r. Rostislavem Částkou,
advokátem se sídlem Limnická 1246, 362 22 Nejdek, proti žalované: A. K., IČO
XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem
Guldenerova 547/4, 326 00 Plzeň, o zaplacení 3 321 551,90 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 163/2012, o dovolání
žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2020,
č. j. 25 Co 332/2019-891, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího
řízení 37 132 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta
Mgr. Rostislava Částky.
Žalobce se po žalované advokátce domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout
v příčinné souvislosti s pochybením při poskytování právních služeb. Okresní
soud Plzeň-město rozhodl ve věci nejprve rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 30
C 163/2012-364, který byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15.
4. 2015, č. j. 25 Co 341/2014-386. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 17.
9. 2015, č. j. 30 C 163/2012-427, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3
347 205,80 Kč s příslušenstvím a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 5.
2016, č. j. 25 Co 30/2016-495, tento rozsudek potvrdil. K dovolání žalované
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 25 Cdo 3695/2016-563, oba
posledně citované rozsudky zrušil co do částky 3 321 551,90 Kč s příslušenstvím
(ohledně samostatného nároku v částce 25 653,91 Kč s příslušenstvím dovolání
odmítl) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Částka 3 321 551,90
Kč, ohledně níž dovolací soud rozsudky zrušil, sestává z částky 1 628 503,07 Kč
představující kapitalizovaný úrok z prodlení, který žalobce uhradil protistraně
sporu vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 53/2008, v němž jej
zastupovala žalovaná, z částky 595 611 Kč, již v tomto řízení zaplatil
protistraně na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, z 251 017 Kč,
které jí zaplatil na náhradu nákladů odvolacího řízení, z částky 343 080 Kč
představující žalobcem uhrazený soudní poplatek z odvolání, z částky 251 328 Kč
představující náklady zaplacené protistraně za dovolací řízení a z částky 252
013 Kč, již žalobce zaplatil protistraně na náhradu nákladů druhého odvolacího
řízení. Dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, neboť soudy posuzovaly
škodu jako celek a nerozlišovaly jednotlivé odlišné nároky a ve vztahu k nim
nezkoumaly, zda je dána příčinná souvislost mezi nimi a pochybením žalované.
Uložil jim rovněž, aby se v novém rozhodnutí řádně vypořádaly s námitkami
žalované.
Okresní soud Plzeň-město poté rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 30 C
163/2012-836, vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 3 069
538,90Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl ji ohledně 252 013 Kč (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III–V). Vyšel ze zjištění, že žalovaná
jako advokátka na základě smlouvy ze dne 14. 4. 2005 poskytovala žalobci právní
služby ve věci výstavby bytových domů, již pro žalobce jako objednatele (dále
též jen „objednatel“ nebo „město“) na základě smlouvy o dílo ze dne 17. 10. 2002 prováděla společnost G. G., jako zhotovitel (dále též jen „zhotovitel“). Dílo bylo předáno dne 10. 1. 2005, avšak s vadami a nedodělky. Mezi všeobecnými
a opakujícími se vadami byla mimo jiné shledána značná zemní vlhkost v
suterénních prostorách. Zhotovitel se zavázal, že vady v jednotlivých bytech i
společných prostorách odstraní do 13. 1. 2005, avšak ještě dne 17. 6. 2005 v
přízemí jednotlivých sekcí i nadále přetrvávala vada spočívající v zemní
vlhkosti a vada spočívající ve vlhkosti suterénu. Termín pro odstranění shora
uvedených vad poté nebyl stanoven z důvodu nemožnosti přesné specifikace
fyzikálního chování použitých stavebních materiálů a pohybu vlhkosti v
konstrukcích. Po doplnění dokazování soud uzavřel, že vada zemní vlhkosti je
přetrvávající vadou z přejímacího řízení a nikoliv vadou reklamační; její
výskyt nebyl opětovný ale trvalý. Zhotovitel vadu nikdy neodstranil, byť se o
to pokoušel. Dohodou o narovnání ze dne 23. 3. 2007 (dále jen „Dohoda“) byla
mezi zhotovitelem a objednatelem sjednána bankovní záruka na krytí vad a
nedodělků z přejímacího řízení ve výši 8 551 303 Kč, kterou byl objednatel
oprávněn čerpat při neplnění povinnosti zhotovitele odstraňovat vady a
nedodělky z přejímacího řízení (Dohoda se netýkala reklamačního řízení a nároku
na odstranění vad a nedodělků z přejímacího řízení v termínech dohodnutých
smluvními stranami). Žalobce bankovní záruku čerpal (dne 4. 1. 2008 uhradila
UniCredit Bank, a. s., městu 8 551 303 Kč). Tomu se zhotovitel bránil v soudním
řízení a rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 8. 2008, č. j. 14 C
53/2008-129, byla žalobci uložena povinnost zaplatit zhotoviteli z titulu
neoprávněně čerpané bankovní záruky 8 576 956,91 Kč s příslušenstvím a náklady
řízení 595 611 Kč; tento rozsudek byl (po zrušení potvrzujícího rozsudku
Krajského soudu v Plzni rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 23
Cdo 830/2010-199) opětovně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne
23. 11. 2011, č. j. 25 Co 390/2008-231, s tím, že na nákladech obou odvolacích
a dovolacího řízení bylo městu uloženo zaplatit zhotoviteli 756 379 Kč. V tomto
soudním řízení, s výjimkou odvolacího řízení po zrušení věci dovolacím soudem,
zastupovala žalobce žalovaná. V době čerpání bankovní záruky vázla na předmětu
smlouvy o dílo vedle vady nevybudování dětského hřiště, která nemohla být
odstraněna pro nesoučinnost objednatele, též další vada z přejímacího řízení, a
to zemní vlhkost. Soud prvního stupně dovodil objektivní odpovědnost žalované
advokátky podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, za škodu vzniklou
žalobci.
Žalovaná věděla, že na díle vázne neodstraněná vada z přejímacího
řízení spočívající v zemní vlhkosti, přesto ji v soudním řízení o vrácení
neoprávněně čerpané bankovní záruky netvrdila ani neprokazovala, což bylo
příčinou neúspěchu ve sporu. Bylo na ní, aby jako profesionál v oboru práva
tuto skutečnost u žalobce včas ověřila, vyžádala si podklady a v řízení
prokazovala existenci této vady (což učinila až v řízení před odvolacím soudem,
který tyto námitky posoudil jako tzv. nepřípustnou novotu). Nebýt nesprávného
postupu žalované, bylo by město v tomto řízení úspěšné. Žalovaná pochybila i
tím, že po celou dobu nesprávně vykládala i samotné znění Dohody. Soud
neshledal žádné liberační důvody a uzavřel, že jsou splněny všechny předpoklady
odpovědnosti za škodu u všech nároků s výjimkou nároku na zaplacení 252 013 Kč,
jež žalobce zaplatil zhotoviteli na náhradu nákladů druhého odvolacího řízení,
v němž už žalovaná žalobce nezastupovala, nemohla tak ovlivnit další vývoj
sporu, a proto mezi jejím pochybením a vznikem škody není dána příčinná
souvislost. Ohledně nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení zaplacených
zhotoviteli [částku 251 328 Kč po právní moci rozsudku zaplatila žalobci za
žalovanou GENERALI Pojišťovna, a. s., (dále jen „pojišťovna“), avšak poté, kdy
byl pravomocný rozsudek odvolacího soudu dovolacím soudem zrušen, žalobce
plnění pojišťovně vrátil] soud uzavřel, že nárok splněním nezanikl, neboť
zrušením pravomocného rozsudku odpadl právní důvod plnění, na straně žalobce
tak vzniklo bezdůvodné obohacení a jestliže žalobce plnění k výzvě pojišťovny
vrátil, postupoval správně. K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 25 Co 332/2019-891, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo
vyhověno žalobě na zaplacení 2 818 210,90 Kč s příslušenstvím (výrok I) a
zamítnuta žaloba v částce 252 013 Kč (výrok III), ohledně částky 251 328 Kč
rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II), změnil ho i ve výrocích o
náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výroky IV a V) a rozhodl o dosud
vzniklých nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok VI). Odvolací soud
vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s
jeho hodnocením právním s výjimkou závěru o důvodnosti nároku na zaplacení 251
328 Kč představujícího žalobcem zaplacené náklady dovolacího řízení vzniklé
zhotoviteli. Uzavřel, že tento závazek zanikl plněním, které poskytla žalobci
za žalovanou pojišťovna. Jestliže žalobce tuto částku po kasačním rozhodnutí
dovolacího soudu vrátil, nepostupoval správně, neboť povinnost žalované k
náhradě škody podle hmotného práva existovala (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). K námitkám žalované, že kvůli jedné vadě nemohl žalobce
čerpat celou bankovní záruku a že bankovní záruka de facto představovala slevu
z ceny díla, odvolací soud uvedl, že nic takového z Dohody neplyne. I kdyby
byly námitky žalované opodstatněné, nemůže se žalovaná dovolávat nedostatků
Dohody, neboť ji sama koncipovala.
Podrobně se zabýval splněním předpokladů
odpovědnosti žalované u jednotlivých nároků a uzavřel, že ve zbývajícím rozsahu
(s výjimkou nároků na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 251 328 Kč a
druhého odvolacího řízení ve výši 252 013 Kč) jsou nároky žalobce oprávněné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci. Dovolání žalobce
směřovalo proti výrokům II až VI, jako dovolací důvod uváděl nesprávné právní
posouzení věci. Namítal, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011,
aplikovaný odvolacím soudem ve vztahu k nároku na náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 251 328 Kč, není přiléhavý, protože se vztahuje na situaci, kdy
plnil sám dlužník. Otázku, jíž se velký senát zabýval v citovaném rozsudku,
dovolací soud za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále
jen „o. z.“) s tím, že za dlužníka plnil třetí subjekt (pojišťovna), dosud
neřešil. Odvolací soud se měl zabývat tím, za jakých podmínek je pojišťovna
povinna hradit plnění za žalovanou a zda existuje nějaký právní vztah mezi
žalobcem a pojišťovnou. Dovolatel nesouhlasí ani se zamítnutím žaloby na
zaplacení 252 013 Kč představující náklady druhého odvolacího řízení. V
rozhodovací praxi dovolacího soudu podle dovolatele dosud nebyla řešena otázka
odpovědnosti advokáta za škodu následnou, vzniklou až po skončení jeho
zastupování, avšak v příčinné souvislosti s předchozím jednáním advokáta. Vznik
škody tvořené zaplacením nákladů řízení protistraně v druhém odvolacím řízení
byl neodvratný a není rozhodné, zda ho v tomto odvolacím řízení žalovaná
zastupovala či nikoliv. Namítá rovněž, že se odvolací soud nevypořádal s
některými jeho námitkami. Navrhl zrušení rozsudku v napadeném rozsahu a vrácení
věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná dovolání žalobce považuje za nedůvodné. Odvolací soud otázku zániku
nároku splněním posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Na
tom nic nemění skutečnost, že namísto žalované plnila pojišťovna. Správný je i
závěr, podle kterého žalovaná neodpovídá za náklady vzniklé v řízení, v němž
již žalobce nezastupovala. Navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, V a VI. Jeho
přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené praxe dovolacího soudu při řešení
otázky odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem při výkonu advokacie a
odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1862/2001 a sp. zn. 25
Cdo 2007/2009. Namítá, že napadené rozhodnutí postrádá právní zdůvodnění
nepochybného úspěchu žalobce v řízení vedeném Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 14 C 53/2008 nebýt údajného pochybení žalované při výkonu advokacie. Soud
dále nedostatečně posoudil její námitku, že při přejímacím řízení nešlo o vadu
vlhkosti stavby, ale o vadu zemní vlhkosti v podobě zbytkové vlhkosti stavby a
ohledně této vady nebylo pochyb, že byla v době čerpání bankovní záruky
žalobcem odstraněna. Vlhkost stavby, která se stala základním předmětem sporů
mezi žalobcem a zhotovitelem, byla způsobena vadnou hydroizolací stavby, která
byla při přejímacím řízení vadou skrytou a projevila se až v průběhu záruční
doby. Nebyla tedy vadou z přejímacího řízení, nýbrž vadou reklamační, a proto
ji v řízení před Okresním soudem v Chebu neuplatňovala.
Odvolací soud rovněž
pominul námitku žalované, že při zastupování žalobce neuplatnila vadu vlhkosti
stavby také proto, že žalobce v době čerpání bankovní záruky uplatňoval po
zhotoviteli odstranění této vady, přičemž zhotovitel plnil povinnost vadu
odstraňovat, a proto se na ni bankovní záruka nemohla vztahovat. Je
přesvědčena, že žalobce by v řízení u Okresního soudu v Chebu nebyl úspěšný ani
v případě, že by vadu zemní vlhkosti namítala. A i kdyby byla vada vlhkosti
vadou z přejímacího řízení, nemohl by žalobce čerpat bankovní záruku v celém
rozsahu, neboť zajišťovala celkem 3 300 vad. Pokud by čerpala bankovní záruku i
na vady z přejímacího řízení, které již zhotovitel odstranil, jednalo by se o
výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívajícího
právní ochrany (§ 265 obch. zák.). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalobce považuje dovolání žalované za nedůvodné. Soudy rozhodly po rozsáhlém
dokazování a podrobně se zabývaly všemi námitkami žalované. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání žalované odmítl. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání účastníků nejsou přípustná. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z
odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je
založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon
advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem
škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo
3092/2008). Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře
poškozeného. Otázkou odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho
klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 zákona o advokacii) se
dovolací soud opakovaně zabýval a dovodil, že je povinností soudu,
rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit
jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s.
ř.), zda při řádném postupu
žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by
žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl, a nemusel by tak uspokojit proti němu
uplatněnou pohledávku, nebo naopak od protistrany by obdržel plnění, jež na ní
požadoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25
Cdo 886/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen
„Soubor“, C 3227, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1862/2001, Soubor C 1743, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, popř. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 6. 1984,
sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13/1986 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolací námitky žalované směřují proti závěru odvolacího soudu ohledně
předběžné otázky úspěšnosti žalobce v řízení o vrácení bankovní záruky. Odvolací soud při řešení předběžné otázky uzavřel, že žalobce by byl v řízení
vedeném u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 53/2008 úspěšný, pokud by
žalovaná řádně uplatnila námitku existence vady zemní vlhkosti díla. Dovodil
totiž, že v případě zemní vlhkosti se jednalo o vadu z přejímacího řízení. Svůj
závěr řádně odůvodnil a opřel o celou řadu v řízení provedených důkazů. Totéž
platí i ohledně námitky stanovení termínu pro odstranění vady. Z Dohody
jednoznačně vyplynulo, že termín měly stanovit strany dohodou, avšak k žádné
dohodě v tomto směru nedošlo. Odvolací soud se vypořádal i s ostatními
námitkami žalované týkajícími se posouzení potenciálního úspěchu žalobce ve
sporu se zhotovitelem o vrácení bankovní záruky. Námitky dovolatelky, podle
kterých měla být jednou vlhkost způsobena nesprávně provedenými vodorovnými
izolacemi a jednou zbytkovou vlhkostí, nejsou případné, neboť dovolatelka
jednak zaměňuje příčinu vady a vadu samotnou a jednak buduje své právní
posouzení na vlastních skutkových závěrech odlišných od skutkových zjištění
učiněných před nalézacími soudy, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§
241a odst. 1 o. s. ř.). Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, byla vada vlhkosti vadou
přetrvávající a nikdy nedošlo k jejímu odstranění. Z pohledu objednatele pak je
zcela nerozhodné, zda vlhkost způsobovala zbytková vlhkost, vadně provedené
vodorovné izolace anebo vadně provedené izolace svislé. Za nedůvodnou považuje
dovolací soud i námitku, že žalobce nemohl čerpat bankovní záruku, protože
současně uplatňoval po zhotoviteli nárok na odstranění vady. Není zřejmé, z
čeho dovolatelka tento svůj závěr odvozuje, když z Dohody nic takového
nevyplývalo (navíc žalobce zastupovala i v době, kdy bankovní záruku čerpal). Žalobce mohl bankovní záruku čerpat a zároveň požadovat bezplatné odstranění
vad. Ani námitka, podle které nemohl žalobce čerpat celou bankovní záruku,
protože měla být část vad z přejímacího řízení již odstraněna a protože se
zároveň kromě vady vlhkosti vztahovala i na dalších cca 3 300 vad, není
důvodná; Dohoda nic takového neupravovala.
Pokud jde o otázku jednání žalobce v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, na jejím řešení rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí. Lze uzavřít, že odvolací soud se řešením předběžné
otázky, zda by byl žalobce, nebýt pochybení žalované, v původním řízení
úspěšný, podrobně zabýval jak po skutkové, tak po právní stránce a své závěry
srozumitelně odůvodnil. Jestliže odvolací soud na základě závěru, že nebýt
pochybení žalované, byl by žalobce v řízení o vrácení bankovní záruky úspěšný,
dovodil existenci jednoho z nezbytných předpokladů odpovědnosti žalované za
škodu, a to chybný výkon advokacie, vyřešil věc v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Proto z uplatněného dovolacího důvodu není dovolání žalobkyně
proti výroku I rozsudku odvolacího soudu přípustné. Žalobce svým dovoláním napadal právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná není
povinna zaplatit částku 252 013 Kč vynaloženou žalobcem na náhradu nákladů
protistraně ve druhém odvolacím řízení, neboť chybí jeden z předpokladů pro
vznik odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi protiprávním
jednáním žalované a vznikem škody. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda
protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá
škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je
otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025,
nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost
se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku
skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a
následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 cdo
915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). O
vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost,
odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez
jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu
jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém
následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více,
působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově
překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné,
aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku
škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek
příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou
souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2002, sp. zn.
25 Cdo 245/2000, nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25
Cdo 3585/2007, Soubor C 8673). Citovanou judikaturou se odvolací soud řídil a v bodě 26 rozsudku vysvětlil, že
jestliže žalovaná v této fázi sporu již žalobce nezastupovala, nemohla ovlivnit
další vývoj tohoto řízení. Jak správně uvádí odvolací soud, bylo v řízení po
zrušení věci zcela na žalobci (jeho novém právním zástupci), jaký postup zvolí
(mohl vzít své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zpět, uzavřít smír,
mimosoudně jednat), a proto příčinou vzniku žalobcem tvrzené škody je jeho
jednání (případně jednání jeho nového právního zástupce) a nikoli jednání
žalované. Závěr o přerušení příčinné souvislosti je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto dovolání žalobce proti výroku III
rozsudku odvolacího soudu není přípustné. K dovolací námitce žalobce se dovolací soud zabýval otázkou důsledků plnění
poskytnutého na základě pravomocného soudního rozhodnutí, jež bylo následně
zrušeno mimořádným opravným prostředkem. Odvolací soud při právním posouzení
skutkové situace v projednávané věci vycházel z rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, podle něhož pokud žalovaný (ať již dobrovolně nebo ve
vykonávacím řízení) splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost,
pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala,
zaniká splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného
bezdůvodné obohacení, jež vzniká okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož
základě bylo plněno, pravomocně zrušeno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2796/2016). V posuzovaném případě pojišťovna za žalovanou po právní moci rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2016, č. j. 25 Co 30/2016-495, uspokojila
pohledávku žalobce uplatňovanou v tomto řízení ve výši 251 328 Kč (žalobcem
zaplacené náklady řízení vzniklé zhotoviteli v dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 23 Cdo 830/2010). Po zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 25 Cdo 3695/2016-563, žalobce k výzvě pojišťovny toto plnění (v
březnu 2018) vrátil, neboť se obával, aby se bezdůvodně neobohatil. Odvolací
soud uzavřel, že podle hmotného práva tento nárok na náhradu škody existoval. Pojišťovna za žalovanou (jež s poskytnutím plnění žalobci pojišťovnou
souhlasila, jestliže u ní nárok na pojistné plnění uplatňovala) tak plnila svou
hmotněprávní povinnost, která existovala bez ohledu na rozhodnutí soudu. Žalobce toto plnění přijal, přičemž přijetím tohoto plnění se bezdůvodně
neobohatil. V tomto rozsahu došlo ke splnění existujícího závazku žalovanou (§
559 obč. zák.) a jestliže žalobce poté dotčenou částku vyplatil pojišťovně
žalované, jednal na základě svého omylu ohledně existence bezdůvodného
obohacení na jeho straně. Domáhá-li se zaplacení jím vrácené částky po
žalované, uplatňuje nárok, který zanikl splněním, a proto je nedůvodný. Odvolací soud při svém rozhodování zcela respektoval ustálenou soudní praxi
dovolacího soudu.
Pro úplnost lze poznamenat, že žalobce plnil pojišťovně
žalované bez právního důvodu a mohl by proto požadovat (po ní) vydání
bezdůvodného obohacení, což je však zcela jiný nárok než uplatňovaný žalobcem
vůči žalované v projednávané věci. S ohledem na § 3028 odst. 2 o. z. je třeba
otázku zániku nároku splněním posuzovat podle dosavadních předpisů, a proto
přípustnost dovolání nezakládá žalobcem předkládaná otázka řešení dané
problematiky podle zákona č. 89/2012 Sb. Dovolání není přípustné ani k řešení
otázky, za jakých podmínek je pojišťovna povinna hradit plnění za žalovanou a
zda existuje nějaký právní vztah mezi žalobcem a pojišťovnou, neboť na jejím
řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výroky IV až VI)
nejsou přípustná vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustnými, nezabýval se dovolateli
namítanými vadami řízení spočívajícími v nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí a v tom, že měl odvolací soud opomenout vypořádat některé jejich
námitky vznesené v odvoláních (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů obě dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustná odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.