U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Eduardem Perthenem, advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným: 1) V. Ch., zastoupené
JUDr Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Slezská 11,
a 2) M. N., zastoupené Mgr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem v Jičíně,
Denisova 585, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního
soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 123/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2015, č. j. 19 Co 91/2015-653,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr.
Eduarda Petrthena.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. 11 C 123/2006- 542,
určil, že žalobce je vlastníkem pozemku označeného jako stavební parcela č. 36,
zastavěná plocha a nádvoří, a budovy, bydlení, v části obce B. na pozemku
označeném jako stavební parcela č. 36, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném
Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Jičín, na
listu vlastnictví č. 518 pro okres J., obec S. P. a katastrální území B. Rozhodl také o nákladech řízení. K odvolání žalované 1) Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 20. 8. 2015, č. j. 19 Co 91/2015-653, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen
„obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 –
přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. V dané
věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s
judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby některá právní otázka
byla řešena jinak. Jádro věci je v tomto: Zůstavitelka zemřela v roce 1974, dědické řízení bylo
ukončeno v roce 1982 tak, že sporné nemovitosti (resp. tu ideální část, která
jí dosud nepatřila) nabyla žalovaná 2), která se však podle zjištění soudu
zavázala, že umožní žalované 1) a její rodině nemovitosti užívat k rekreaci; to
se i stalo. Podle zjištění soudu, který se zabýval chováním žalovaných k
nemovitostem a k sobě navzájem, se držby nemovitostí ujala žalovaná 2), která
opírala oprávněnou držbu o rozhodnutí státního notářství, opatřené doložkou
právní moci. Dne 13. 11. 1995 darovala nemovitosti svému synovi – žalobci. Mezitím však 11. 9. 1995 podala žalovaná 1) proti dědickému rozhodnutí z roku
1982 odvolání s tím, že jí toto rozhodnutí nebylo doručeno; o dědictví bylo
nakonec rozhodnuto jinak, než v rozhodnutí z roku 1982. Poté se žalobce domáhal
určení vlastnického práva; soudy shodně dospěly k závěru, že žalovaná 2) sice
děděním podíl po zůstavitelce nenabyla, vlastnické právo však vydržela a
nemovitosti poté platně převedla na žalobce. Tyto závěry nyní žalovaná 1)
napadá v dovolání.
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá
smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky
dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky
obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Proto se odvolací soud zaměřil na podstatu věci, jsa přitom vázán obsahem
podaného dovolání. Dovolací soud opětovně vyslovil, že v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964
Sb. se mohla oprávněná držba, vedoucí k vydržení, opírat o domnělý (putativní)
právní titul, a to i o rozhodnutí vydané v dědickém řízení (viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 851/2001, ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013). Otázka, zda lze takto vydržet i ve vztahu mezi
dědici, je jen specifickým případem nabytí držby a nejde tak o otázku
neřešenou; i v tomto případě lze nabýt oprávněné držby, jsou-li jinak splněny
její podmínky (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000: „Držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu patří,
je oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. Přitom omluvitelný je
omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se (držitel) postupoval s obvyklou
mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po
každém požadovat“. Nový občanský zákoník již putativní titul jako základ
řádného vydržení nezná, takže výklad k jeho ustanovením o účincích dědického
rozhodnutí tu není použitelný. V průběhu dědického řízení se jeden z dědiců může chopit oprávněné držby věci z
pozůstalosti, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu
patří (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Také jestliže k ukončení dědického řízení
nedošlo jen pro vadné doručení (či nedoručení) rozhodnutí, vyslovujícího
vlastnické právo držitele, a na tomto rozhodnutí je vyznačena jeho právní moc,
nelze oprávněnou držbu, opírající se o toto rozhodnutí, vyloučit. K otázce, jaké mělo účinky pozdější dědické rozhodnutí, vydané v roce 2003,
tedy až poté, co mělo dojít k vydržení podílu, a k jeho vztahu k napadenému
rozsudku, se uvádí: „Smyslem žaloby na určení vlastnického práva zůstavitele ke
dni úmrtí je zjištění, zda tato věc má být projednána v dědickém řízení, kam
patří všechny věci, které zůstavitel vlastnil ke dni úmrtí. Vyhověním žalobě na
určení, že právní předchůdce žalobce byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci,
není určeno, kdo je jejím současným vlastníkem. Význam takového rozhodnutí je
tedy jen v tom, že věc, o kterou šlo, bude projednána v dědickém řízení; toto
rozhodnutí se nedotýká práv třetích osob, které nebyly účastníky tohoto
řízení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2160/2005). To, že věc byla projednána v dědickém řízení, tak nemůže mít vliv
na právo žalobce, který ji nabyl až po smrti zůstavitelky. I zde je jádro v
řešení otázky, zda žalovaná 2) mohla věc vydržet; pokud ji vydržela, pak na
její právo již nemohlo mít vliv pozdější rozhodnutí o vypořádání dědictví.
