26 Cdo 3619/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobkyně České strany sociálně demokratické, se sídlem
Praha 1, Hybernská 7, IČO 409171, zastoupené JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem,
Ph.D., advokátem se sídlem Úvaly, Dvořákova 1624, proti žalovanému J. K.,
místem podnikání Hradec Králové, Dukelská třída 3/5, IČO 16289111, zastoupenému
JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, o
zaplacení částky 1.581.319,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u
Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 117 C 50/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu
2013, č. j. 17 Co 373/2013-198, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu
2013, č. j. 17 Co 373/2013-198, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze
dne 11. 6. 2012, č. j. 117 C 50/2010-127, se zrušují a věc se vrací okresnímu
soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č.
j. 17 Co 373/2013-198, potvrdil rozsudek ze dne 11. 6. 2012, č. j. 117 C
50/2010-127, kterým Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku
částku 1.581.319,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou a rozhodl o nákladech
řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně zejména za prokázáno, že
účastníci uzavřeli dne 7. 5. 2002 smlouvu (dále též „Smlouva“) o nájmu
nebytových prostor nacházejících se v KD Střelnice Hradec Králové – kino (dále
též „předmětné nebytové prostory“, resp. nebytové prostory“), v níž byl předmět
nájmu označen tak, že jde o prostory (balkon, promítací kabinu se zázemím,
chodby, vestibul, sociální zařízení, kanceláře) v přízemí a v prvním podlaží
domu o celkové podlahové ploše 606 m2 a byl zde odkaz na jeho půdorys, jež je
přílohou Smlouvy, že budova, v níž se nachází, byla specifikována označením
parcely, na níž je postavena i údaji v Katastru nemovitostí, že se smluvní
strany dohodly na tom, že nájemce (žalovaný) upraví tyto prostory tak, aby
vyhovovaly účelu nájmu (provozování aktivit v oblasti pohybu, zájmových aktivit
orientovaných na volný čas, provozování taneční školy a tanečního klubu, výuky
pohybových nauk a jejich komerční využití k zajištění zde vymezených služeb) a
že se též dohodly na výši nájemného (jeho valorizaci), jakož i na tom, že
nájemné bude placeno „od doby rozhodnutí o změně užívání“, jímž bylo s odkazem
na čl. 3.5. Smlouvy míněno datum právní moci rozhodnutí o změně povolené v
užívání vydané Úřadem města Hradec Králové. Přisvědčil závěru soudu prvního
stupně, že jde o platný právní úkon; neshledal přitom opodstatněnou námitku
žalovaného týkající se neurčitosti vymezení předmětu nájmu, ani jeho námitku
nesouladu účelu Smlouvy se stavebním určením předmětných nebytových prostor.
Uzavřel, že žalobkyně se právem domáhá zaplacení požadovaného dlužného
nájemného, poplatku z prodlení i smluvní pokuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
odůvodnil podle § 237 o. s. ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že Smlouva je neplatná,
neboť neobsahuje „vyčerpávající specifikaci“ předmětu nájmu a půdorys
nebytových prostor nebyl její součástí. Rovněž tak namítá, že předmět nájmu
nebyl takového stavebního určení, aby ho mohl používat k účelu uvedenému ve
Smlouvě. V této souvislosti cituje ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990
Sb., ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy a dovozuje, že bylo nezbytně
nutné, aby účel, k němuž byl nebytový prostor pronajat, odpovídal účelu, k
němuž byl určen rozhodnutím stavebního úřadu; tak tomu však v dané věci nebylo,
a proto je Smlouva absolutně neplatná. Uvádí, že takovýto závěr odpovídá
judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudky z 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001,
z 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, a usnesení z 22. 2. 2007, sp. zn. 28
Cdo 161/2007), s níž je napadené rozhodnutí v rozporu. Navrhl, aby bylo zrušeno
a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 a 9 zákona č. 293/2013 Sb.)
– dále „o. s. ř.“ a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť zde směřuje proti rozhodnutí,
jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného
práva (otázky platnosti Smlouvy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud
povinen podle věty druhé citovaného ustanovení přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Existenci uvedených vad dovolatel nenamítl a tyto vady nebyly zjištěny
ani z obsahu spisu.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod uplatněný dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních
předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových
prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 19. 10. 2005 zákonem č.
360/2005 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), nebytové prostory se
pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny (v poznámce pod čarou k
tomuto ustanovení je uveden odkaz na ustanovení § 85 odst. 1 v té době účinného
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/ –
dále jen „stavební zákon“).
V soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 17. 10.
2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, z 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze 4.
2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, z 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, a z
31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005) byl dlouhodobě zastáván názor, že
požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu,
jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.),
vyžadoval zákon č. 116/1990 Sb. Již v rozsudku ze dne 30. 1 2002, sp. zn. 30
Cdo 1306/2001, uveřejněném pod C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vyslovil Nejvyšší soud názor, že ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než
ke kterému byly stavebně určeny (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu
z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007 /ústavní stížnost proti tomuto usnesení
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 3. 4. 2008, sp. zn.
I. ÚS 1155/2007/, a z 3. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2849/2008, a dále např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. února 2011, sp. zn. 26 Cdo 193/2010, a ze 7.
prosince 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010). Smlouvu o nájmu nebytových prostor tak
bylo možné platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu §
85 odst. 1 stavebního zákona určeny jako nebytové prostory kolaudačním
rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v
takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího
soudu ze 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010, a z 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo
2978/2012).
V souzené věci odvolací soud dospěl k závěru, že Smlouva není neplatná pro
neurčitost, s nímž se dovolací soud ztotožňuje a pro stručnost odkazuje v tomto
směru na odůvodnění napadeného rozsudku.
Jiná je však situace, pokud jde o posouzení platnosti Smlouvy z hlediska
dodržení zákonného požadavku vyplývajícího z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
116/1990 Sb., kdy odvolací soud (nesprávně) dovodil, že tomuto požadavku bylo
učiněno zadost, neboť i když Smlouva nabyla účinnosti již dne 7. 5. 2002 (kdy
byla uzavřena), byl žalovaný „povinen platit dohodnuté nájemné až od doby, kdy
nebytové prostory užíval v souladu s dříve uváděnými správními rozhodnutími k
účelům sjednaným v článku 2 bodu 2.2.“ Ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, se přitom podává, že rozhodnutím
stavebního odboru Magistrátu města Hradec Králové ze dne 6. 9. 2004 bylo
žalovanému povoleno prozatímní užívání tanečního sálu se zázemím ve zkušebním
provozu do 31. 12. 2004 a kolaudačním rozhodnutím vydaným týmž orgánem téhož
dne, mu bylo povoleno užívání kadeřnictví, občerstvení a zázemí pro taneční
sály. Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy je v
rozporu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, neboť požadavek
vyplývající z citovaného zákonného ustanovení musel být naplněn již při
uzavření smlouvy o nájmu; nestačilo, stalo-li se tak následně. Právní posouzení
věci odvolacím soudem je tudíž v tomto směru nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že mezi týmiž účastníky proběhlo u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 41/2006, řízení o zaplacení dlužného nájemného
na základě téže Smlouvy, a že pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 20. 9.
2007, č. j. 11 C 41/2006-453 (z něhož vycházel soud prvního stupně a jehož
právní závěry převzal soud odvolací), bylo žalobě vyhověno a žalovanému byla
uložena povinnost zaplatit žalobci zde specifikovanou částku. V označeném
řízení byla otázka platnosti Smlouvy řešena jako otázka předběžná a byla
vyřešena kladně, tj. Smlouva byla shledána platnou. Ve smyslu ustanovení § 135
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. je pro soud
závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky,
jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla
předmětem sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 13. 6. 2000, sp.
zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí,
rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a usnesení ze dne 19.
10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Řešení ostatních otázek, s nimiž se musel
soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat, tak není pro soud v jiném řízení
závazné.
I když tedy v souzené věci není pro dovolací soud posouzení této prejudiciální
otázky závazné, nemůže je pominout a měl by z něho vycházet. Přesto se však –
vzhledem k výjimečnosti dané věci, kdy jde o případ absolutní neplatnosti
právního úkonu (Smlouvy) pro rozpor se zákonem – odchyluje od právního závěru,
k němuž dospěl soud ve věci sp. zn. 11 C 41/2006.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek bez jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst.
1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu