28 Cdo 2692/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně MAK, spol. s r.
o., IČ 25057871, se sídlem v Praze 4, Sulická 20, zastoupené Mgr. Janem Válkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, proti žalované M. F.,
zastoupené JUDr. Pavlou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská
třída 318/39, o zaplacení částky 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 36/2011, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 8 Co
436/2013-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky
JUDr. Pavly Tomkové.
500.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Soud vycházel z mezi účastníky nesporné skutečnosti, a sice že na
označený účet žalované byla ke dni 12. 11. 2008 připsána částka 500.000 Kč
zaslaná z účtu žalobkyně. Po provedeném dokazování pak dospěl k závěru, že se
žalobkyni nepodařilo prokázat uzavření ústní smlouvy o půjčce mezi ní a
žalovanou, a na poskytnutou finanční částku je tak třeba hledět jako na
bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), kterého se
žalované dostalo na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu. Ze strany
žalované však vzešla námitka promlčení práva na jeho vydání, již soud prvního
stupně shledal důvodnou, a žalobu proto v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž
je rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 8 Co 436/2013-86, ve výroku I. potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky
II. a III.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že
žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrdit všechny pro věc rozhodné skutečnosti,
pročež jí poskytl poučení podle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
vyzval ji k doplnění chybějících tvrzení nasvědčujících existenci smlouvy o
půjčce a současně ji upozornil na nebezpečí neúspěchu ve věci, nebudou-li tato
doplněna a navrženy potřebné důkazy. Žalobkyně však ani v následujícím podání
poučení soudu nedostála a břemeno tvrzení neunesla, pročež se krajský soud
ztotožnil se závěrem soudu okresního, že se mezi účastníky jedná o vztah z
bezdůvodného obohacení. Námitku promlčení vznesenou žalovanou shledal rovněž
důvodnou, neboť již uběhla dvouletá subjektivní promlčecí doba, v níž nebyl
nárok žalobkyně u soudu uplatněn. Za její počátek pak shodně se soudem prvního
stupně určil den, kdy byly peníze připsány na účet žalované, tedy 12. 11. 2008,
a jelikož byla žaloba podána až dne 9. 3. 2011, nezbylo mu než napadené
rozhodnutí jako věcně správné potvrdit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř., neboť se domnívá, že se odvolací soud zjevně odchýlil
od rozhodovací praxe soudu dovolacího, a současně má za to, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka předně
namítá, že v rozhodování soudů obou stupňů došlo k pochybení, když ji tyto ve
smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. nepoučily o nutnosti doplnit žalobní tvrzení a
označit důkazy k jejich prokázání, zejména pak ve vztahu k otázce promlčení
práva na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávné
určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty a jeho závěr, že tato počala
běžet již v den, kdy byla předmětná částka připsána na účet žalované, označuje
za neodpovídající skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Rovněž rozporuje
zmíněné zjištění krajského soudu s odkazem na skutečnost, že žalovaná, ač
nesoucí důkazní břemeno, počátek běhu promlčecí doby v řízení vůbec netvrdila,
natož aby jej prokázala. Mimo to je dovolatelka názoru, že dotčené právní úkony
nebyly vykládány rozumně a spravedlivě, čímž došlo k porušení principu dobré
víry a oprávněného očekávání. S ohledem na uvedené navrhuje zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, jež má za
zcela správné a řádně odůvodněné. Dovolání tak považuje za nepřípustné a jako
takové je navrhuje odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle
§ 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci však nelze přitakat dovolatelce, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na otázce ve smyslu citovaného ustanovení a závěry v něm
vyslovené odporují judikatuře Nejvyššího soudu.
Stěžejní námitka, jíž dovolatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, se
týká posouzení promlčení uplatněného práva. Soudy obou stupňů správně
zhodnotily, že se mezi účastníky jedná o vztah z bezdůvodného obohacení ve
smyslu § 451 a násl. obč. zák., neboť existence v žalobě tvrzeného závazku ze
smlouvy o půjčce nebyla v řízení prokázána, a předmětná částka je tak plněním
bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Jejich postup lze shledat
korektním i co se týče posouzení promlčení žalovaného práva, pokud vycházely z
ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., dle něhož se právo na vydání bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že k němu došlo
a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejvyšší soud se otázce běhu subjektivní
promlčecí doby věnoval již v řadě svých rozhodnutí a z jeho konstantní
judikatury je zřejmé, že pro určení jejího počátku je rozhodný právě moment,
kdy se oprávněný skutečně dozví (nepostačí pouhá domnělá vědomost), že byl na
jeho úkor získán majetkový prospěch a kdo se takto obohatil, tedy konkrétní
skutkové okolnosti, jež jsou relevantní pro uplatnění daného práva u soudu
(uvedené vyslovil již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 12. 1978, sp. zn.
2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a
soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649, z
rozhodnutí Nejvyššího soudu dále srovnej např. usnesení ze dne 18. 3. 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3977/2007, usnesení ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012,
rozsudek ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, či rozsudek ze dne 22. 2.
2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012). Touto vědomostí přitom ustanovení § 107 odst. 1
obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností,
z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3169/2012). V předchozím
řízení se ukázala být mezi účastníky nespornou v žalobě tvrzená skutečnost, že
dne 12. 11. 2008 byla částka zaslaná žalobkyní připsána na bankovní účet
žalované. Dospěl-li tedy v souzené věci odvolací soud shodně jako soud prvního
stupně k závěru, že již k tomuto okamžiku došlo ke vzniku bezdůvodného
obohacení, poněvadž nikdy neexistoval právní důvod převodu peněz, a také tehdy
začala běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba k jeho vydání, neboť
žalobkyně věděla o všech pro to rozhodných skutečnostech, jak je vyžadováno
zákonem i shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu, pak jeho právní
posouzení nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a námitka
žalobkyně nemůže založit přípustnost podaného dovolání (srovnej například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008).
Nepřípadným je rovněž argument dovolatelky, že počátek běhu promlčecí doby
nebyl žalovanou nikterak prokazován, neboť ta, jak je ze spisu zřejmé, úspěšně
uplatnila námitku promlčení již v řízení před soudem prvního stupně, přičemž
současně označila skutečnosti, z nichž uvedené dovozuje.
Rozporování závěrů odvolacího soudu ohledně skutečné vědomosti dovolatelky o
vzniku bezdůvodného obohacení žalované ke dni 12. 11. 2008 je pak navíc otázkou
skutkovou, jež v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, neboť taková činnost
Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení § 237, § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o.
s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 411/2014).
K výtce dovolatelky poukazující na procesní pochybení odvolacího soudu, jenž jí
neposkytl poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., uvádí dovolací soud
následující. Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc
je možné posoudit po právní stránce jinak než podle právního názoru účastníka,
vyzve jej, aby v potřebném rozsahu doplnil pro rozhodnutí významné skutečnosti,
přičemž však je k tomu povinen pouze tehdy, jestliže možné jiné právní
posouzení takové doplnění vyžaduje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2648/2010). Smyslem zmíněného ustanovení je
totiž znemožnění vydání překvapivého rozhodnutí, jež by se odvíjelo od zcela
jiné hmotněprávní situace, než která byla sledována žalobcem v jeho podání.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se za překvapivé považuje
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu,
postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu
tehdy, pokud odvolací soud posuzoval skutečnost, již žádný z účastníků řízení
nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování soudu
prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp.
zn. 32 Cdo 1019/2009, či jeho rozsudek ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo
31/2009). V projednávané věci lze na dovoláním napadené rozhodnutí hledět v
tomto směru jako na správné, neboť žalobu bylo možno bez dalšího zamítnout již
na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, a nebylo tedy zapotřebí
dalších důkazů či tvrzení ze strany účastníků, stejně tak i námitka promlčení
byla vznesena na samotném počátku řízení, a dovolatelka tudíž měla dostatek
času a příležitostí ke své obraně. Ostatně i ze samotného způsobu vedení řízení
odvolacím soudem, jenž v jeho průběhu přistoupil k poučení podle § 118a odst. 1
o. s. ř., bylo možno konečný výsledek řízení tušit. Vycházel-li pak krajský
soud z tvrzení přednesených již v řízení před soudem prvního stupně a od jeho
závěrů se nikterak neodchýlil, nelze jeho rozhodnutí pokládat za překvapivé
(srovnej také již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 2648/2010). K povinnosti soudu poučit účastníky podle § 118a odst. 2
o. s. ř. ve vztahu k promlčenému právu se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém
usnesení ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, v němž zmiňovaný postup
soudu rovněž neshledal nezbytným, postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a
navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy k objasnění skutkové stránky
věci i při případném jiném právním názoru soudu. Ze shora uvedeného je zřejmé,
že rovněž v tomto směru se odvolací soud nijak neodchýlil od rozhodovací praxe
soudu dovolacího, a řízení nezatížil vadou, pro niž by bylo možné uvažovat o
nesprávném rozhodnutí ve věci, tudíž ani námitka dovolatelky o absenci poučení
ze strany odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání.
Konečně za nepřiléhavý lze označit i odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008, jímž dovolatelka podpírá
přesvědčení o narušení principu ochrany dobré víry a pravidla oprávněného
očekávání, neboť uvedené rozhodnutí se týká skutkově zcela odlišné věci a jeho
závěry zde aplikovat nelze.
Vzhledem k výše vyslovenému je patrné, že žalobkyně ve svém dovolání
nepoukázala na otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné
ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6
vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání
vyjádření k dovolání) 10.300 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.826 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu