33 Cdo 3224/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně H. J., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze
1, Štěpánská 49/633, proti žalovanému P. V., zastoupenému JUDr. Václavem
Hodanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, o zaplacení 673.400,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 190/2011,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března
2013, č. j. 72 Co 540/2012-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 673.400,- Kč s příslušenstvím z
titulu půjčky.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. srpna 2012, č. j. 41 C
190/2011-81, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 673.400,- Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2013, č. j. 72 Co
540/2012-111, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení
673.400,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků
před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 1. 1. 2013 (srovnej článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná
se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak (§ 237 o. s. ř.). Žalobkyně předestřela dovolacímu přezkumu otázku, zda skutkový závěr odvolacího
soudu, že „žalobkyně žalovanému poskytla částku 673.400,- Kč, aniž by mezi
účastníky byl jasný právní důvod tohoto plnění“, lze poměřovat ustanoveními o
bezdůvodném obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srovnej §
3028 odst. 3 přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.). Oproti odvolacímu
soudu prosazuje názor, že uvedená skutková okolnost nenaplňuje ani jednu ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Pro vznik bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. je rozhodující,
že někdo na úkor jiného získal majetkový prospěch a že pro to nebyl právem
uznaný důvod, tj. jednalo se o obohacení bezdůvodné. Plnění bez právního důvodu
je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.), která je založena na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku
právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může
spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3878/2011). Žalobkyni nelze přisvědčit, že skutkové zjištění, že žalovanému
poskytla plnění „bez jasného právního důvodu“, není možné podřadit skutkové
podstatě ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. Jestliže žalobce v řízení
neprokázal, že žalovanému plnil z určitého (tj. z konkrétního, slovy odvolacího
soudu „jasného“) právního důvodu, nelze než dovozovat, že plnil bez právního
důvodu. V posuzovaném případě odvolací soud neuvěřil žalobkyni, že finanční
částku 673.400,- Kč žalovanému půjčila (tj. přenechala za příslibu žalovaného,
že ji vrátí), a neuvěřil ani obrannému tvrzení žalovaného, že tuto částku od
žalobkyně přijal na základě jejich dohody o vypořádání majetku po P. V. Protože
uvedená finanční částka byla prokazatelně převedena z účtu žalobkyně na účet
žalovaného, uzavřel, že „žalobkyně poskytla žalovanému částku 673.400,- Kč,
aniž by mezi účastníky byl jasný právní důvod tohoto plnění“, a věc posoudil
jako nárok žalobkyně na vydání majetkového prospěchu, který žalovaný na její
úkor získal bez právního důvodu. Tomuto právnímu závěru nelze nic vytknout;
logicky vzato, neprokázal-li ani jeden z účastníků řízení právní důvod plnění,
přičemž k plnění prokazatelně došlo, nelze než dospět k závěru, že bylo plněno
bez právního důvodu.
Žalobkyně v dovolání zpochybnila rovněž právní závěr odvolacího soudu, že její
právo na vydání bezdůvodného obohacení bylo promlčeno ve dvouleté subjektivní
promlčecí době (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Prosazuje názor, že počátek běhu
subjektivní promlčecí doby je nutno odvíjet ode dne, kdy byl vyhlášen rozsudek
soudu prvního stupně, v němž byl přijat a odůvodněn závěr, že v řízení
neprokázala existenci smlouvy o půjčce a zjištěný skutkový stav věci byl
posouzen jako bezdůvodné obohacení žalovaného, a že teprve tehdy se dozvěděla o
bezdůvodném obohacení žalovaného. Nejvyšší soud se výkladem počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na
vydání bezdůvodného obohacení opakovaně zabýval (srovnej např. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, 2 Cz 19/74, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek ze dne 14. 8. 2007,
sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6,
ročník 2008, a rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo
3434/2008, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a ze dne 6. 5. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 2892/2012). Přijal a odůvodnil závěr, že pro počátek běhu
dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v
konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání
bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Přitom je nutno vycházet z prokázané a
skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o těchto
skutečnostech; touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní
znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze
odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze v daném případě spojovat s
vědomostí žalobkyně, že v řízení neprokázala své tvrzení o existenci smlouvy o
půjčce a že soud poměřuje její nárok ustanoveními o bezdůvodném obohacení. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů v řízení dovodily, že žalobkyně v řízení
neprokázala existenci smlouvy, nemohlo tvrzení žalobkyně, že žalovanému peníze
předala (a on je přijal) coby půjčku, obstát ani při posouzení počátku běhu
subjektivní promlčecí doby. Skutkové zjištění, že žalobkyně žalovanému poskytla
finanční částku 673.400,- Kč bez právního důvodu, logicky vzato neumožňuje než
uzavřít, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění jejího práva na zaplacení
žalované částky (vydání bezdůvodného obohacení) začala běžet v okamžiku, kdy
(bez právního důvodu) převedla peníze na účet žalovaného. Již tehdy totiž
získala vědomost, že žalovaný se na její úkor obohatil (získal majetkový
prospěch). Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001, není přiléhavý, neboť šlo o skutkově odlišný případ
(dovolací soud zde řešil situaci, kdy soudy určily jako počátek běhu
subjektivní promlčecí doby okamžik, kdy se oprávněný měl, resp. mohl, při řádné
péči dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení, a nikoliv okamžik, kdy se o něm
skutečně dozvěděl).
Lze uzavřít, že odvolací soud se od ustálené praxe Nejvyšší soudu neodchýlil
ani svým závěrem, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení je
promlčeno. Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu