ve
výroku I, je vlastníkem další ? pozemků par. č. XY a XY. Výrokem IV zamítl
žalobu, kterou se žalovaná 1) domáhala určení, že je vlastnicí ? stavebních
parcel č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, ? pozemků par. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY,
XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY. Dalšími výroky
(výroky V až X rozsudku, výroky II a III doplňujícího rozsudku a výroky II a
III doplňujícího usnesení) rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2020,
č. j. 25 Co 130/2020-735, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I a IV, výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II
tak, že zamítl žalobu, kterou se žalovaná 1) domáhala určení, že je vlastnicí ? pozemkových parcel č. XY a XY, dále výrokem III změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III tak, že určil, že žalobce je – kromě ? pozemkových parcel
č. XY s XY – vlastníkem i další ? těchto pozemků a výroky IV a VI rozhodl o
nákladech řízení. Ve věci jde o toto: Žalované jsou sestry, žalobce je synem žalované 2). Rodiči
žalovaných byli M. P., zemřelá 22. 8. 1974, a P. P., zemřelý 8. 11. 1965. Žalovaná 2) nabyla v dědickém řízení po zůstaviteli P. P. na nemovitostech,
které jsou předmětem tohoto řízení, spoluvlastnický podíl o velikosti ideální
poloviny. Pozůstalost po zemřelé M. P., zahrnující i spornou (druhou) ideální polovinu
sporných pozemků, byla projednávána v řízení vedeném u Státního notářství v
Jičíně, později bylo dědické řízení vedeno u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 23 D 934/98 [žalovaná 1) v dědickém řízení předložila závěť, která však,
jak se zjistilo, nebyla psaná zůstavitelkou M. P.]. Dědické řízení bylo
rozhodnutím Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114,
vypořádáno tak, že žalovaná 2) nabyla po zůstavitelce mj. spoluvlastnický podíl
o velikosti ideální poloviny na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto
řízení, a jejichž druhou ideální polovinu již zdědila po otci; v té době byly v
užívání socialistických organizací – jednotného zemědělského družstva („JZD“) a
organizace státních lesů.
Na tomto rozhodnutí Státního notářství v Jičíně byla
vyznačena právní moc ke 12. 10. 1982. Žalovaná 1) až 11. 9. 1995 podala odvolání proti uvedenému rozhodnutí Státního
notářství v Jičíně a tvrdila vadné doručení; také začala aktivně vystupovat v
rámci tohoto dědického řízení. Po opětovném rozhodování a rušení rozhodnutí v
opravném řízení pak usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2003, č. j. D 934/98-454, bylo dědictví po M. P. vypořádáno tak, že žalované 1) a 2) se
mimo jiné staly vlastnicí každá ideální ? sporných (i dalších) nemovitostí;
zbývající ideální polovina patřila žalované 2) již na základě dědění po otci. Žalovaná 2) však v dědickém řízení tvrdila, že spornou ideální část nemovitostí
nabyla již vydržením, neboť byla od roku 1982 jejich oprávněnou držitelkou. V
roce 1995 převedla žalovaná 2) i tento spoluvlastnický podíl na žalobce. Ohledně části nemovitostí z pozůstalosti, které nebyly v užívání
socialistických organizací, vedli účastníci spor o určení vlastnictví u
Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006; soud určil, že žalobce je
vlastníkem těchto nemovitostí, které nabyl od své matky, jež sporný
spoluvlastnický podíl vydržela s tím, že její oprávněná držba se opírala o
rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114. Dovolání podané v této věci Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3. 8. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 181/2016; ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní
soud usnesením ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3567/16. V nyní projednávané věci šlo o spor o určení vlastnického práva k nemovitostem,
které byly v roce 1982 a i později v užívání socialistických organizací; k
části pozemků svědčilo jednotnému zemědělskému družstvu právo družstevního
užívání sdružených pozemků, lesní pozemky užívala na základě užívacího práva
státní socialistická organizace. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda se žalovaná 2), od které žalobce
své právo odvozuje, chopila držby sporných pozemků a vydržela vlastnické právo
k nim; soud držbu neměl za prokázanou jen v případě lesních pozemků, užívaných
státní socialistickou organizací, proto žalobu ohledně nich zamítl a zčásti
vyhověl vzájemnému návrhu žalované 1) a určil její spoluvlastnictví; ohledně
zemědělských pozemků v užívání zemědělského družstva vyhověl žalobě a vzájemný
návrh žalované 1) zamítl. Odvolací soud však vyšel z rozhodnutí vydaných ve
věci Okresního soudu v Jičíně ve věci sp. zn. 11 C 123/2006, jimiž se cítil s
odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“) vázán i v
této věci; dále měl za to, že úvaha soudu prvního stupně o nedostatku držby
lesních pozemků je nesprávná již proto, že žalovaná 2) byla spoluvlastnicí též
na základě dědictví po otci. Proto žalobě vyhověl v plném rozsahu a vzájemnou
žalobu zcela zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání v rozsahu 25 stran. Jeho obsah je účastníkům i odvolacímu soudu znám, a proto z důvodu procesní
ekonomie dovolací soud reprodukuje jen podstatné části. Dovolatelka vymezila přípustnost dovolání odkazem na § 237 zákona č.
99/1963
Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). V prvé řadě namítá, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, při řešení
otázky hmotného práva, týkající se posouzení existence tvrzené držby.
Podle dovolatelky odůvodnění rozsudků nalézacích soudů neobsahují právní
posouzení toho, zda byly s rozhodnutím Státního notářství ze dne 30. 8. 1982,
č. j. D 982/74
-114, spojeny nějaké právní účinky (a pokud ano, pak jaké). Odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť nerespektoval pravomocné
rozhodnutí a znovu posuzoval již dříve řešené otázky. Právní vztahy k děděnému
podílu po matce žalovaných byly pravomocně vypořádány až vydáním usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2005, č. j. 17 Co 154/2004-528,
ve spojení s usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2003, č. j. D
934/98-454, Nd 4/2002. Dovolatelka v odvolání argumentovala, že právní
posouzení podmínek vydržení soudem prvního stupně je v rozporu nejen s
provedeným dokazováním, ale i s výroky rozhodnutí o vypořádání dědictví, které
je konstitutivní. Pravomocné rozhodnutí o vypořádání dědictví po zůstavitelce
nebylo zrušeno, a je tak stále závazné.
Dále namítá, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva, týkající se
„posouzení počátku tvrzené vydržecí doby, při absenci existence samotné držby“,
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Odkazuje na judikaturu dovolacího
soudu, podle které rozhodnutí státního notářství o nabytí spoluvlastnického
podílu děděním není samo o sobě způsobem uchopení se držby; v takovém případě
vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se držitel ujme oprávněné držby.
Odvolací soud se tak odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a to usnesení ze
dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5756/2015, rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp.
zn. 22 Cdo 1513/2012, rozsudku ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015, a
též od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/2014.
Dovolatelka se domnívá, že správné právní posouzení věci bylo znemožněno tím,
že soud vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování;
nadto soud dostatečně nereagoval na její odvolací námitky.
Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení držby spoluvlastnického
podílu ve výši id. 1/4 na lesních pozemcích, realizované žalovanou 2). Podle ní
skutečnost, že šlo o lesní pozemky, neznamenala, že v totalitním státě neměl
vlastník (popř. domnělý vlastník pozemků) povinnosti, které byly s jeho
vlastnictvím spojeny; to i v případě, když k nim měl tzv. holé vlastnictví.
Žalovaná 2) však takovou držbu nevykonávala.
Právní posouzení odvolacího soudu je i ohledně sporného spoluvlastnického
podílu na lesních pozemcích v rozporu s ustálenou judikaturou, a to z důvodu
absence skutkového zjištění, neboť žalobce neprokázal, že by k dotčeným
nemovitostem učinil tzv. uchopovací akt.
Dále dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tak, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu v otázce
posouzení tzv. opomenutých důkazů. Dovolatelka nechala vypracovat u soudního
znalce RNDr. Miloslava Musila znalecký posudek ze dne 16. 6. 2019, který se
stal opomenutým důkazem.
Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
Ústavního soudu i při posouzení aplikace § 13 o. z. Podle dovolatelky odvolací
soud nevzal v potaz argumenty žalované 1), které byly zásadní pro rozhodnutí,
ač na ně v souladu s § 13 o. z. měl reagovat.
V rámci vymezení přípustnosti dovolatelka nastoluje i otázku, která nebyla v
rozhodování dovolacího soudu řešena: „Nepřípustnost dvojího výroku soudu I.
stupně o témže žalovaném nároku v důsledku vydání vadného doplňujícího rozsudku
soudu I. stupně, který ve výroku rozhodl nejen o chybějícím předmětu řízení v
rozsudku soudu I. stupně, ale ve výroku současně meritorně znovu rozhodl o
předmětu řízení, který v rozsudku soudu I. stupně nechybí, byť s podtržením
části výroku doplňujícího rozsudku.“
Zároveň navrhuje, aby dovolací soud přihlédl i k jiným vadám řízení, které měly
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – takovou vadou je podle dovolatelky
absence řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku podle § 157 o. s. ř.
Také namítá, že dokazování nebylo provedeno v souladu s občanským soudním
řádem. Napadá i výrok o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud oba rozsudky nalézacích soudů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rozsáhlém vyjádření (jehož rozsah je zjevně podmíněn rozsahem dovolání)
žalobce polemizuje s dovolacími argumenty a navrhuje, aby dovolání bylo
odmítnuto, příp. zamítnuto. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
částečně důvodné. Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud v
judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena - aplikace § 13 o. z. ohledně účinků
dřívějšího rozhodnutí v případě, že „jiný právní případ, který již byl (tímto
rozhodnutím) rozhodnut“ se týkal držby vlastnického práva k pozemkům s jiným
právním režimem, než „právní případ“ pozdější; konkrétně jde o posouzení držby
pozemků, ke kterým svědčilo tzv. socialistickým organizacím právo užívání podle
předpisů přijatých před 1. 1. 1990 na straně jedné, a pozemků takovým užíváním
nezatížených na straně druhé. Ani otázka držby takových pozemků nebyla v
judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešena. Podle obsahu dovolání dovolatelka uplatňuje i dovolací důvod dříve uvedený v §
241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož bylo možno
„dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“;
sice se jej pokouší formulovat jako otázku právní, podle obsahu však jde o
námitky skutkové. Takový dovolací důvod účinná právní úprava nezná, proto k
těmto námitkám nebylo možno přihlédnout. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.)
nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Zůstavitelka zemřela v roce 1974, žalované 2) bylo nabytí dědictví potvrzeno v
roce 1982, a v roce 2003 soud definitivně konstatoval, že právními nástupkyněmi
zůstavitelky jsou obě žalované.
Protože však podle dosavadních skutkových
zjištění (k jejich zpochybnění v dovolacím řízení nelze přihlédnout) žalovaná
1) až do roku 1995 výlučné vlastnické právo žalované 2) nijak navenek
nepopírala, není zjevně nepřiměřený závěr, že žalovaná 1) nevykonávala
vlastnickou držbu, přinejmenším proto, že chyběl navenek projevený držební
úmysl (animus possidendi). Jde však o to, zda držitelkou byla žalovaná 2). K výkladu a aplikaci § 13 o. z. v poměrech dané věci:
Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní
případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut
a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní
případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na
přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky (§ 13 o. z.). Odvolací soud odůvodnil zamítnutí žaloby s odkazem na § 13 o. z. takto:
„Argumentace 1) žalované je shodná s argumentací, kterou uplatnila v řízení
vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006. Není důvod se
odchylovat od závěrů, přijatých v daném řízení soudy všech stupňů a soudu
Ústavního, a tedy revidovat právní závěry, týkající se možnosti vydržení v
průběhu dědického řízení. Skutkový základ, nastolené právní otázky a
argumentace účastníků ve sporech, vedených u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006 a sp. zn. 11 C 94/2016, ve fázi odvolacího řízení pak vedené
u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 Co 91/2015 a sp. zn. 19 Co
280/2018, jsou v základu shodné“. Dovolatelka popírá účinky uvedených rozhodnutí na tuto věc, a uvádí: „Odlišnost
předmětu řízení se zcela logicky odvíjela od toho, že v tomto řízení se jednalo
o odlišné nemovité věci, v jiném režimu, s čímž byly spojeny i odlišné
argumenty a tvrzení byla prokazována i dalšími (odlišnými) důkazními
prostředky“. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že při aplikaci § 13 o. z. se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i
Ústavního soudu. Žádné rozhodnutí vykládající uvedené ustanovení však neuvádí,
odkazuje na odbornou literaturu (Lavický P. a kol., Občanský zákoník I., Obecná
část (§ 1 - § 654), 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 116). Dovolatelkou
citovanou pasáž však převzal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, ve kterém se uvádí: „Bylo by absurdní ustanovení § 13
zákona č. 89/2012 Sb. vykládat tak, že ke vzniku důvodného očekávání by
postačovalo kupříkladu jediné, nahodilé a nepublikované rozhodnutí soudu
nižšího stupně, popřípadě tak, že by takové rozhodnutí mohlo dokonce popírat
ustálenou rozhodovací praxi. Aby důvodné očekávání mohlo vzniknout, musí
skutečně existovat ustálená rozhodovací praxe“. Ustanovení § 13 o. z. požaduje, aby soud v případě, že se chce odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe, vysvětlil důvod této odchylky. Za ustálenou
rozhodovací praxi lze považovat zejména tu, která se podává z rozhodnutí
Nejvyššího soudu, resp. z rozhodnutí jiných soudů, publikovaných ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jde v podstatě o vyjádření judikaturních
účinků rozhodnutí vyšších soudů. V nyní projednávané věci jde o spor mezi stejnými účastníky jako v předchozím
řízení, a žalobce a žalovaná 2) opírají oprávněnou držbu této žalované o stejný
titul – rozhodnutí o vypořádání dědictví po předchůdkyni žalovaných. Je tu však
zásadně rozdíl v právním režimu pozemků, které měly být předmětem držby a
vydržení. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11 C 123/2006 šlo mezi stejnými
účastníky o dědění a vydržení nemovitostí, užívaných žalovanými, které nebyly
zatíženy užívacími právy socialistické organizace. V nyní projednávané věci jde
o určení vlastnického práva a zejména jemu předcházející držby pozemků, které
byly jednak sdruženy do JZD, jednak byly v užívání státní socialistické
organizace – Východočeských státních lesů. Držba každé z těchto skupin
nemovitostí měla své zvláštnosti, jak je vysvětleno níže; to, že žalovaná 2)
nabyla vydržením nemovitosti, v jejichž užívání nebyla omezena ve prospěch
socialistické organizace, ještě neznamená, že nutně musela stejným způsobem
nabýt věci, které byly v užívání takových organizací. Společný závěr pro tyto
druhy nemovitostí se uplatní ve vztahu k dobré víře žalované 2), že je nabyla
děděním, nikoliv však při posouzení otázky, zda a odkdy byla tato žalovaná
držitelkou pozemků v užívání socialistických organizací. Ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11 C 123/2006 tak nebyla řešena
předběžná otázka, zda žalovaná 2) byla držitelkou pozemků, o které jde v této
věci; ani nešlo, pokud jde o samotnou držbu pozemků, o právní případ shodný v
podstatných znacích s nyní projednávanou věcí; aplikace § 13 o. z. tak nebyla
namístě (pokud jde o odkaz na věc sp. zn. 11 C 94/2016 Okresního soudu v
Jičíně, odvolací soud jej nijak blíže nekonkretizoval a neuvedl, v čem by měla
shoda obou případů spočívat). Odvolací soud, vycházející z jiného právního názoru, se nezabýval námitkami
dovolatelky, žalované 1), k závěrům o držbě a vydržení pozemků v užívání JZD, a
neposuzoval ani držbu pozemků v užívání státní socialistické organizace. Jeho
rozhodnutí tak v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkové námitky, resp. námitky k hodnocení důkazů, pak
přešel obecným konstatováním, patrně proto, že z hlediska jeho právního názoru
nebyly významné. V dalším řízení je znovu zváží. Držba spoluvlastnického podílu a držba celé věci:
Odvolací soud dále uvedl, že „především okresnímu soudu vytýká, že ve svých
právních úvahách zcela opomněl, že 2) žalovaná byla vlastnicí ? podílu již na
základě výsledku dědického řízení, týkajícího se pozůstalosti po jejím otci. Úvahy okresního soudu o tom, že se 2) žalovaná nechopila držby (míněno zřejmě
další ? podílu daných pozemků), jsou tak již ze své podstaty chybné“. Dovolatelka tvrdí, že tato část rozhodnutí je pro neurčitost nepřezkoumatelná. Dovolací soud však tuto úvahu považuje za přezkoumatelnou, leč odvolacím soudem
nedostatečně objasněnou. To, že je někdo držitelem ideální poloviny věci, ještě
neznamená, že se musí nutně chopit držby i druhé ideální poloviny, resp.
