ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci
žalobce S. R., , zastoupeného JUDr. E. M., advokátkou, , proti žalovanému Ing.
O. K., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. spol. s r. o, zastoupenému
JUDr. M. V., advokátem, , o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 18 Cm 75/98, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č. j. 15
Cmo 157/2005-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.778,25 Kč,- do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k
rukám zástupce žalovaného JUDr. M. V..
Rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. 18 Cm 75/98 - 88, ve znění opravného
usnesení ze dne 29. června 2005, č. j. 18 Cm 75/98 - 99, Krajský soud v Ústí
nad Labem pobočka v Liberci vyhověl žalobě, kterou se žalobce (S. R.) domáhal
vůči žalovanému (Ing. V. K.i, jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. spol.
s r. o.) určení, že jeho pohledávka vůči úpadkyni, přihlášená do konkursu
přihláškou ze dne 30. září 1997, je po právu co do 8.224.882,22 Kč, jako
pohledávka druhé třídy bez nároku na oddělené uspokojení (bod I. výroku). V
rozsahu, v němž se žalobce domáhal téhož určení (ve vztahu k téže přihlášce)
ohledně dalších 33.223,70 Kč, žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále rozhodl o
nákladech řízení (bod III. výroku).
Vyhovující výrok rozsudku odůvodnil soud tím, že žalobce předloženými listinami
(smlouvou o půjčce ze 14. prosince 1994 a dodatkem k této smlouvě z 20. února
1995) prokázal, že s pozdější úpadkyní uzavřel smlouvu o půjčce ve smyslu §
657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“), kterou se žalobce zavázal poskytnout úpadkyni 20.255.000,- Kč a
úpadkyně se zavázala vrátit poskytnutou částku do 20. února 1996 a zaplatit
žalobci za poskytnutí půjčky úrok ve výši 20 % ročně. Současně měl soud za
prokázané (článkem II. smlouvy o půjčce a pokladním dokladem ze dne 15.
prosince 1994), že žalobce poskytl uvedenou částku pozdější úpadkyni v
hotovosti v den podpisu smlouvy. Dále uzavřel, že na nesplaceném zůstatku
jistiny dluží úpadkyně žalobci 2.631.410,32 Kč, což s úrokem za období od 14.
prosince 1994 do 7. září 1997 (v celkové výši 5.593.471,90 Kč) činí částku,
ohledně které je přihlášená pohledávka po právu.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne
1. prosince 2005 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech I. a
III. výroku tak, že žalobu zamítl i ve zbývajícím rozsahu (co do částky
8.224.882,22 Kč) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že pro posouzení důvodnosti odvolání je podstatné, že
podle § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též
jen „ZKV“), ve znění účinném v roce 1997 platilo (a dosud platí), že není možné
se v incidenčním řízení dovolávat jiného právního důvodu než uvedeného v
přihlášce či při přezkumném jednání. K tomu dodal (odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35), že soudní
praxe se ustálila na tom, že právním důvodem se rozumí vylíčení rozhodných
skutečností, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek, na jehož základě
věřitel svůj nárok uplatňuje a že toto vylíčení se může stát (jako tomu bylo v
této věci) též v přiložené listině, na kterou je v přihlášce odkazováno.
Dále odvolací soud poukázal na to, že žalobce v přihlášce toliko zmínil
existenci půjčky, přičemž konkrétní skutečnosti ozřejmující, jak měl půjčku
úpadkyni poskytnout, jsou uvedeny v připojené smlouvě o půjčce ze dne 14.
prosince 1994. Při přezkumném jednání k doplnění těchto skutečností nedošlo.
Vyplývá-li ze smlouvy o půjčce, že peníze byly poskytnuty v hotovosti jejich
předáním v den podpisu smlouvy, pak žalobcovo tvrzení (ze dne 21. července
2005), o tom, že plnil ze svého účtu na účet třetích osob, je zcela jiným
vylíčením rozhodujících skutečností, jež nepřipouští ustanovení § 23 odst. 2
ZKV.
Oba zmíněné žalobcovy popisy nemohou vedle sebe obstát, když jsou v logickém
rozporu. Platba v hotovosti je totiž kvalitativně jiným způsobem plnění než
převod finančních prostředků z účtu na účet. Se žalobcem lze podle odvolacího
soudu souhlasit toliko v tom, že vylíčení těchto skutečností až ve stadiu
odvolacího řízení nebylo v rozporu s občanským soudním řádem, neboť žalobce
předtím v průběhu řízení netvrdil o vlastním mechanismu předání peněz ničeho.
Přestože - podle odvolacího soudu - pro změnu napadeného rozhodnutí postačuje
již výše popsaný rozpor ve vylíčení skutečností, z nichž měl žalobcův nárok
povstat, odvolací soud pro úplnost uzavřel, že za daného stavu se nelze
ztotožnit ani se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce splnil svůj
závazek ze smlouvy o půjčce. Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, což znamená,
že věřitel se může domáhat plnění z ní jen prokáže-li, že dlužníkovi půjčku
skutečně poskytl. V posuzované věci faktické předání peněz přímo potvrzuje
jenom příslušné ustanovení smlouvy, jež však v průběhu řízení žalobce sám
zpochybnil (tvrzením, že půjčka byla poskytnuta převodem z účtu žalobce na účty
jiné). K předání peněz podle původního vylíčení mělo dojít způsobem, jenž lze s
ohledem na výši částky míti za nestandardní. Mezi stranami též nebylo sporu o
tom, že v účetnictví pozdější úpadkyně nebyla půjčka řádně evidována. Jestliže
se žalobce stal jednatelem úpadkyně k 25. dubnu 1995, bylo především v jeho
zájmu i možnostech zjednat v účetní agendě úpadkyně pořádek, tedy zajistit, aby
evidence závazku úpadkyně vůči němu byla zákonem předvídaným způsobem
zaknihována a stala se transparentní a nezpochybnitelnou. Nepostupoval-li tak,
musí to jít především k jeho tíži.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, namítaje, že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v dokazování (a uplatňuje tak dovolací důvody dle §
241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
- dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při zkoumání, zda se ve sporu
dovolával jiného důvodu, než který uvedl v přihlášce pohledávky, vyložil závěry
obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 zužujícím
způsobem. Tvrdí, že právním důvodem, kterého se v přihlášce dovolával, byla
smlouva o půjčce a že téhož důvodu se dovolával v incidenčním sporu. Toto jeho
tvrzení pak nezaměnitelně identifikovalo skutek, na jehož základě přihlásil
svůj nárok do konkursu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 dovolatel cituje pasáž
podle které:
„Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o
určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších
fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým
z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala
již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho
úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že
jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve
správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením
ustanovením § 23 odst. 2 věty první ZKV. Jinak řečeno, takový postup není v
rozporu s požadavkem, že v žalobě o požadovaném určení nevykonatelné pohledávky
se žalobce smí dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při
přezkumném jednání a pohledávku může uplatnit jen do výše v nich uvedené. To
platí bez zřetele k tomu, zda k popření pravosti, výše nebo pořadí
nevykonatelné pohledávky vedla právě okolnost, že přihlašovatel pohledávky sice
vylíčil (v přihlášce nebo při přezkumném jednání) rozhodující skutečnosti, na
nichž se pohledávka zakládá, nikoli však všechny skutečnosti významné pro
zjištění pohledávky (pro to, aby byla uznána za pohledávku pravou, uplatněnou
ve správné výši a ve správném pořadí).“
K tomu dodává, že v průběhu incidenčního sporu postupoval v souladu s těmito
závěry (ve vyjádření k odvolání žalovaného) tak, že vylíčil a důkazně doložil
způsob poskytnutí půjčky, který přihláška neobsahovala. Odvolací soud pak
kritizuje za to, že se těmito tvrzeními a důkazy nezabýval.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.
Poukázal na to, že dovolatel přihlásil svou pohledávku do konkursu s odkazem na
přiloženou smlouvu o půjčce ze 14. prosince 1994, podle které měl pozdější
úpadkyni půjčit částku 20.255.000,- Kč, kterou jí (podle článku II. uvedené
smlouvy) v hotovosti předal v den podpisu smlouvy. Nová dovolatelova tvrzení o
okolnostech, za kterých pozdějšímu úpadkyni půjčku poskytl, přiložené smlouvě o
půjčce neodpovídají a nelze ani dovodit,. že by mělo jít o tutéž půjčku.
Jelikož smlouva o půjčce je reálným kontraktem, k němuž dochází až skutečným
odevzdáním předmětu půjčky, leží důkazní břemeno o poskytnutí příslušného
plnění a o tom, že se tak stalo na základě smlouvy o půjčce, na věřiteli (potud
žalovaný odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.
ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000).
Jestliže dovolatel přihlásil do konkursu pohledávku z titulu půjčky, kterou měl
poskytnout pozdější úpadkyni v hotovosti v den podpisu smlouvy o půjčce ze 14.
prosince 1994 a nyní tvrdí, že půjčku poskytl tím, že ze svého účtu převedl na
účty třetích osob nějaké prostředky na úhradu závazků pozdější úpadkyně, pak
jde o právní důvod, který přihláška neobsahuje.
V průběhu dovolacího řízení žalovaný zemřel (8. ledna 2007) a Krajský soud v
Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. K 191/96, ustanovil
novým správcem konkursní podstaty úpadkyně Ing. O. K., se kterým Nejvyšší soud
dále jednal jako se žalovaným.
Dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelem,
přičemž nejprve se věcí zabýval v rovině jejího právního posouzení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v
řízení učiněných skutkových závěrů (bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry
jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 23 odst. 1 věty první ZKV, konkursní věřitelé pohledávek,
které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení
svého práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i
správci, smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo
při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené.
V této podobě platilo citované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v
době podání přihlášky i v době podání žaloby. V průběhu řízení (od 1. května
2000, v důsledku novely provedené zákonem č. 105/2000 Sb.) doznalo toto
ustanovení změny jen potud, že se v něm výslovně hovoří o nevykonatelných
pohledávkách a o tom, že konkursní věřitel musí podat žalobu u soudu, který
prohlásil konkurs.
Podle ustanovení 24 odst. 1 ZKV (ve znění účinném v době podání přihlášky i v
době podání žaloby), správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním
věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního
věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo
právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného
příslušného orgánu s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho uplatněnou výši
nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel.
Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje
vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
V této podobě platilo citované ustanovení občanského zákoníku v době uzavření
písemné smlouvy o půjčce (14. prosince 1994) a dosud nedoznalo změn.
Smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená, že k
této smlouvě nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na
uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním (slovy zákona „přenecháním“)
předmětu půjčky dlužníku (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 6, ročník 2004, pod číslem 110).
Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v
intencích § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno)
nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že
peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku
skutečně půjčil (přenechal mu je). Předpokladem důkazní povinnosti je tvrzení
skutečností účastníkem (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Teorie procesního
práva v této souvislosti hovoří o břemeni tvrzení. Jestliže totiž účastník
nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní
normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost. Splnění povinnosti
důkazní pak nemá bez předchozího splnění povinnosti tvrzení pro věc význam, což
platí zejména (nejen však) v případech (mezi něž patří i tento), v nichž se
uplatní zásada projednací. S přihlédnutím k tomu, že peníze lze dlužníku
zapůjčit nejen v hotovosti, nýbrž i formou bezhotovostního platebního styku
(srov. shodně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29
Odo 350/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu) a že způsob zapůjčení předznamenává také okruh skutečností, jež mají být
v soudním řízení dokazovány, patří i on mezi rozhodující skutečnosti, jež mají
být vylíčeny v žalobě o zaplacení půjčených peněz (§ 79 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že právním důvodem vzniku
přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá,
tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky.
Přitom platí, že konkursní věřitel může až do přezkoumání jím přihlášené
pohledávky, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena (co do
pravosti, výše nebo pořadí), měnit jak skutečnosti, na nichž se pohledávka
zakládá, tak výši nebo pořadí pohledávky (shodně srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále též jen „R 74/2000“).
Ve výše označeném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 pak Nejvyšší soud
kromě závěrů citovaných výstižně dovolatelem, rovněž vysvětlil, že přihláška
věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním, které má charakter žaloby a že
obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu údaje, jež nezaměnitelným způsobem
identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj
nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale konkursní věřitel (přihlašovatel
pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti
významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši
a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k
odstraňování vad přihlášky. Tamtéž dodal, že vylíčení rozhodujících skutečností
může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby
důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže.
Na základě takto ustavených judikatorních východisek Nejvyšší soud ve vztahu ke
skutkovému stavu dané věci uzavírá, že:
1/ Dovolatelova přihláška pohledávky do konkursu vedeného na majetek úpadkyně
obsahovala předepsané náležitosti (v intencích § 20 odst. 3 ZKV v rozhodném
znění nebyla neúplná ani neměla jiné vady bránící jejímu přezkumu). Dovolatel v
samotné přihlášce nevylíčil rozhodující skutečnosti o tom, že s dlužníkem v
určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze měly být v dohodnuté
době vráceny, jakož i o tom, kdy a jakou formou tyto peníze dlužníku skutečně
půjčil (přenechal), což přihlášku činilo (posuzováno izolovaně) nezpůsobilou
přezkumu. S přihlédnutím k tomu, že přihláška co do oprávněnosti pohledávky
výslovně odkazuje na přílohou připojenou smlouvu o půjčce, včetně dodatků, lze
míti za to, že tato její vada je tímto způsobem, zhojena (v intencích toho, co
bylo o zprostředkované formě tvrzení řečeno v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo 1089/2000). Jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ve
smlouvě o půjčce ze 14. prosince 1994 i v jejím dodatku z 20. února 1995 se v
tomto ohledu výslovně tvrdí, že půjčka byla dlužníku předána v hotovosti a ve
smlouvě o půjčce se nadto uvádí, že se tak stalo v den podpisu této smlouvy a
že dlužník tímto přijetí půjčky výslovně potvrzuje. V tomto ohledu je tedy
právní posouzení věci odvolacím soudem správné.
2/ S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že změna tvrzení obsaženého v
přihlášce (ve spojení se smlouvou o půjčce a jejím dodatkem, na které
přihláška odkazuje) o tom, že peníze byly dlužníku zapůjčeny v hotovosti v den
podpisu smlouvy o půjčce, je podstatnou změnou právního důvodu vzniku
pohledávky uvedeného v přihlášce (v intencích R 74/2000 je podstatnou změnou
skutkových okolností, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky), která
je dovolateli po uplynutí lhůty určené k podání incidenční žaloby zapovězena.
Kdyby šlo o žalobu (obsahující tvrzení, že peníze byly zapůjčeny v hotovosti
při podpisu smlouvy o půjčce), pak by pozdější žalobcovo tvrzení, že peníze ve
skutečnosti zapůjčil bezhotovostním převodem na účty dlužníkových věřitelů,
mělo charakter změny žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. (srov. k tomu např.
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzení, že peníze byly zapůjčeny v hotovosti, nikdy nemůže být
„zpřesněno“ (rozvedeno či podrobněji vylíčeno) tak, že věřitel půjčku dlužníku
splnil v hotovosti tím, že jeho jménem ze svého účtu převedl dle pokynů
dlužníka příslušné částky na účty osob označených dlužníkem (srov. k tomu bod
III. dovolatelova vyjádření k odvolání žalovaného, č. l. 105). To, že jde ve
skutečnosti o dvě zcela odlišné formy plnění (půjčky), dokládá např. i § 567
odst. 2 obč. zák.
Zbývá určit, zda v rovině právní obstojí závěr odvolacího soudu, že dovolatel
nesplnil závazek ze smlouvy o půjčce (že peníze pozdější úpadkyni nezapůjčil).
V tomto ohledu odpovídá závěr odvolacího soudu skutkovým závěrům, jež odvolací
soud formuloval ohledně průkaznosti předložených listin. Výstižný je rovněž
úsudek odvolacího soudu, že důvod pro zamítnutí žaloby tkví již v tom, že
dovolatel v odvolacím řízení začal tvrdit jiný (než v přihlášce uvedený) způsob
poskytnutí půjčky (že ji neposkytl v hotovosti); tím totiž ve skutkové rovině
učinil nevěrohodnými listinné důkazy (smlouvu o půjčce a její dodatek)
obsahující jiné tvrzení. Právní posouzení věci odvolacím soudem i potud obstálo
a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není.
Ke druhému z uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud uvádí, že dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění
skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich
vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu,
jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc
posoudil po stránce právní a který nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů
soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože:
1/ soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo
2/ soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo, nebo
3/ v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků
nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, anebo
4/ jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z § 133 až § 135 o. s. ř.
V podstatné části nemá skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování tehdy,
týká li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i
pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Samotné
hodnocení důkazů nelze tímto dovolacím důvodem napadnout. Na nesprávnost
hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů
(§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s
jeho skutkovými závěry.
Dovolatel tento dovolací důvod blíže nekonkretizuje (v dovolání neuvádí, který
z uplatněných argumentů k němu pojí). Lze se tudíž jen dohadovat, že tento
dovolací důvod váže k výhradě, že se odvolací soud nezabýval tvrzeními a
důkazy o způsobu poskytnutí půjčky, který přihláška neobsahovala (čímž pominul
pro věc rozhodné skutečnosti). Tato dovolací argumentace byla však vyvrácena
již závěry, které Nejvyšší soud na dané téma formuloval při prověření
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Ani tento
dovolací důvod proto dán není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně
úspěšnému žalovanému vzniklo - ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v
jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., a to - se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění
účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“).
Ve smyslu § 8 písm. b/ a § 10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 6.200,- Kč.
Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku
3.100,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný
úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (podle
doby, kdy bylo sepsáno vyjádření k dovolání), ve výši 75,- Kč, tak jde o částku
3.175,- Kč. S náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši
603,25 Kč proto dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku
3.778,25 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. července 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu