25 Cdo 2007/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Michaelou Salačovou, advokátkou se sídlem
Praha 2, Gorazdova 11, proti žalovanému JUDr. R. E., advokátovi, o zaplacení
57.200,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 128/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 12. 2. 2009, č.j. 29 Co 1006/2008-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na žalovaném advokátovi zaplacení částky 57.200,- Kč jako
náhrady škody způsobené mu ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 věty první zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii. Žalobce svůj nárok odůvodňoval tím, že žalovaný
advokát v řízení, v němž žalobce zastupoval, podal opožděně odpor proti
platebnímu rozkazu, který byl následně soudem odmítnut, platební rozkaz nabyl
právní moci a žalobce tak byl nucen částky uložené platebním rozkazem uhradit.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. 9. 2008, č.j. 23 C 128/2007-35,
zamítl žalobu za zaplacení částky 57.200,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že
žalobce zmocnil žalovaného advokáta k zastupování ve věci vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 50 Ro 2235/2004, a to mimo jiné k podání odporu
proti platebnímu rozkazu, který byl vydán na návrh J. M., požadujícího po
žalobci částku 55.000,- Kč jako cenu osobního automobilu po odstoupení od kupní
smlouvy a částku 2.200,- Kč představující úroky z prodlení a náklady soudního
řízení. Soud konstatoval, že pro závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu bylo
třeba mimo jiné tvrdit a prokázat existenci vztahu příčinné souvislosti mezi
okolností, že žalovaný podal pozdě odpor proti platebnímu rozkazu, a vznikem
škody, tedy tím, že žalobce nebyl úspěšný ve své obraně proti žalobou
uplatněnému nároku. Příčinná souvislost by podle soudu prvního stupně byla dána
pouze v případě, že by J. M. nárok na zaplacení částky 55.000,- Kč vůči žalobci
nepříslušel. Samotný platební rozkaz nebyl podle soudu právním důvodem vzniku
nároku a otázku, zda nárok na zaplacení částky 55.000,- Kč uplatněný J. M. byl
či nebyl důvodný a zda žalobce vymáhanou částku skutečně této osobě dlužil či
nikoli, bylo nutné v řízení řešit jako otázku předběžnou. Žalobce však podle
soudu prvního stupně nesplnil povinnost tvrzení o existenci příčinné
souvislosti v tom směru, že jednáním žalovaného mu vznikla škoda, tedy že
žalobce poskytl J. M. plnění, ač ve skutečnosti tuto povinnost neměl.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. 2. 2009,
č.j. 29 Co 1006/2008-58, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že
odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie je
odpovědností bez zřetele na zavinění (objektivní) a je založena na současném
splnění tří předpokladů, a to výkonu advokacie, vzniku škody a příčinné
souvislosti mezi výkonem advokacie a vznikem škody. O vztah příčinné
souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Příčinou
škody však může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému
následku nedošlo. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být
podle odvolacího soudu v řízení jednoznačně zjištěno, přičemž důkazní povinnost
má v tomto směru poškozený, tj. žalobce. V projednávané věci však žalobce – i
přes poučení podle § 118a o. s. ř. soudem prvního stupně – netvrdil žádné
skutečnosti o tom, že J. M. v řízení proti žalobci ve věci sp. zn. 50 Ro
2235/2004 odstoupil od kupní smlouvy uzavřené s žalobcem dne 28. 4. 2004
nedůvodně, že J. M. v žalobě tvrzené vady předmětu koupě neexistovaly, a tudíž
že J. M. jako kupující neměl na vrácení kupní ceny ve výši 55.000,- Kč proti
žalovanému jako prodávajícímu právní nárok. Toto tvrzení žalobce zaznělo poprvé
až v odvolacím řízení. Jednalo se tak o novou skutečnost, jejíž uplatnění je ve
smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení nepřípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatele bylo
řízení před soudem prvního i druhého stupně postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu mělo
spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel měl za to, že vznik
škody i příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody spočívá v
tom, že žalobci byla pozdním podáním odporu, které zavinil žalovaný, odňata
možnost jednat před soudem, tvrdit a prokazovat skutečnosti na obranu proti
uplatněnému nároku. Podle dovolatele má důkazní břemeno ve sporu nést žalovaný,
protože z objektivního pojetí odpovědnosti advokáta v zákoně o advokacii
vyplývá, že advokát se může odpovědnosti zprostit pouze pokud prokáže, že
učinil vše, co po něm bylo možné spravedlivě požadovat, aby škodě zabránil.
Takové dokazování v rámci procesní obrany po žalovaném soudy nikdy nežádaly,
naopak to byl žalobce, který byl vyzýván k prokazování svého nároku. Dovolatel
též uváděl skutečnosti a důkazy, které svědčí o neoprávněnosti nároku J. M. k
zaplacení shora uvedené částky. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i všechna předcházející rozhodnutí
ve věci samé, a vrátil tomuto soudu věc k dalšímu řízení. Současně požadoval
přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu
s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Přípustnost proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený v § 237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) v daném případě nejde a
Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani podle písmene c), které
vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního
významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění do novely č. 7/2009 Sb.) má
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie
se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozsudcích ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1862/2001, (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 24, pod C 1743), a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, v nichž
mimo jiné uvedl, že příčinná souvislost mezi pochybením při výkonu advokacie a
vznikem škody je dána, pokud nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient v
soudním řízení úspěšný. Důkazní břemeno je na žalobci. Advokát se může
odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě
nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. V
projednávané věci by tak dovolatel jako klient musel prokázat, že opožděné
podání odporu proti platebnímu rozkazu bylo příčinou neúspěchu žalobce v
řízení, že mu znemožnilo prokázat neoprávněnost nároku na vrácení kupní ceny
osobního vozidla a že při řádném výkonu advokacie žalovaným by žalobce byl se
svou obranou u soudu úspěšný.
Samotná okolnost, že odpovědnost advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s
výkonem advokacie je založena na objektivním principu, a že tedy k jejím
předpokladům nepatří zavinění, nezakládá odpovědnost advokáta bez dalšího. Ke
vzniku odpovědnosti je třeba současné splnění všech předpokladů, jimiž jsou
výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a
vznikem škody, přičemž (jak vyplývá z výše citované judikatury) existenci
těchto předpokladů, včetně příčinné souvislosti, je povinen tvrdit a prokázat
žalobce (poškozený klient). Prokazování liberačních (zprošťujících) důvodů
žalovaným advokátem přichází v úvahu, teprve prokázal-li žalobce předpoklady
odpovědnosti.
Také tvrzení dovolatele o nesplnění poučovací povinnosti ze strany soudů
nižších instancí podle ustanovení § 118a o. s. ř. nenaplňuje důvod existence
vady řízení zakládající přípustnost dovolání. Je tomu tak proto, že konkrétní
vada řízení (v níž nejde o výklad procesních norem zásadní povahy) nemá
judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem jít nemůže (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003).
Dovolatel vedle právního posouzení věci zpochybňuje též skutková zjištění
soudů, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce (tj. prokázání
neoprávněnosti požadavku na vrácení kupní ceny automobilu). Otázka existence
vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo v daném případě opomenutím
žalovaného a vznikem škody na straně žalobce je rovněž otázkou skutkovou nikoli
právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C
1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
Dovolatelem uplatněné dovolací důvody [§ 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a z
dovolání vyplývající též § 241a odst. 3 o. s. ř.] nejsou v daném případě
způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., a dovolání tudíž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Žádný z účastníků nemá podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Robert
Waltr, v. r.
předseda senátu