28 Cdo 4462/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: L. S. D., K. V., zastoupen Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem
v Plzni, U Zvonu 11, proti žalované: TOWN INVEST s.r.o., IČ: 252 43 985, se
sídlem ve Svatavě, Pobřežní 161, zastoupena opatrovníkem Mgr. et MUDr. Pavlem
Strejcem, advokátem se sídlem v Sokolově, 5. května 655, o zaplacení částky
804.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn.
7 C 168/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
14. května 2014, č. j. 12 Co 152/2014-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. května 2014, č. j. 12 Co 152/2014-88,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. ledna 2014, č. j. 7 C
168/2010-60, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby
žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 804.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), neboť dovoláním
označené otázky řeší rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak
není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř.). K otázce důkazního břemene k prokázání relevantních skutečností z hlediska
uplatněného nároku, lze odkázat na judikaturou formulované a odůvodnění závěry
(viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon
257/97, publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 7/1998), že důkazní
břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z
existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o
toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Věřitel, který
se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích § 657
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.) splnit důkazní povinnost
(unést důkazní břemeno) o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o
půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, jakož i o tom, že
tyto peníze dlužníku skutečně půjčil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. července 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, spolu s ostatními rozhodnutím
Nejvyššího soudu dostupný na internetových stránkách www. nsoud.cz). Skutečnosti o uzavření smlouvy o půjčce s žalovanou žalobce v řízení
neprokázal, přičemž daný závěr odvolacího soudu, že žalobce neunesl důkazní
břemeno k prokázání skutečností o půjčení peněz, představuje skutkové zjištění
soudu (výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů; § 132 o. s. ř.), nikoliv
právní závěr (aplikace práva na zjištěný skutkový stav). Jde-li o samotnou otázku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení (§
107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“), konkrétně stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, lze pak
rovněž odkázat na závěry konstantní judikatury (srov. např. již rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v
časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 2008, a rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, ze dne 18. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a ze dne 6. května 2013, sp. zn. 28 Cdo
2892/2012 ), z níž vyplývá, že pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí
doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o
tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal.
Přitom je nutno vycházet z prokázané a skutečné, nikoli tedy jen předpokládané
vědomosti oprávněného o těchto skutečnostech; touto vědomostí ustanovení § 107
odst. 1 obč. zák. ovšem nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze
skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nelze proto spojovat až s vědomostí
žalobce, že v řízení neprokázal své tvrzení o existenci smlouvy o půjčce a že
soud poměřuje jeho nárok ustanoveními o bezdůvodném obohacení. Uzavřely-li
soudy nižších stupňů, že žalobce neprokázal skutečnosti o uzavření smlouvy,
nemohlo žalobcovo tvrzení o poskytnutí peněz žalované coby půjčky obstát ani
při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Skutkové zjištění, že
žalobce žalované poskytl částku 804.000,- Kč bez právního důvodu, logicky vzato
neumožňuje než uzavřít, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění jeho práva na
zaplacení žalované částky (vydání bezdůvodného obohacení) začala běžet v
okamžiku, kdy (bez právního důvodu) převedl peníze na účet žalované. Již tehdy
– vycházeje z výsledků provedeného dokazování – získal vědomost, že žalovaná se
na jeho úkor obohatila (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna
2014, sp. zn. 33 Cdo 3224/2013, přiměřeně též usnesení ze dne 11. listopadu
2014, sp. zn. 28 Cdo 1515/2014). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil ani při řešení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení a tedy ani v případě této položené otázky žádný z
předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. naplněn není. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146
odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by na jejich náhradu měla
jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.