32 Cdo 2796/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobce JUDr. Pavla Novického, advokáta se sídlem v Praze 1, Malá
Štupartská 635/6, jako insolvenčního správce úpadkyně AST - Česká stavební, s.
r. o., identifikační číslo osoby 48027481, proti žalované Quantum Prague, s. r.
o., se sídlem v Praze 1, Lazarská 3, identifikační číslo osoby 25653270,
zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná
678/9, o zaplacení částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 22/2001, o dovolání žalované proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 1 Cmo 309/2008-333, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Původní žalobkyně společnost AST - Česká stavební, s. r. o. (dále jen
„úpadkyně“) se v řízení domáhala zaplacení částky 1 950 000 Kč s 10% úrokem z
prodlení, kterou žalovaná neoprávněně čerpala z titulu bankovní záruky
poskytnuté bankou Creditanstalt a. s. k zajištění splnění závazků úpadkyně jako
zhotovitelky ze dvou smluv o dílo uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2007, č. j. 31 Cm 22/2001-174 (v
pořadí druhým ve věci), žalobu zamítl (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit
žalované částku 238 059,50 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že záruční vady díla nebyly úpadkyní
odstraněny a v době výzvy k plnění z bankovní záruky stále existovaly. Žalovaná
bankovní záruku čerpala v souladu s ustanoveními § 313 a § 314 zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), přičemž výše čerpané
bankovní záruky je „více než přiměřená“ s ohledem na výši nákladů potřebných na
odstranění vad díla. Žaloba o její vrácení je proto nedůvodná.
Vrchní soud v Praze o odvolání žalobce rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 9. 7.
2009, č. j. 1 Cmo 309/2008-213, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ve věci samé a žalované uložil zaplatit žalobci částku 1 535
046 Kč s příslušenstvím, co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 414 954 Kč s
příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech
řízení. Tento rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a ve
výroku o nákladech řízení Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 31. 1. 2012,
sp. zn. 32 Cdo 4610/2009, který je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud se
nezabýval otázkou, jaký je právní titul žalobou uplatněného nároku, nezabýval
se obsahem bankovní záruky, podmínkami vyplacení bankovní záruky a dalšími
otázkami rozhodnými pro právní posouzení věci. Dovolací soud vytkl odvolacímu
soudu, že neuvedl, jakými úvahami se řídil při právním posouzení věci a podle
které hmotněprávní normy o nároku rozhodl.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, č. j. 1 Cmo
309/2008-253, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2013, č. j. 1 Cmo
309/2008-299, opět změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku ve
věci samé ohledně částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím a žalované uložil
zaplatit žalobci tuto částku spolu s 10% úrokem z prodlení od 8. 2. 2001 do
zaplacení a výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalované uložil zaplatit
žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud uzavřel, že důvodem čerpání bankovní záruky bylo tvrzené
neodstranění vad díla uplatněných v záruční době v požadovaném rozsahu a
termínech. Deklarace nesplněných závazků úpadkyně neodpovídala skutečnosti a
podle ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák. je žalovaná povinna neoprávněně
přijaté plnění vrátit, přičemž není rozhodné, zda plnění poskytnuté bankou bylo
následně úpadkyní bance uhrazeno.
Odvolací soud z těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě co
do částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím vyhověl.
K návrhu žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2013, č. j. 32 Cdo
1745/2013-306, odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu a následně k
dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu zrušil rozsudkem ze dne 20. 5.
2015, sp. zn. 32 Cdo 1745/2013, pro neúplné a tím i nesprávné právní posouzení
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením poté, kdy žalobce vzal žalobu
o zaplacení částky 1 535 046 Kč zpět, přes nesouhlas žalované se zpětvzetím
žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 5. 2007, č. j. 31 Cm
22/2001-174, v zamítavém výroku I. ohledně částky 1 535 046 Kč s příslušenstvím
a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), dále rozhodl o nákladech
„předchozího dovolacího řízení a tohoto odvolacího řízení“ (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že žalobce vzal při jednání o odvolání konaném dne 22. 3.
2016 žalobu (v odpovídajícím rozsahu) zpět. Ačkoli žalovaná se zpětvzetím
žaloby nesouhlasila, je namístě postup podle ustanovení § 222a občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tj. zrušení rozsudku soudu prvního
stupně a zastavení řízení, když žalovaná neuvedla žádné vážné důvody, pro něž
by řízení zastaveno být nemělo. S odkazem na závěry rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp.