Dovolatelce lze v této souvislosti připomenout zásadu „vigilantibus iura
scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna). Jestliže totiž zůstavitelka
zemřela v roce 1974, v roce 1982 bylo vydáno dědické rozhodnutí a dovolatelka
se začala zajímat o stav řízení až v roce 1995, pak i v případě, že by bylo
možno přijmout její verzi, že o vydání rozhodnutí nevěděla, to byla její
nečinnost, která umožnila oprávněnou držbu, opřenou o dědické rozhodnutí. V daném případě se oprávněná držba opírala o to, že žalovaná 2) nabyla podíl na
základě rozhodnutí v dědickém řízení, opatřeném doložkou právní moci; toto
rozhodnutí tak tvořilo domnělý titul oprávněné držby. Jednala tak v
omluvitelném omylu, vyvolaném státním orgánem (k tomu viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007 – ostatně k
omluvitelnosti omylu přispělo i jednání dovolatelky, která – ať již z
jakéhokoliv důvodu - po řadu let neprojevila nejen vůči první žalované zájem o
osud dědického řízení). Soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud
odkázal, se otázkou, kdo byl držitelem nemovitosti, zabýval, a jeho závěry
nejsou nepřiměřené; podporuje je i jeho skutkové zjištění, kterým je dovolací
soud vázán, že po vydání dědického rozhodnutí uzavřely žalované dohodu, podle
které žalovaná 2) souhlasila s tím, že žalovaná 1) bude s rodinou užívat
nemovitosti k rekreaci; k tomu soud uvedl i další relevantní okolnosti (viz
např. str. 29 a 30 rozsudku). Otázka, zda je pojmově možné, aby vztahy mezi dědici byly posouzeny jinak, než
jako právní vztahy spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí, není pro
danou věc významná. Jestliže byla žalovaná 2) oprávněnou držitelkou celé věci,
prosadily se nakonec držební poměry oproti poměrům právním, jak to umožňuje
institut vydržení. Ostatně není pochyb o tom, že i vydržení spoluvlastnického
podílu je možné (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1513/2012), a to i mezi spoluvlastníky. Samozřejmě drží-li dědicové společně
věc z pozůstalosti a držbu opírají o vlastnictví zůstavitele, jde o spoludržbu,
a vydržení věci je vyloučeno; nikoliv však proto, že mezi dědici (či
spoluvlastníky) by bylo z povahy věci vydržení vyloučeno, ale proto, že tu
chybí dobrá víra jaké nezbytný předpoklad oprávněné držby. Jestliže však např. zůstavitel za života věc neplatně daruje pozdějšímu dědici, a ten se její držby
chopí v dobré víře, může po smrti zůstavitele dovršit vydržení, a to objektivně
na úkor ostatních dědiců, je-li jeho oprávněná držba zachována. Je skutečností, že v rozsudku nemělo být určováno právo k domu, který se stal
součástí pozemku; protože však pozemek, jehož je dům součástí, je v rozsudku
specifikován, týká se určení i domu jako jeho součásti. Dále: Tím, že žalobce
nabyl vlastnictví k celému pozemku, nelze dále uvažovat o spoluvlastnických
podílech a předmětem určení vlastnického práva může být jen věc celá, nikoliv
její ideální části. Právní osudy spoluvlastnických podílů byly řešeny jen v
rámci řešení předběžné otázky, předmětem řízení, vymezeným žalobou, bylo určení
výlučného vlastnického práva k věci.
Jinak řečeno, i když žalobce nabyl výlučné
vlastnické právo k věci od osoby, která postupně získala spoluvlastnické
podíly, nejsou tyto podíly v daném případě předmětem řízení. V katastru
nemovitostí tak bude nadále žalobce zapsán jako výlučný vlastník. Žádné
relevantní problémy tak nevzniknou; ostatně nejde o pochybení, které by mohlo
mít na právní postavení dovolatelky nějaký vliv. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaná 1) dobrovolně povinnost uloženou tímto
usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.