že se
této držby nemůže chopit někdo jiný (k držbě spoluvlastnického podílu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 473/2015). Není tak
zřejmé, o co odvolací soud svou úvahu opírá. I v této části tak rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Držba pozemku, ke kterému měla tzv. socialistická organizace právo užívání,
resp. Ke kterému svědčilo jednotnému zemědělskému družstvu právo užívání
sdružených pozemků:
Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby i o toto tvrzení: „Nemá totiž žádný
význam, zda se jedná o pozemek polní, či lesní, když právní osud obou druhů
pozemků je podle krajského soudu nakonec shodný“. Odvolací soud však nedocenil, že předmětem řízení bylo určení vlastnického
práva ke dvěma druhům pozemků s různým právním režimem. Šlo jednak o pozemky
zemědělské, sdružené do užívání v JZD, jednak o pozemky lesní, které byly v
užívání státní socialistické organizace. Tyto pozemky byly předmětem držby
vlastnického práva, která mohla od 1. 1. 1992 vyústit v nabytí vlastnického
práva. Otázku držby pozemků, ke kterým svědčilo tzv. socialistickým organizacím
právo užívání podle předpisů přijatých před 1. 1. 1990, dovolací soud dosud
neřešil; dovolání je v této části přípustné i důvodné. Práva vlastníků pozemků v užívání tzv. socialistických organizací byla v době
před rokem 1990 velmi omezená, a vlastnící měli v mnoha případech jen tzv. holé
vlastnictví (dominium nudum). Přesto vlastnická držba takových věcí nebyla
vyloučena, byť šlo o držbu specifickou, determinovanou tehdejšími právními a
politickými poměry. Jejím znakem bylo, že užívající organizace fakticky
považovala toho, kdo se držby dovolává, za vlastníka pozemků, a tak s ním
jednala, bylo-li jednání s vlastníkem nezbytné; uchopení držby nabyvatelem
takových pozemků mohlo být i symbolické (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004). Tato držba mohla spočívat v tom,
že držitel vykonával vůči věci či jejímu uživateli ta práva, která mu snad i
přes užívání organizací zůstávala (zde záleží na konkrétním právním předpisu, o
který se užívání opírá). Bude vždy záležet na posouzení konkrétní věci. Soud prvního stupně odůvodnil úvahu, podle které se žalovaná 2) chopila držby
vlastnického práva k pozemkům v užívání JZD. Uvedl, že „v rámci tehdejších
možností a společenských poměrů se žalovaná po 30. 8. 1982 ujala oprávněné
držby těchto celých nemovitostí, včetně podílu, který původně patřily M. P. Jak
vyplynulo z dokazování, žalovaná byla členkou družstva a v rámci tehdejších
možností jako osoba, která v družstvu nebyla zaměstnaná, již po roce 1982
vystupovala vůči tehdejšímu JZD jako vlastnice celých sdružených pozemků
(původně patřících M. a P. P.). Po roce 1989 začala žalovaná 2) ještě aktivněji
působit v rámci transformace družstva a zemědělskému podniku, který tehdy
hospodařil na daných pozemcích, tyto pozemky pronajala. Závěry tohoto odstavce
by se vztahovaly i na pozemek p. č. XY, pokud by se vycházelo z toho, že tento
pozemek nebyl užíván společně s budovou čp. XY, ale byl užíván JZD.
Soud také
podotýká, že ve vztahu k těmto pozemkům, kromě pozemků u domu čp. XY, nebylo
hodnověrně zjištěno, že by v rozhodném období žalovaná 1) vystupovala vůči
příslušnému JZD jako vlastnice podílu na těchto pozemcích a že by s ní tak
příslušný zemědělský podnik jednal“. Žalovaná 1) podle skutkových zjištění v
průběhu vydržecí doby své právo neuplatňovala. Úvaha o tom, že držitelkou těchto pozemků byla žalovaná 2), není z hlediska
uvedených skutkových zjištění zjevně nepřiměřená; nelze ovšem přehlédnout, že
dovolatelka tato skutková zjištění v odvolání zpochybnila, a odvolací soud její
námitky nevypořádal, patrně proto, že vyšel ze shora uvedeného nesprávného
právního názoru o závaznosti předchozího rozhodnutí i pro tuto věc. Dovolací
soud, jak uvedeno výše, se těmito námitkami zabývat nemůže; zváží je odvolací
soud v dalším řízení. Držbou lesních pozemků, užívaných státní socialistickou organizací
– Východočeskými státními lesy – se pak odvolací soud nezabýval vůbec,
přestože otázka jejich držby nebyla v řízení vyřešena; jeho rozhodnutí proto
spočívá i v této části na nesprávném právním posouzení věci. K ostatním dovolacím námitkám:
Dovolatelka opírá své spoluvlastnické právo o skutečnost, že usnesením
Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 10. 2003, č. j. D 934/98-454, bylo dědictví
po M. P. vypořádáno tak, že se stala vlastnicí ideální ? nemovitostí. K tomu
lze poukázat na to, co již k otázce, jaké mělo účinky pozdější dědické
rozhodnutí vydané v roce 2003, tedy až poté, co mělo dojít k vydržení podílu,
uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 181/2016:
„Smyslem žaloby na určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí je
zjištění, zda tato věc má být projednána v dědickém řízení, kam patří všechny
věci, které zůstavitel vlastnil ke dni úmrtí. Vyhověním žalobě na určení, že
právní předchůdce žalobce byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci, není určeno,
kdo je jejím současným vlastníkem. Význam takového rozhodnutí je tedy jen v
tom, že věc, o kterou šlo, bude projednána v dědickém řízení; toto rozhodnutí
se nedotýká práv třetích osob, které nebyly účastníky tohoto řízení (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2160/2005). To, že věc byla
projednána v dědickém řízení, tak nemůže mít vliv na právo žalobce, který ji
nabyl až po smrti zůstavitelky. I zde je jádro v řešení otázky, zda žalovaná 2)
mohla věc vydržet; pokud ji vydržela, pak na její právo již nemohlo mít vliv
pozdější rozhodnutí o vypořádání dědictví. Dovolatelce lze v této souvislosti
připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva bdělých jsou
chráněna). Jestliže totiž zůstavitelka zemřela v roce 1974, v roce 1982 bylo
vydáno dědické rozhodnutí a dovolatelka se začala zajímat o stav řízení až v
roce 1995, pak i v případě, že by bylo možno přijmout její verzi, že o vydání
rozhodnutí nevěděla, to byla její nečinnost, která umožnila oprávněnou držbu,
opřenou o dědické rozhodnutí“. Závěry zde uvedené se uplatní i v této věci;
rozhodnutí odvolacího soudu je tu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že rozhodnutí o dědictví může být
titulem, o nějž lze opírat oprávněnou držbu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010 (uveřejněný pod č. 90/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4415/2007]. Existence způsobilého
titulu, na němž může být založena oprávněná držba, však pro vznik samotné
držby, jakož i pro započetí běhu vydržecí doby, nepostačuje, neboť vydržecí
doba začíná běžet až okamžikem, kdy se držitel ujme oprávněné držby, tj. začne
v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní [srovnej např. nález Ústavního
soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 875/14]. K posouzení, zda uběhla vydržecí doba, je podle judikatury, na kterou
dovolatelka odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22
Cdo 1990/2018) nutné vždy zjistit, zda a kdy se držitel ujal držby. Jde-li o
držbu nemovitostí v užívání tzv. socialistické organizace, pak je třeba
přihlédnout ke zvláštnostem, vyvolaným povahou tohoto užívání. V tomto případě je věc komplikovaná tím, že v době rozhodování odvolacího soudu
uplynulo od potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické
právo začala žalovaná 1) zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let
po rozhodnutí státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla
shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila
dokazování o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve
prospěch držby žalované 2). I když obecně platí, že samotné rozhodnutí státního
notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v případě, že od
takového rozhodnutí uplynula již celá řada let, je na tom, kdo popírá, že věci
se neudály obvyklým (očekávaným) způsobem, aby to prokázal (k tomu viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Lze přitom
očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je nabytí dědictví
potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věcí hromadnou), je-li to možné. Dobrá víra žalované 2), že je vlastnicí sporných pozemků, se opírá o rozhodnutí
Státního notářství ze dne 30. 8. 1982, sp. zn. D 982/74, s vyznačenou doložkou
právní moci; soudy neučinily skutkové zjištění, že by do roku 1992, kdy
uplynula vydržecí doba, byla se skutečným stavem věci seznámena. Dovolatelka
sice tvrdí, že byla prokázána její spoluvlastnická držba, avšak po dobu, po
kterou běžela vydržecí doba, soudy takové zjištění neučinily; užívání věci pak
není „bez dalšího“ její držbou, zejména chybí-li zjevná a navenek projevená
(byť i konkludentně) držební vůle (animus possidendi). O spoluvlastnickou držbu
mohlo jít jen do doby vydání rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví v roce
1982; od té doby se užívání žalované 1) podle výsledku řízení vedeného u
Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 11 C 123/2006, opíralo o souhlas žalované 2)
a bylo odvozeno od její vlastnické držby (k tomu viz i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 181/2016). Proto již nemohlo jít o
spoludržbu.
To je ostatně patrné i z toho, že žalovaná 1) podle skutkových
zjištění stav nastolený zmíněným rozhodnutím státního notářství respektovala až
do roku 1995. Ostatně držba je především faktický stav, na kterém nemůže nic
měnit ani to, že snad objektivně, i po vydání dědického rozhodnutí (které
nenabylo právní moci), trvaly spoluvlastnické poměry; je totiž třeba odlišit
držbu na straně jedné a právo na držbu (spoludržbu) na straně druhé. To se
ovšem týká nemovitostí, o které šlo ve věci Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 11
C 123/2006; pokud jde o pozemky sporné v této věci, bude nutné v dalším řízení
učinit závěr o tom, kdo je držel. K dovolacím námitkám procesní povahy:
Dovolatelka na několika místech formuluje výtku nesprávného právního posouzení
věci tak, že podle ní spočívá v tom, že soud vyšel ze skutkového zjištění,
které nemá oporu v provedeném dokazování. Fakticky tak neuplatňuje nesprávné
právní posouzení věci, ale dovolací důvod, který současná právní úprava nezná;
k těmto námitkám proto nebylo možno přihlédnout. Zčásti je jí však třeba
přisvědčit v tom, že odvolací soud některé její skutkové námitky opomenul,
resp. se s nimi nevypořádal, neboť za zásadní považoval aplikaci § 13 o. z., a
tak se mu patrně jevily nevýznamnými. V dalším řízení odvolací soud blíže zváží
odvolací výtky a podle okolností se jimi bude zabývat. Dovolatelka dále vytýká, že soud prvního stupně neprovedl jí navržený důkaz
posudkem znalce RNDr. Miloslava Musila; sice odůvodnil, proč tak učinil, ale
způsobem povšechným a jeho postup je účelový. K tomu se uvádí: Soud prvního
stupně neprovedení tohoto důkazu odůvodnil (bod 55 rozsudku) a v odvolání proti
jeho rozhodnutí žalovaná 1) s tímto odůvodněním nijak nepolemizovala; odvolací
soud tak neměl důvod se jím zabývat. Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že pominul vadu doplňujícího
rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, neboť
„ve výroku rozhodl tak, že určil nejen vlastnictví nemovitostí, které chyběly v
jím doplňovaném rozsudku, ale současně v tomtéž výroku znovu určil vlastnictví
nemovitostí, které ve výroku obsahoval jím doplňovaný rozsudek s tím, že tyto
nemovitosti „odlišil“ jejich podtržením. Důvod podtržení ve výroku zopakovaných
nemovitostí, které obsahoval již doplňovaný rozsudek, uvedl jen v odůvodnění
doplňujícího rozsudku. (…) Ignoroval-li odvolací soud
- přes námitku účastníka - neúplnost výroku rozsudku soudu I. stupně
spočívající v opomenutí rozhodnutí o části předmětu řízení, např. s
odůvodněním, že to je jedno, když rozsudek soudu II. stupně mění rozsudek soudu
I. stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítá, jedná se o svévoli, kterou je
nutno napravit v rámci řízení o dovolání či o ústavní stížnost.“ K tomu
dovolací soud uvádí: Je skutečností, že § 166 o. s. ř., na který soud prvního
stupně odkázal, předpokládá jen doplnění rozsudku o chybějící část předmětu
řízení. V dané věci však soud nejen že doplnil rozsudek o chybějící část
předmětu řízení, ale uvedl jeho správné znění (včetně té části, o které již
bylo rozhodnuto).
Dovolatelka netvrdí, že by se tento postup nějak dotkl jejích
práv a podle názoru dovolacího soudu ani v případě, že by šlo o pochybení, by
nemohla být její práva (natož práva základní) tímto postupem nijak dotčena. Mohlo by jít nanejvýš o vadu řízení, která nemohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. K dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení:
Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající
se výroku o nákladech řízení – § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nicméně spolu s
rozhodnutím ve věci samé jsou rušeny i nákladové výroky. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je zčásti důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.