zn. 31 Cdo 3309/2011 (dále jen „rozsudek velkého senátu“), odvolací soud
uzavřel, že splněním dluh zaniká, není přitom rozhodné, zda bylo plněno
dobrovolně či na základě vykonávacího řízení. Žalovaná na základě předchozího
přisuzujícího rozsudku odvolacího soudu plnila, když žalobci přiznaná částka
byla uhrazena na účet soudního exekutora a odtud vyplacena do majetkové
podstaty úpadkyně k 29. 11. 2012.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odkázala na
ustanovení § 237 o. s. ř. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která má být dovolacím soudem posouzena jinak, než v rozsudku velkého senátu. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že nyní nastává „poměrně absurdní situace,
kdy v zásadě rozhodnutí dovolacího soudu nemá ve věci podstatný význam“. Podle
rozsudku velkého senátu úhrada povinného na vykonatelný rozsudek vždy
představuje zánik žalovaného závazku jeho splněním, a to i v případě, kdy
povinný výslovně plní toliko na vykonatelné soudní rozhodnutí, se kterým
nesouhlasí a proti kterému podává dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Výklad procesních pravidel dovolacím soudem završený v rozsudku velkého senátu
dovolatelka považuje za nesprávný a měl by být změněn. Podle tohoto výkladu
žalovaný dokonce ani nemůže se zpětvzetím nesouhlasit tak, aby řízení nemohlo
být zastaveno, neboť nesouhlas není výkladem dovolacího soudu považován za
relevantní v situaci, kdy by soud i po nesouhlasu rozhodl sám o zastavení
řízení. Výklad dovolacího soudu by měl být podle názoru dovolatelky změněn tak, že
plnění žalovaného na základě vykonatelného rozsudku bez dalšího nepředstavuje
pro další průběh soudního sporu zánik dluhu jeho splněním. Poukazuje na
usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1393/15, dostupné
stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná na www.usoud.cz, s
nímž je navrhovaná změna výkladu dovolacího soudu v souladu. Pro úplnost uvádí, že nyní na základě usnesení o zastavení řízení z důvodu
zpětvzetí žaloby nebude mít ani insolvenční správce jako žalobce postaveno na
jisto, zda plnění, které do majetkové podstaty přijal a jehož právní důvod nyní
odpadl, do majetkové podstaty patří či nikoli. Insolvenční správce není
oprávněn přijímat do majetkové podstaty věc, jež do podstaty nenáleží. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k přezkumu otázku, zda plnění žalovaného
podle vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen v řízení o mimořádném
opravném prostředku, představuje bez dalšího pro další průběh soudního sporu
zánik dluhu jeho splněním, který vede k možnosti zpětvzetí žaloby, resp. rozhodnutí o jejím zamítnutí. V rozsudku velkého senátu, od něhož by se měl Nejvyšší soud podle názoru
dovolatelky odklonit, Nejvyšší soud dovodil, že pokud žalovaný - ať již
dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení - splní na základě pravomocného rozsudku
uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva
skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na
úkor žalovaného bezdůvodné obohacení, jež podle názoru velkého senátu vzniká
okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně
zrušeno. Na hmotněprávních vztazích mezi účastníky nic nemění ani to, že
žalobce poté, co pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, vezme žalobu zpět, ani to,
že v řízení pokračuje. Z rozsudku velkého senátu zároveň vyplývá, že žalobce
poté, co mu žalovaný (na základě zrušeného rozhodnutí) poskytl plnění, musí být
v řízení o zaplacení této (již zaplacené) částky neúspěšný. Rozhodnutími velkého senátu jsou tříčlenné senáty Nejvyššího soudu vázány
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3411/2008, nebo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011, uveřejněné pod číslem 1/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a bez opětovného předložení věci velkému senátu se od nich nemohou
odchýlit, aniž by se dopustily porušení práva účastníků na zákonného soudce ve
smyslu článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, ze dne 17. 1. 2012,
sp. zn. I. ÚS 255/11, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11). Předložení věci velkému senátu podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002
Sb., o soudech a soudcích, k opakovanému uvážení a případné revizi přijatého
řešení dané otázky by pak postrádalo smyslu, neboť dovolatelka nenabízí žádné
nové argumenty, které by velký senát ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu.
Důvod k
takovému postupu Nejvyšší soud neshledává ani v odkazu dovolatelky na
rozhodnutí Ústavního soudu. V usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo
851/2013, se Nejvyšší soud zabýval ve vazbě na rozsudek velkého senátu a na
usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, stejnou otázkou, kterou
předložila dovolatelka v projednávané věci, přičemž ústavní stížnost proti
tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS
1393/15 (na které poukazuje dovolatelka), jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Zdůraznil, že Nejvyšší soud musel řešení přijaté velkým senátem s ohledem na
jeho sjednocující funkci respektovat, a poukázal na to, že „dominantní
judikaturní linii“ završenou rozhodnutím velkého senátu jako ústavně konformní
aproboval již v usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2759/14. Usnesením
sp. zn. III. ÚS 2759/14 pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3353/2013, založenému na
závěrech usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013, v nichž je
vyjádřen týž názor jako v usnesení sp. zn. 25 Cdo 1792/99. Též ústavní stížnost
proti zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 932/2013, Ústavní
soud odmítl, a to usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2357/13. Pro
úplnost lze zmínit, že již usnesením ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS
2879/11, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1964/2011, opírající se právě o závěry
usnesení sp. zn. 25 Cdo 1792/99. Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2016
JUDr. Hana G
a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu