23 Cdo 5753/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně N. J., zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, se
sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalované RP
Climbing s. r. o., se sídlem v Poličce, Hegerova 345, Horní Předměstí, PSČ 572
01, IČO 25250639, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Karlovo náměstí 319/3, PSČ 120 00, o zaplacení částky 146 410 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 54 ECm
6/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
října 2015, č. j. 1 Cmo 114/2015-238, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2015, č. j. 1 Cmo 114/2015-238,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
(výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). V řízení se žalobkyně žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 146 410 Kč
s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky probíhala jednání o vzájemné
spolupráci při zpracování projektové žádosti na účelem získání podpory z
Evropského sociálního fondu. Z vyjádření účastníků vzal soud prvního stupně za nesporné, že žalovaná podala
projektovou žádost o finanční podporu z OP LLZ na grantový projekt, že za
podání žádosti byla vystavena faktura žalobkyní a že faktura byla žalovanou
uhrazena. Nesporné mezi účastníky též bylo, že projektová žádost žalované byla
schválena a byla jí přidělena finanční podpora z veřejných prostředků s tím, že
maximální výše podpory na uvedený projekt byla stanovena na 2 674 367,34 Kč. Sporná byla skutečnost, zda byla mezi účastníky uzavřena smlouva na zpracování
grantové žádosti, příp. s jakým obsahem. Bylo zjištěno, že žalované byl
přeložen návrh mandátní smlouvy, v němž byla odměna za zpracování žádosti
rozdělena na dvě položky – odměna za samotné zpracování žádosti a provizní
odměna z konečné výše přidělené dotace. Po provedeném dokazování dospěl soud
prvního stupně k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena mandátní smlouva,
jejíž návrh byl předložen žalované, s obsahem uvedeným v návrhu nepodepsané
mandátní smlouvy, a to ani v písemné, ani v ústní podobě. V řízení bylo dále zjištěno, že žalovaná uhradila fakturu žalobkyni za podání
žádosti, kterou zpracovala společnost Centrum andragogiky s. r. o., která se
chtěla později po přidělení dotace účastnit výběrového řízení dle podmínek v
žádosti specifikovaných. Jednalo se tedy o postup minimálně nestandardní v
řízeních o poskytování dotací a následných výběrových řízeních (společnost
Centrum andragogiky s. r. o. vypracovala žádost o dotaci se specifikací
podmínek pro účast ve výběrovém řízení, které byly tzv. „šity na míru“ právě
společnosti Centrum andragogiky s. r. o.). Soud prvního stupně žalobě nevyhověl, jelikož v řízení nebylo prokázáno
uzavření mandátní smlouvy mezi účastníky byť v ústní podobě. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října 2015, č. j. 1 Co 114/2015-238, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky
nebyla uzavřena písemná mandátní smlouva, a že ani nemohla paralelně existovat
ústně uzavřená smlouva. Nedostatek uzavřené smlouvy pak ovšem zcela vylučuje
též aplikaci § 571 odst. 1 obch. zák., akcentovaného žalobkyní pro účely
vypořádání vztahů mezi účastníky. V takovém případě je vztah mezi účastníky
nutno vypořádat jako plnění bez právního důvodu podle zásad bezdůvodného
obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). Pokud jde o aktivní legitimaci účastníků řízení, odvolací soud uvedl, že k
vydání bezdůvodného obohacení při plnění bez právního důvodu vzniká nárok na
vydání bezdůvodného obohacení tomu, kdo plnil, vůči tomu, komu bylo plněno.
Z
výsledků provedeného dokazování lze mít přitom o aktivní věcné legitimaci
žalobkyně ve vedeném řízení určité pochybnosti. Jak plyne z výsledků
provedeného dokazování, žalobkyně se na vypracování projektové žádosti pro
čerpání z OPP LZZ vůbec fyzicky nepodílela. Odvolací soud dále uvedl, že v případě, kdyby žalobkyně v řízení věcně
legitimována byla, je pro účely vypořádání bezdůvodného obohacení rozhodná
pouze částka peněžité náhrady odpovídající nejnižším nákladům, které by
žalovaná musela v daném místě a čase vynaložit na dosažení stejného přijatého
plnění. Žalovanou uhrazená částka za vypracování projektové žádosti včetně DPH
24 000 Kč zcela koliduje s cenou vyžadovanou za shodou činnost stálým
kooperantem žalované, tj. společností NAVIGA 4, s. r. o. S ohledem na zásadě
shodně tvrzený rozsah nezbytný pro vypracování projektové žádosti (cca 15-25
hodin) by se pak žalovanou vyplacená hodinová odměna bez DPH pohybovala v
rozmezí od 1 333 Kč za hodinu do 850 Kč za hodinu, tedy částek zcela
dostatečných a vystihujících odbornost a náročnost vynaložené činnosti. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání
zakládá žalobkyně na tom, že při řešení otázek hmotného práva se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. se jedná o
otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí zejména na posouzení otázky, zda v daném
případě došlo či nedošlo k uzavření platné smlouvy, a dále k posouzení otázky
vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výše. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 272 obch. zák. vycházel ze skutečnosti,
že v případě předložení písemného návrhu smlouvy ze strany žalobkyně nebylo
možné uzavřít smlouvu ve formě ústní, resp. že taková smlouva by byla pro
nedostatek písemné formy neplatná a že ani faktickou kooperací stran na
vypracování projektové žádosti a její řádné předání žalované nelze považovat za
přijetí návrhu smlouvy. Dovolatelka namítá, že závěry odvolacího soudu jsou v
rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, popř. se jedná o otázky,
které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Závěr odvolacího soudu, že k uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou
nedošlo, tedy dle mínění dovolatelky není správný. Pokud by skutečně žádná
dohoda uzavřena nebyla, žalobkyně by nepochybně nekooperovala a neposkytovala
žalobkyni součinnost a následně by ani žalovaná projektovou žádost nepřebírala,
projektová žádost by nebyla předložena dotačnímu orgánu ke schválení a žalovaná
by neuhradila odměnu za její zpracování. Ohledně mandátní smlouvy dovolatelka uvádí, že obchodní zákoník nevyžaduje
písemnou formu u mandátní smlouvy. I kdyby soud nedovodil, že byla mezi
stranami uzavřena smlouva v písemné ani ústní podobě, pak je s ohledem na
následné jednání žalované možné dovodit, že byla smlouva uzavřena konkludentním
způsobem.
Dovolatelka dále napadá i závěr odvolacího soudu ohledně výše bezdůvodného
obohacení. Odvolací soud dle dovolatelky nesprávně odmítl aplikaci § 571 obch.
zák., na základě kterého platí, že pokud není výše úplaty sjednána, pak náleží
žalobkyni úplata obvyklá. Žalobkyně poukazuje na to, že i kdyby nedošlo k
uzavření platné smlouvy ani v ústní podobě, ani konkludentně, pak by bylo
nezbytné vypořádat plnění stran podle zásad bezdůvodného obohacení dle § 451 a
násl. obč. zák. V takovém případě je nutné vycházet obvyklé ceny za zpracování
projektové žádosti, kterou žalobkyně dokládala znaleckým posudkem. Ten
potvrdil, že obvyklá odměna za zpracování projektové žádosti je stanovena ve
struktuře flat fee a success fee. Odvolací soud tyto skutečnosti ve svém
rozsudku zcela opomněl.
Dovolatelka proto namítá, že odvolací soud odchylně od předchozí judikatury
Nejvyššího soudu nesprávně právně hodnotil otázku vypořádání z titulu
bezdůvodného obohacení, resp. jeho výši. Právní závěry odvolacího soudu jsou v
extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a tím došlo i k porušení práva
žalobkyně na spravedlivý proces.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle § 237 o. s.
ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud
rozhodoval v otázce určení výše bezdůvodného obohacení v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud vyšel z posouzení věci učiněným odvolacím soudem, tj. že v daném
případě nebyla uzavřena mezi účastníky mandátní smlouva ani písemnou ani ústní
formou. V řízení nebylo prokázáno ani konkludentní uzavření smlouvy. Námitkou,
že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva v písemné, ústní či
konkludentní formě, dovolatelka ve skutečnosti polemizuje se skutkovými závěry
soudů nižších stupňů, které nemohou být v rámci dovolacího řízení překoumávány.
Jelikož nebylo prokázáno uzavření smlouvy mezi účastníky, dospěl odvolací soud
k závěru, že je nutné posuzovat takový nárok jako bezesmluvní plnění, tj.
posoudit nárok žalobkyně jako nárok plynoucí z bezdůvodného obohacení. S tímto
právním posouzením se dovolací soud souhlasí. Neztotožňuje se však s postupem,
kterým odvolací soud dospěl k posouzení výše bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud se ve své judikatuře při zvažování způsobu, jenž by nejlépe
postihoval hodnotu na základě neplatné smlouvy nabytého nepeněžitého prospěchu,
opakovaně přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném
místě a čase musel obohacený na nabytí daného - srovnatelného plnění vynaložit
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo
1206/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo
2601/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo
805/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo
954/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo
174/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5086/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo
1580/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo
1789/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, sešit 10/2003, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1783, svazek 24/2003). Takto stanovená
cena by měla prospívat zachování rovnovážného stavu mezi účastníky, neboť se
neblíží ani jedné z hodnot krajních (nejvyšší či nejnižší), jež by mohly
nepřiměřeně zvýhodňovat jednoho z účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud naproti tomu dovodil, že rozhodná je pouze výše peněžité náhrady
odpovídající v zásadě nejnižším nákladům, které by žalovaná musela v daném
místě a čase na získání vynaložit.
Jelikož výpočet výše bezdůvodného obohacení neodpovídá kritériu ceny obvyklé,
jak je uvedeno v citované judikatuře Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že je třeba, aby odvolací
nejprve učinil jasný závěr ohledně aktivní legitimace žalobkyně v řízení. Na
pochybnostech, které odvolací soud vyslovil nad její aktivní legitimací, nelze
stavět rozhodnutí v dané věci.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně případných
nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2016
JUDr. Kateřina H
o r n o ch o v á
předsedkyně senátu