28 Cdo 4163/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. K. V.,
zastoupeného JUDr. Simonou Bílou Srníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6,
Vítězné náměstí 829/10, proti žalované M. D., zastoupené JUDr. Josefem
Kešnerem, advokátem se sídlem v Husinci, Na Ohradách 31, s adresou pro
doručování: Praha 9 – Prosek, Na Vyhlídce 74/13, o 660.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 303/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 55
Co 145/2016-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 55 Co
145/2016-110, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
shora uvedenou částku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.). Žalobce se v řízení dožadoval vrácení finančních prostředků, jež žalované
poskytl na základě smlouvy o půjčce za účelem uhrazení emisního kursu akcií
společnosti FIANZA CZ a. s., již účastníci společně zakládali. Jelikož se
žalobci ani přes poučení, kterého se mu od soudu dostalo ve smyslu § 118a odst.
1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce,
kvalifikoval obvodní soud jeho žádání jako uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Stran
žalovanou namítaného promlčení shledal, že rozhodné skutečnosti o bezdůvodném
obohacení žalované na jeho úkor byly žalobci známy již v okamžiku poskytnutí
plnění, a návrh byl tudíž u soudu uplatněn až po uplynutí subjektivní promlčecí
doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák., pročež přistoupil k zamítnutí žaloby v
plném rozsahu.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 55 Co 145/2016-110, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl k odlišnému závěru ohledně
aktivní věcné legitimace žalobce dožadovat se vydání částky 330.000 Kč, o níž
bylo prokázáno, že byla na účet společnosti FIANZA CZ a. s. připsána dne 5. 1.
2009 z účtu společnosti LiFire, a. s., jíž je žalobce jediným společníkem. Za
oprávněnou k vymáhání zmíněné sumy považoval právě posledně jmenovanou
korporaci. Žalobce se proto mohl v řízení domáhat toliko zbylých 330.000 Kč
uhrazených jím dne 15. 1. 2010 v hotovosti. Z důvodu neprokázání uzavření
tvrzené smlouvy ztotožnil se odvolací soud ve směru k tomuto obnosu s právním
názorem soudu nižší instance a zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako plnění
za jiného ve smyslu § 454 obč. zák., jímž se žalované dostalo bezdůvodného
obohacení na úkor žalobce. Jelikož však bylo právo na jeho vydání k okamžiku
podání žaloby již promlčeno, přikročil k potvrzení odvoláním napadeného
rozsudku.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalobce dovoláním, jež má za přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Předně
oponuje postupu městského soudu, který potvrdil dle jeho mínění
nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by zjednal nápravu vad,
jimiž bylo zatíženo. Za rozporný s ustálenou judikaturou (konkrétně s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 176/2010, a jeho usnesením
ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012) považuje názor odvolacího soudu o
absenci aktivní věcné legitimace žalobce, neboť pokládá za standardní situaci,
v níž je závazek uhrazen od dlužníka odlišným, avšak s jeho osobou provázaným,
subjektem. Neztotožňuje se proto s náhledem odvolacího soudu, dle něhož se ve
vztahu k polovině žalované částky jedná o bezdůvodné obohacení žalované na úkor
společnosti LiFire, a. s., nýbrž opakovaně prosazuje, že jde o půjčku jím
poskytnutou ve prospěch žalované. Nepovažoval-li pak soud za prokázanou
existenci smlouvy o půjčce, měl, nevázán právní kvalifikací uvedenou v žalobě,
aplikovat § 531 a § 534 obč. zák. a na věc nahlížet jako na převzetí dluhu či
přistoupení k závazku. Ani ve vztahu ke druhé polovině žalované částky
nesouhlasí s posouzením svého nároku jako práva z bezdůvodného obohacení a
dodává, že i v případě, že by se o ně jednalo, soudy v důsledku nesprávně (v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu) určeného počátku promlčecí doby chybně
přisvědčily námitce promlčení. Má za to, že nejdříve se o bezdůvodném obohacení
žalované mohl dozvědět až v okamžiku, kdy mu bylo zřejmé, že tato nebude pro
zakládanou společnost jakkoliv činná a prospěšná. Závěrem namítá, že se nadto
jedná o vztah obchodněprávní ve smyslu § 261 odst. 3 písm. a) zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„obch. zák.“), čemuž mělo odpovídat i posouzení promlčení z něj vyplývajícího
práva. Vedle řečeného polemizuje o příslušnosti dotčených soudů a dospívá k
závěru, že v daném sporu byl k rozhodování v prvním stupni věcně příslušný soud
krajský. Nezohlednil-li soud tyto okolnosti ani k námitce žalobce v odvolacím
řízení, porušil tak jeho právo na spravedlivý proces. Z vylíčených důvodů proto
navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci obvodnímu soudu k
dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila žalovaná, jež
odkazuje na svá dříve učiněná podání ozřejmující její postoj k projednávané
věci. Zopakovala, že trvá na neexistenci smlouvy o půjčce mezi ní a žalobcem,
jehož tvrzení označuje za spekulativní a účelová. Závěrem přitakává rozhodnutím
soudů nižších stupňů a navrhuje dovoláním napadený rozsudek potvrdit.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které
je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze považovat za přípustné, neboť při posouzení aktivní věcné
legitimace žalobce se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu.
Dle konstantní judikatury dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako
závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu,
vydat, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k
obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem
vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho
zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž
právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) pak svědčí tomu, na jehož úkor bylo
bezdůvodné obohacení získáno. Pasivní věcná legitimace k jeho vrácení (§ 451
odst. 1 obč. zák.) naproti tomu stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu
spočívajícího buď ve zvýšení jejích aktiv, nebo snížení pasiv, případně se její
majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo
79/2006). Bezdůvodného obohacení se ve smyslu § 454 obč. zák. dostane tomu, za
něhož bylo plněno, co měl po právu plnit sám (blíže k aktivní věcné legitimaci
srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo
16/2012, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, a dále ze dne 1. 6.
2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, či jeho rozsudek ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28
Cdo 3432/2013).
Odvolacímu soudu lze přitakat, neměl-li pochyb o aktivní věcné legitimaci
žalobce domáhat se z titulu bezdůvodného obohacení poloviny žalované částky
uhrazené jím ve prospěch žalované v hotovosti, pokud se mu dle názoru městského
soudu nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce a bylo postaveno na jisto,
že k úhradě závazku žalované vůči společnosti FIANZA CZ a. s. došlo z jeho
prostředků. Není však již možné ztotožnit se s názorem odvolacího soudu,
uzavřel-li, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby ohledně
částky poukázané z účtu společnosti LiFire, a. s. Plnila-li totiž tímto
způsobem uvedená korporace existující dluh, jejž měla vůči žalobci (viz Dohoda
o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků ze dne 5. 1. 2009 uzavřená mezi
žalobcem a společností LiFire, a. s.), mají dotčené finanční prostředky rovněž
původ v majetkové sféře žalobce, z níž byly poskytnuty ve prospěch žalované, a
nemohlo tak dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor jmenované
společnosti, jež popsaným způsobem toliko plnila svůj závazek vůči žalobci.
Naopak za dané situace se jeví pravděpodobným, že právě žalobce byl tím, kdo
prostřednictvím zmíněné platby plnil za žalovanou, co po právu měla činit sama,
pročež se jí i skrze částku uhrazenou poukazem z účtu společnosti LiFire, a.
s., dostalo majetkového profitu k jeho újmě. Na ozřejmění vzájemných poměrů
zúčastněných subjektů nicméně městský soud ve svém posouzení zcela rezignoval,
což nutně vedlo k nepřiléhavému závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace na
straně žalobce, a jeho rozhodnutí proto nelze kvitovat jako správné.
K námitkám kontrujícím úvahám odvolacího soudu stran promlčení žalobou
uplatněného práva, jež představují značnou část dovolací argumentace, lze pak
uvést, že jedná-li se o promlčení práva z bezdůvodného obohacení v právním
vztahu podřízeném regulím občanského zákoníku, sleduje úsudek odvolacího soudu
a stejně tak i soudu prvního stupně v zásadě ustálenou judikatorní praxi soudu
dovolacího (představovanou především usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3833/2014, a
ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2692/2015, jakož i dalšími v něm citovanými
rozhodnutími, dále pak například usneseními téhož soudu ze dne 9. 4. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 4462/2014, a ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3224/2013). Leč
nevypořádal-li se odvolací soud nikterak s námitkami žalobce uplatněnými v
doplnění odvolání doručeném mu dne 29. 4. 2016 (zjevně chybně datovaném ke dni
28. 5. 2016 – viz č. l. 103 a 105) a rezignoval-li zcela na zaujetí stanoviska
k akcentované obchodněprávní povaze předmětného vztahu, jež by byla eventuálně
s to ovlivnit úvahy o promlčení z něj vyplývajícího práva, zamezil tak možnosti
náležitého přezkumu posouzení daného aspektu sporu, majícího zásadní vliv na
výsledek řízení. Jelikož v případě přípustného dovolání přihlíží dovolací soud
i k procesním nedostatkům představujícím vady řízení potenciálně ohrožující
správnost rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), lze v tomto směru
shledat opodstatněnou i výtku dovolatele ohledně nedostatečné pozornosti
věnované odvolacím soudem jeho argumentům poukazujícím na obchodněprávní povahu
poměru mezi účastníky dané pře. Jak již dříve ve svých rozhodnutích upozornil
Nejvyšší soud (srov. kupř. jeho rozsudek ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2570/2012, jakož i v něm citované rozsudky téhož soudu ze dne 30. 6. 2010, sp.
zn. 33 Cdo 903/2008, či ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003),
přezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu si žádá, aby tento v odůvodnění
svého rozhodnutí reflektoval (přihlédl k nim, či je vyvrátil) odvolací námitky
zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně. Jelikož se zmíněným
žalobce snažil poukázat na pro řešení pře významné skutečnosti, bylo úkolem
odvolacího soudu zohlednit jeho argumentaci, popř. vysvětlit, z jakých důvodů
ji nepokládá za případnou.
Neobstojí-li rozsudek městského soudu již ze shora vyložených důvodů, bylo by v
dané procesní situaci předčasným podrobněji se zabývat námitkou nedostatku
věcné příslušnosti ve sporu rozhodujících soudů, jejíž posouzení se bude ve
značné míře odvíjet od závěru o charakteru předmětného závazkového vztahu.
Námitka vztahující se k existenci smlouvy o půjčce pak napadá takřka výhradně
skutková zjištění soudů nižších stupňů, a proto nemohla založit přípustnost
dovolání ani být způsobilým dovolacím důvodem, stejně tak jako tvrzení
dovolatele o skutkové okolnosti nastalé po zaplacení sporné částky spočívající
ve ztrátě důvodu, pro nějž byla částka za žalovanou uhrazena.
Jelikož bylo dovolání žalobcem podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 o. s.
ř., Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího
soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2,
věty první, o. s. ř. k jeho zrušení, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení, v němž je tento podle § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu