28 Cdo 2333/2021-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky
– Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697
97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované Czech
Outdoor s.r.o., IČ 241 99 427, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2097/63,
zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova
633/12, o 77.204 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 42 C 85/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 20. května 2020, č. j. 62 Co 245/2019, 62 Co 70/2020-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. 42 C 85/2018-45,
ve znění opravných usnesení ze dne 4. 11. 2019, č. j. 42 C 85/2018-74, a ze dne
8. 9. 2020, č. j. 42 C 85/2018-123, uložil žalované zaplatit žalobkyni 77.204
Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), co do částky 193.767 Kč i
zbytku příslušenství řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby (výrok II.) a rozhodl
o nákladech řízení i soudním poplatku (výroky III. a IV.). Žalobkyně se
požadovaného plnění domáhala na základě tvrzení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 3340 v katastrálním území Nová Ves u Pohořelic, obci Pohořelice, na němž je
od roku 1999 umístěno reklamní zařízení „Orlice Mattoni“ ve vlastnictví
žalované. Soud vzal za prokázané, že na označeném pozemku žalobkyně se skutečně
v období rozhodném z hlediska projednávané žaloby (20. 3. 2015 až 25. 9. 2017)
nacházelo reklamní zařízení ve vlastnictví žalované, přičemž umístění dotčeného
objektu nemělo oporu v nájemní smlouvě ani jiném soukromoprávním důvodu. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Soud
nepokládal za přesvědčivou námitku společnosti Czech Outdoor s.r.o., že není
vlastnicí sporného reklamního zařízení, neboť z provedeného dokazování
vyplynulo, že se k němu jako vlastnice dlouhodobě chovala. V rozsahu, v němž
žalobkyně svůj návrh nevzala zpět, proto soud žalobě vyhověl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 62 Co 245/2019, 62 Co
70/2020-98, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 11. 2018 ve znění opravného
usnesení ze dne 4. 11. 2019 k odvolání žalované potvrdil ve výrocích I. a IV.,
jakož i ve výrocích I. a II. citovaného opravného usnesení (výrok I.), ve
výroku III. prvoinstanční rozsudek změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost k
náhradě nákladů řízení žalované (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok III.). Odvolací soud uvedl, že v prvoinstančním řízení byla
správně zjištěna existence vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. 3340, na němž je umístěn poutač „Orlice Mattoni“. Žalovaná zpočátku nepopírala,
že je vlastnicí tohoto zařízení; jako jeho majitelka ostatně vystupovala i v
mimosoudním jednání se žalobkyní. Městský soud žalované přisvědčil, že
skutečnost, že se za vlastnici prohlašuje například v dopise adresovaném
Městskému úřadu Pohořelice a je takto ve stavebním řízení rovněž označována,
není sama o sobě rozhodná. Podstatné však je, že odvolatelka vystupuje jako
vlastnice sporného reklamního poutače, potažmo uživatelka pozemku žalobkyně v
soukromoprávním styku (sjednáváním nájemních smluv a inkasováním nájemného),
což prokazují v řízení provedené listinné důkazy (dopis ze dne 3. 3. 2017 a
žádost žalované o uzavření smlouvy na pronájem části pozemku parc. č. 3340). Pokud jde o smlouvu o umístění reklamního poutače ze dne 13. 1. 2008, na niž
poukázala žalovaná, je třeba upozornit, že tento kontrakt se týká zařízení na
pozemku parc. č. 2139, který již po provedené digitalizaci není veden v
katastru nemovitostí.
Z této nájemní smlouvy, v níž je za vlastnici reklamního
poutače označena společnost Karlovarské minerální vody, a. s., tak nelze činit
žádné závěry o vlastnictví zařízení na pozemku parc. č. 3340. Obvodní soud pro
Prahu 4 proto správně dovodil, že na straně žalované vzniká užíváním cizího
pozemku bez právního důvodu bezdůvodného obohacení, a jeho rozhodnutí tak mohlo
být co do merita potvrzeno jako věcně správné. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, v němž namítá,
že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudku
sp. zn. 33 Odo 79/2006) při řešení otázky pasivní věcné legitimace z hlediska
nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud totiž akcentoval, že
žalovaná za umístění reklamního poutače na pozemku žalobkyně inkasuje nájemné,
což je však zjištění nesprávné, jelikož dovolatelka neinkasovala od společnosti
Karlovarské minerální vody, a. s., nájemné za užívání pozemku parc. č. 2140,
jenž je ve vlastnictví žalobkyně, nýbrž pozemku parc. č. 2139, tedy zcela jiné
nemovitosti vlastněné třetí osobou (číslování vyplývá ze stavu katastru
nemovitostí před digitalizací katastrálních map). Skutečnost, že zmíněná
společnost svůj billboard „Orlice“ nakonec neumístila na pronajatý pozemek, ale
na pozemek parc. č. 2140, nemůže jít k tíži žalované, jež nemovitost žalobkyně
nijak neužívala, a proto se ani na její úkor nemohla bezdůvodně obohatit. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud nerespektoval judikaturu dovolací
instance při řešení otázky povinnosti soudu vyložit, proč neprovedl účastníky
navržené důkazy. Žalovaná ve svém podání ze dne 8. 4. 2020 navrhla provedení
důkazu rozhodnutím Městského úřadu Pohořelice ze dne 14. 10. 2019, jímž chtěla
doložit nedostatek své pasivní věcné legitimace v řízení (respektive to, že je
vlastnicí billboardu společnost Karlovarské minerální vody, a. s.). Odvolací
soud tento důkaz neprovedl a zároveň nezdůvodnil, proč tak neučinil, čímž
rovněž porušil právo žalované na spravedlivý proces. Z naznačených důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež reagovala na předloženou argumentaci a
navrhla odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného mimořádného opravného
prostředku. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované není přípustné. Prvá z dovolatelkou formulovaných námitek přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož nepoukazuje na otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil
od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nýbrž zpochybňuje soudy nižších stupňů
učiněná skutková zjištění. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006,
jakož i navazujících rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4163/2016,
a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017) je pasivně věcně legitimován k
vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.) ten, komu se dostalo hodnoty, jež
se v jeho majetku projevila buď zvýšením aktiv, nebo snížením pasiv, případně
tím, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností
stalo. Obohacení, jež spočívá v nesnížení majetku, se přitom dostává i tomu,
kdo bez právního důvodu užívá cizí věc, jelikož nevynakládá prostředky, které
by musel vydat, pokud by si byl nucen zajistit právo užívat srovnatelný objekt
za běžných tržních podmínek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, nebo jeho usnesení ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020, a ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1289/2020). Odvolací soud na základě v řízení provedeného dokazování konstatoval, že je na
pozemku žalobkyně parc. č. 3340 umístěn od roku 1999 reklamní poutač a že
žalovaná tento pozemek užívala jako vlastnice zmíněného zařízení, popřípadě si
užívací právo k předmětné nemovitosti uzurpovala jinak. Z tohoto předpokladu
pak v intencích shora připomenuté judikatury vyvodil závěr o pasivní věcné
legitimaci žalované z hlediska žalobkyní uplatněného nároku na vydání
bezdůvodného obohacení. Aktuální dovolací argumentací pak dovolatelka rozporuje
úsudek o své povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení na podkladě
odlišného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací
soud. Napadá totiž faktickou premisu, že vystupovala coby vlastnice předmětného
objektu umístěného na pozemku žalobkyně, respektive že uzavřela nájemní
smlouvu, jež se dotčeného pozemku týkala. Dovolací soud přitom podle právní
úpravy účinné od 1. 1. 2013 není nadán pravomocí k přezkumu skutkových závěrů
soudů nižších stupňů (viz úpravu dovolacího důvodu v § 241a odst. 1 o. s. ř.). Příslušná část dovolací argumentace má tedy ve své podstatě skutkovou povahu a
nemůže založit přípustnost dovolání coby mimořádného opravného prostředku
zacíleného výhradně na přezkum otázek právních (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn.
32 Cdo 3703/2014, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, a ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020). Druhá dovolatelkou přednesená námitka, týkající se neprovedení důkazu, jejž
navrhla v odvolacím řízení, pak nepoukazuje na otázku výkladu procesního práva
ve smyslu § 237 o. s. ř., při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu, nýbrž na vadu řízení, kterou odvolací soud údajně
zatížil svůj postup (podobně srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 983/2014, ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo
2885/2016, ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, a ze dne 4. 2. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 3176/2018). Poukazuje-li dovolatelka na tvrzené porušení svých ústavně garantovaných práv,
je třeba připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu opomenutí účastníky
navrženého důkazu soudem nezakládá vždy porušení práva na spravedlivý proces,
zejména neměl-li důkazní návrh pro projednávanou věc žádnou relevanci,
nemohl-li vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení,
nebo mohl-li být dokonce výrazem zdržovací procesní taktiky (srovnej zejména
nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, bod 14, ze
dne 13. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1534/18, bod 50, a ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 1851/19, bod 17). V aktuálním sporu přitom odvolací soud na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí
výslovně konstatoval, že označení určitého subjektu za vlastníka ve stavebním
řízení neimplikuje, že daná osoba vlastníkem skutečně je. Mínila-li návrhem na
provedení důkazu rozhodnutím Městského úřadu Pohořelice ze dne 14. 10. 2019,
učiněným v podání na č. l. 87–89 procesního spisu, dovolatelka podpořit své
tvrzení, že vlastnicí poutače je společnost Karlovarské minerální vody, a. s.,
upozorněním na fakt, že řečený orgán se zmíněnou společností ve správním řízení
jednal jako s vlastnicí, je zřejmé, že by tato úvaha s ohledem na nikterak
nezpochybněný právní názor odvolacího soudu o podružném významu označení
účastníků správního řízení pro vlastnické vztahy mohla jen stěží co změnit na
výsledném rozhodnutí ve věci. Proto ani nelze dovozovat, že by neprovedením
důkazu shora uvedeným správním rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená
procesní práva žalované. Se zřetelem k výše řečenému bylo projednávané dovolání odmítnuto jako
nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě § 243c odst. 3,
§ 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s.
ř. s tím, že žalobkyně nebyla v dovolacím řízení zastoupena zástupcem ve smyslu
§ 137 odst. 2 o. s. ř. a náhradu hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř.
nepožadovala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu