32 Cdo 3703/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně NAPA TRUCKS spol. s r. o., se sídlem v Pardubicích,
Semtín 100, PSČ 533 53, identifikační číslo osoby 25288717, zastoupené JUDr.
Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181,
proti žalovanému K. D., se sídlem v Mohelnici, Vrchlického 414/15, PSČ 789 85,
identifikační číslo osoby 65131142, zastoupenému JUDr. Vratislavem Klimentem,
advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1447/10, o zaplacení 216 643 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp.
zn. 19 Cm 164/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 8. dubna 2014, č. j. 8 Cmo 27/2014-271, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud
v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze
dne 29. srpna 2013, č. j. 19 Cm 164/2010-234, v zamítavém výroku ve věci samé v
rozsahu částky 208 749,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zrušil ho ve
zbývající části zamítavého výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení a
věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s.
ř.“).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu
ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv.
subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z
povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je
oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího
soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá
újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání
označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení
téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v
témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7 či jeho usnesení ze dne 30.
srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník
2000, pod číslem 138). Zrušil-li odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé a ve
výroku o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, nemohla být žalobkyni způsobena žádná újma na jejich právech,
neboť došlo ve vztahu k ní k odklizení rozhodnutí soudu prvního stupně, které
bylo pro ni nepříznivé. Přitom dovolatelka nebrojí, že měl odvolací soud
rozhodnout jinak (např. rozsudek soudu prvního stupně změnit), a dovolání jen
proti důvodům rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné (srov. § 236 odst. 2
o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu jeho druhého výroku podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl,
Nejvyšší soud je v této části, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm.
b) o. s. ř. odmítl. I kdyby však dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
ohledně jeho druhého výroku nebylo subjektivně nepřípustné, bylo by třeba ho –
stejně jako ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně prvního výroku (jak je
vysvětleno níže) – odmítnout pro vady.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace není
postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o
kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato
otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v
kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp.
zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn.
29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku trpí
vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.). Tvrdí-li, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, žádnou takovou právní otázku, kterou by Nejvyšší soud rozhodoval
rozdílně, neformuluje a na žádnou jeho rozdílnou judikaturu neodkazuje.
Dovolatelka zřejmě rovněž přehlíží, že poslední ze čtyř zakotvených předpokladů
přípustnosti dovolání v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní
otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož
řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, že
má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Kromě toho je však třeba dovolatelce vytknout, že zakládá kritiku ohlášeného
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s.
ř. na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud,
podrobuje-li kritice jeho skutková zjištění (zejména hodnocení důkazu znaleckým
posudkem). Dovolatelka tak pomíjí, že správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v
procesním režimu účinném od l. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze.
Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Lze proto uzavřít, že dovolání tak postrádá i
vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst.
1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Vytýkané nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání
dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu
první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 4. srpna 2014 (srov. § 57 odst. 2
větu první a druhou o. s. ř.), kdy ostatně bylo dovolání podáno. Jde přitom o
takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence
uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho
prvního výroku podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože
rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu