22 Cdo 983/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně E. H., S., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem
se sídlem v Praze 10, Jugoslávská 12, proti žalovanému F. H., S., zastoupenému
JUDr. Václavem Červeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 20, o
vypořádání společného jmění manželů a o vzájemném návrhu na zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod
sp. zn. 20 C 123/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 6. listopadu 2013, č. j. 20 Co 405/2013-971, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
25.336,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce
Mgr. Václava Červeného. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května
2013, č. j. 20 C 123/2010-932, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
pozemkům parc. č. st. 256 a parc. č. 82/21 v k. ú. S. u U., obci S. (výrok I.),
nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.) a
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní moci
rozsudku na vyrovnání spoluvlastnického podílu k těmto nemovitostem částku
950.000,- Kč (výrok III). Z nemovitých věcí, které měli účastníci ve společném
jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného dům, postavený na
parc. č. st. 256 v k. ú. S. u U., obci S. (výrok IV.), z movitých věcí, které
měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví
žalovaného osobní automobil Škoda Superb, registrační značka 9S2 3884 (výrok
V.) a ze závazků, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do
výlučného vlastnictví žalovaného závazek z půjčky vůči D. S., P. ve výši
2,420.000,- Kč (výrok VI.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do
tří měsíců od právní moci rozsudku na vyrovnání jejího podílu z majetku a
závazků tvořících společné jmění účastníků uvedených ve výroku IV. a VI. a z
individuálních vnosů na majetek společného jmění manželů částku 1,954.133,- Kč
(výrok VII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII.). Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
6. listopadu 2013, č. j. 20 Co 405/2013-971, rozsudek soudu prvního stupně
změnil ve výroku VII. tak, že výše částky na vyrovnání podílů činí 1,972.674,-
Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu a uplatňuje dovolací důvod podle „§ 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř.“ s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího
soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud byla řešena
rozdílně oproti postupu soudů v této věci předtím rozhodujících a oproti do té
doby běžné soudní praxi.“ Vada řízení podle ní spočívá v tom, že odvolací soud
neprovedl jí navrhované důkazy, a nezjistil tak skutečnosti rozhodné pro
posouzení věci. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 870/2002. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č.
293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože o rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 6. listopadu 2013 a odvolací
řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o
dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2014 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatelka namítá vadu řízení v tom, že nebyl proveden jí navrhovaný znalecký
posudek na ocenění hodnoty stavebních prací potřebných k výstavbě předmětného
domu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postačujícím je znalecký
posudek vycházející z obvyklé tržní hodnoty domu. Ocenění hodnoty stavebních
prací podle ní představuje rozhodnou skutečnost pro posouzení otázky nezbytné
výše nákladů k vybudování domu s ohledem na tvrzené vnosy žalovaného. Odkazuje-li přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
21 Cdo 870/2002. Dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 je však jediným dovolacím důvodem
nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy,
když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud
dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či
procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného
důvodu shledá dovolací soud dovolání přípustné. Námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku
řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě
rozhodnutí. V nich uzavřel, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán
důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené
důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo
prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr
předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k
prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže
jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány
(srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25
Cdo 676/2001, uveřejněný pod č. C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23/2003, rozsudek ze dne 20. března 2012,
sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010
a další, či - v ústavněprávní rovině - nález Ústavního soudu ze dne 13. září
1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999). Důvody, pro něž soud prvního
stupně (poté, co ve věci rozhodoval v pořadí již druhým rozsudkem) v
projednávané věci nepovažoval za nutné provést některé dovolatelkou navržené
důkazy, takto formulovaný předpoklad splňují. Soud prvního stupně provedl
rozsáhlé dokazování k otázce financování stavby domu a v odůvodnění svého
rozhodnutí vysvětlil, proč některé další důkazy neprováděl. Odvolací soud tento
procesní postup považoval za správný a ztotožnil se s ním. Svůj závěr o
nepotřebnosti zjišťování nákladů na vybudování domu znaleckým posudkem opřel o
to, že v řízení před nalézacími soudy byly jinými důkazy dostatečně prokázány
finanční možnosti účastníků i konkrétní financování stavebních prací. Z
uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího
soudu, včetně té, na kterou odkázala dovolatelka, neodchýlil. Nadto dovolatelka v souvislosti s tvrzenou vadou řízení otázku hmotného či
procesního práva nevymezila, a proto v této fázi dovolacího řízení není
Nejvyšší soud oprávněn tvrzenou vadu přezkoumávat.
Rovněž namítá-li dovolatelka v rovině tvrzených vad řízení, že soud prvního
stupně opominul jí navržené důkazy, neboť nedoplnil dokazování o výpisy ze
všech účtů žalovaného k prokázání finančních transakcí a dalších příjmů z
podnikání, ač to navrhovala již v přípravném řízení, a nápravu nezjednal ani
odvolací soud, opětovně poukazuje dovolací soud na skutečnost, že
prostřednictví tvrzených vad řízení přípustnost dovolání založit nelze. Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že tak zvané opomenuté
důkazy, tj. mimo jiné důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto,
zakládají (v případě důvodnosti) vadu řízení (k tomu srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2006, svazek 41, str. 349, nález
Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09, uveřejněný na
nalus.usoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února
2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, uveřejněný na internetových stránkách
www.nsoud.cz), jejímž prostřednictvím však přípustnost dovolání nelze založit. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 28. ledna 2015
Mgr. David
Havlík
předseda
senátu