28 Cdo 1289/2020-656
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra
Krause v právní věci žalobkyně České strany sociálně demokratické, se sídlem v
Praze 1, Hybernská 1033/7, identifikační číslo osoby: 00409171, proti
žalovanému J. K., narozenému XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby: XY,
zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2,
Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 635.074,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 117 C 50/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince
2019, č. j. 17 Co 211/2018-634, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31.
5. 2018, č. j. 117 C 50/2010-537, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 3.
2019, č. j. 117 C 50/2010-593, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému
částku 6.637.799,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky
6.637.799,40 Kč za období od 8. 3. 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu
v části, v níž žalovaný požadoval po žalobkyni zaplacení zákonného úroku z
prodlení z částky 6.637.799,40 Kč za období od 13. 4. 2010 do 7. 3. 2012 (výrok
II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Dále zamítl
žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky
635.074,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za období od 30. 3. 2011 do
zaplacení (výrok VI.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
(proti výrokům I., III., IV. a VI.) i žalovaného (proti výrokům I., II., III. a
V.) rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 17 Co 211/2018-634, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výroku VI. změnil tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni 635.074,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 %
ročně za období od 30. 3. 2011 do zaplacení, a ve zbývajících výrocích zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval v pořadí již třetím rozsudkem,
vyšel ze zjištění, že žalovaný v rozhodném období od 10. 3. 2008 do 28. 2. 2010
užíval nebytové prostory situované v nemovitosti č. p. XY ve XY ulici v XY
(dále „předmětné prostory“), jejímž vlastníkem byla v rozhodném období
žalobkyně, aniž by ho k užívání opravňoval právní titul, neboť smlouva o nájmu
předmětných prostor sjednaná účastníky řízení dne 7. 5. 2002 byla shledána
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3619/2014
(zmíněný rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je
přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz),
absolutně neplatnou. Dovodil proto, že žalovaný v rozhodné době užíval
předmětné prostory bez právního důvodu, a tudíž se bezdůvodně obohatil na úkor
žalobkyně ve smyslu ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a to ve výši,
jež se odvíjí od obvyklého nájemného za užívání předmětných prostor. Odvolací
soud korigoval závěr soudu prvního stupně toliko ve vztahu k námitce započtení
vznesené žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku, jíž byl ve
výroku VI. změněn rozsudek soudu prvního stupně) podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v
odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), jakož i v existenci
otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Namítá, že odvolací soud se nezabýval
tím, zda z teoretického hlediska mohlo v daném případě vzniknout bezdůvodné
obohacení. Má totiž za to, že předmětné prostory (bývalé kino) nebylo možno v
důsledku nevyhovujícího stavebně technického stavu vůbec pronajmout, a tudíž se
žalovaný nemohl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit, ba naopak žalobkyně
obdržela prospěch, který by za normálních okolností nezískala. Brojí rovněž
proti výši bezdůvodného obohacení, jež dle mínění dovolatele neodpovídá
obvyklému nájemnému, neboť do částky obvyklého nájemného byly odvolacím soudem
zahrnuty „i náklady na služby, údržbu a provoz, pojištění a daň“. Dále
odvolacímu soudu vytýká, že žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok z
titulu bezdůvodného obohacení, aniž by však žalobkyně řádně tvrdila, jakým
způsobem a v jakém rozsahu žalovaný předmětné prostory užíval. Domnívá se
proto, že odvolací soud měl žalobkyni prostřednictvím procesních nástrojů
občanského soudního řízení vést k doplnění tvrzení tak, aby mohl řádně
konstruovat skutkový stav a následně na něj aplikovat příslušná ustanovení
právního předpisu. Vyjadřuje též přesvědčení, že odvolací soud nepřípustně
dovozoval skutkové závěry (zejména rozsah užívání předmětných nebytových
prostor) z absolutně neplatné nájemní smlouvy, čímž došlo k relativizaci
institutu absolutní neplatnosti právního jednání. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 12. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalovaného pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné. Se zřetelem k tomu, že posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem
nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (tj. před 1. 1. 2014), byla věc soudy nižších stupňů posuzována podle dosavadních právních
předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení
chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost
profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo
toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného
obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání
obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž
došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Posouzení, zda jde mezi účastníky o
vztah z bezdůvodného obohacení, závisí totiž jedině na naplnění znaků skutkové
podstaty hmotněprávní normy (§ 451 a násl. obč. zák.), mezi něž patří
především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně
právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017). Plnění
bez právního důvodu je pak jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení
založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah,
který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například
v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze
hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo
plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv,
případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností
stalo (ničeho neplnil, ač by jinak plnit měl) [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011]. Majetkový prospěch, který je povinen podle pravidel o bezdůvodném obohacení
obohacený vydat (viz § 451 obč. zák.), vzniká i užíváním cizí věci (zde
nemovitosti) bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu
opravňujícího věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované
plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné
obohacení peněžitou formou (§ 458 odst. 1 obč. zák.).
Majetkovým vyjádřením
tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném
místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za
obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2000,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, nebo
dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32
Cdo 4189/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo
2905/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo
5753/2015). V nyní posuzované věci odvolací soud postupoval ohledně nároku žalobkyně na
zaplacení náhrady za užívání předmětných nebytových prostor v jejím vlastnictví
žalovaným bez platné smlouvy v souladu se shora uvedenými závěry dovolacího
soudu. Rozporuje-li dovolatel výši obvyklého nájemného, jímž se patří obohacení
neoprávněného uživatele věci poměřovat, sluší se uvést, že obvyklé nájemné je
pojímáno jako úplata vynakládaná za užívání stejné nebo podobné věci v daném
místě, čase a za obdobných podmínek, tudíž jeho výše odpovídá ceně obvyklé v
daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty (nebytovými prostory) s
neregulovaným neboli tržním nájemným. Brojí-li žalovaný v dovolání proti výši
obvyklého nájemného zjištěného znaleckým posudkem opíraje se o argumentaci, že
obvyklé nájemné nezahrnuje náklady spojené s vlastnictvím nemovitosti [(náklady
na údržbu a provoz, pojištění stavby či daň z nemovitosti); náklady na služby a
energie - oproti mínění žalovaného – nejsou v obvyklém nájemném zahrnuty (viz
bod 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)], kritizuje tím skutkový závěr,
od něhož se odvíjí výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Žalovaný tak ve
skutečnosti uplatňuje námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu o
obvyklém nájemném vycházejícím z posudku znaleckého ústavu. Zjištění konkrétní
částky (obvyklého nájemného) ovšem není aplikací právních norem na daný
skutkový stav, nýbrž se jedná o skutkový závěr vycházející z hodnocení
provedených důkazů, jenž jako takový nemůže bez dalšího přezkumu dovolacím
soudem podléhat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 2613/2012, ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2428/2016, a ze
dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Sluší se podotknout, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně
zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými
zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel
při posouzení věci odvolací soud (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu a přístupný i na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen
ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se
správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu,
který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Přitakat nelze rovněž výtkám dovolatele stran vyvozování skutkových zjištění z
neplatného právního jednání, neboť o takovou situaci se v projednávané kauze
nejedná. Z napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud se vymezením
předmětu užívání ze strany žalobkyně podrobně zabýval a ve shodě se soudem
prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky je nesporné, že žalovaný předmětné
prostory užíval v rozsahu přinejmenším 606 m2, přičemž jeho argumentace, jež se
této problematiky týká, je srozumitelná a racionální. Dovolatel ostatně
nepoukazuje na okolnosti, jež by nasvědčovaly závěru, že žalovaný užíval
předmětné prostory ve větším, nebo menším rozsahu. Táže-li se tedy dovolatel,
„zda může soud jako důkaz hodnotit i smlouvu, kterou předtím shledal jako
absolutně neplatné právní jednání, respektive zda může i z absolutně neplatné
smlouvy dovozovat skutková zjištění a tato následně právně hodnotit“, je třeba
uvést, že dovolatel přehlíží, že skutková otázka rozsahu užívání byla mezi
stranami nesporná, a tudíž nespornému tvrzení o právně významné skutečnost lze
v poměrech projednávané věci přiznat v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 o. s. ř. primární důkazní význam. Proto nebylo třeba zabývat se z hlediska
přípustnosti dovolání dovolatelem vymezenou otázkou, zda takové zjištění mohl
odvolací soud učinit z absolutně neplatné smlouvy o nájmu. Ostatně, odvolací
soud v bodě 20. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku přiléhavě uvedl, že
účastníci (absolutně neplatné) smlouvy o nájmu se podle jejích ujednání řadu
let chovali a respektovali práva a závazky smlouvou založené a nebylo proto
žádného důvodu, aby odvolací soud k faktickému chování podle smlouvy (nikoliv
ke smlouvě samotné, jež navíc nebyla důkazem jediným a ani stěžejním)
nepřihlédl. Poměřoval-li dovolatel napadený rozsudek odvolacího soudu se závěry jím
odkazovaných rozhodnutí dovolacího soudu, je vhodné připomenout, že není
přiléhavý odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn.
28 Cdo 4184/2018, neboť v nyní projednávané kauze – na rozdíl od věci
odkazované – nebyly zjištěny takové specifické okolnosti, které by umožňovaly
učinit úsudek, že předmětné prostory nebylo vůbec možné v rozhodném období
pronajmout, a užívací právo k ní tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež by ani
nemohlo být usuzováno na vznik obohacení subjektu, který ji užíval. Nepřípadný
je rovněž poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 1043/2006, neboť rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně, je založen na právním posouzení zjištěného skutkového
stavu věci, nikoli na neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ze
strany žalobkyně ohledně určité právně významné skutkové okolnosti. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím
se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude
rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224
odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.