22 Cdo 2876/2019-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně E. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janou Špičkovou,
advokátkou se sídlem v Zábřehu, Valová 301/16, proti žalovanému J. B.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem se
sídlem v Praze 5, Zázvorkova 2006/8, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 36/2016, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
21. února 2019, č. j. 69 Co 276/2018-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
6. 2018, č. j. 18 C 36/2016-214, rozhodl o vypořádání zaniklého společného
jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal účet u
Komerční banky, a. s., č. XY, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
na dorovnání podílu částku 64 688 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
(dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 69 Co
276/2018-262, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého
společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal
vyjmenované movité věci z vybavení bytu, a uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni na dorovnání podílu částku 78 172 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a které jsou v právní praxi rozhodovány
rozdílně. Žalovaný v dovolání namítá, že vypořádáním nezískal ze společného jmění manželů
„absolutně ničeho“ a navíc mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni z
výlučných prostředků částku 78 172 Kč. Žalovaný nesouhlasí s tím, že mu nebylo soudy přiznáno právo na uzavření kupní
smlouvy vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí z roku 2000 uzavřené mezi
žalobkyní a žalovaným na straně jedné a Městským úřadem v Zábřehu na straně
druhé (resp. pozměněné smlouvy o smlouvě budoucí z roku 2002). Přestože kupní
cenu ve výši 483 650 Kč sjednanou v této smlouvě uhradil žalovaný ze svých
výlučných prostředků ještě před uzavřením manželství, soud tuto skutečnost
nezohlednil. Dále namítá absolutní neplatnost výše uvedené smlouvy uzavřené s
Městským úřadem v Zábřehu, neboť obsahuje ujednání o převodu vlastnického práva
a zároveň povinnost k placení nájmu, navíc Městským úřadem v Zábřehu nebyl v
zákonné lhůtě tří let podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru
nemovitostí. Žalovaný dále tvrdí absolutní neplatnost svého prohlášení vůči
Městskému úřadu v Zábřehu, kterým se výslovně vzdal práva na nájem předmětného
bytu ve prospěch manželky. Toto prohlášení bylo učiněno v afektu a navíc jej po
rozvodu manželství žalovaný v roce 2015 vzal zpět. S ohledem na to, že soudy k
absolutní neplatnosti smlouvy ani prohlášení žalovaného nepřihlédly, ačkoliv
tak měly učinit z úřední povinnosti, lze předpokládat, že se odvolací soud svým
výkladem posuzované otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Žalovaný dále namítá, že mu soudy rovněž nepřiznaly částku 30 000 Kč, která
měla představovat náhradu za vybavení bytu, které na základě vypořádání mělo
zůstat ve výlučném vlastnictví žalobkyně, přestože se na této částce účastníci
dohodli a žalobkyně s tímto řešením v průběhu řízení výslovně souhlasila. Pokud
soudy nerespektovaly dohodu stran a nepřiznaly žalovanému ničeho, nelze
považovat tento postup za spravedlivý ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv
a svobod. Žalovaný dále předkládá, že rozdělení finančních prostředků ze společného jmění
manželů je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť mu byla v rámci
tohoto řízení uložena povinnost zaplatit část finančních prostředků z jeho
bankovního účtu na vyrovnání podílu žalobkyně, zatímco soukromý bankovní účet
žalobkyně do vypořádání zahrnut nebyl, a žalobkyně tudíž nemusela hradit
žalovanému ze svých výlučných prostředků naopak ničeho. Poslední námitka žalovaného směřuje proti tomu, že soudy nevypořádaly tzv. americkou hypotéku, tedy společný úvěr žalobkyně a žalovaného s tím, že tento
úvěr byl ke dni zániku manželství zcela splacen. Žalovaný namítá, že finanční
prostředky z tohoto úvěru žalobkyně použila na úhradu dluhu svých rodičů, avšak
bez souhlasu žalovaného.
Jednání žalobkyně tudíž bylo nutno považovat za
absolutně neplatné. Tento společný závazek tedy nemohl být součástí společného
jmění manželů, nicméně splátky byly hrazeny z výlučných prostředků z bankovního
účtu žalovaného. Tyto skutečnosti měly být podle žalovaného v řízení před
obecnými soudy zohledněny a žalobkyni měla být uložena povinnost zaplatit
žalovanému částku 468 920 Kč, jež představuje součet splátek, které za dobu
trvání manželství žalovaný na společný závazek zaplatil ze svého účtu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušil a nařídil nové projednání věci. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalovaného není přípustné, neboť dovolatel dostatečně nevymezil, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a
zároveň jednoznačně neformuloval žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl
odvolací soud dopustit nesprávného právního posouzení a která by zakládala
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Požadavek kladený na dovolatele, aby v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.
obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je proto povinen v dovolání
vymezit, který z v § 237 o. s. ř. uvedených předpokladů přípustnosti dovolání
považuje za splněný, přičemž není dostačující pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. či
doslovná citace textu tohoto ustanovení nebo jeho části [k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013
(dostupné na www.nsoud.cz)].
K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích
námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz
)]. Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by
tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení
založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a Nejvyšší
soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4.
2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené bylo
potvrzeno i stanoviskem Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16 (dostupným na http://nalus.usoud.cz), týkajícím se problematiky
přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu
se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolání žalovaného není přípustné již z toho důvodu, že v něm nebylo řádně
vymezeno, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jeho
obligatorní náležitosti. Žalovaný sice na několika místech dovolání zmiňuje, že
by se v dané věci mělo jednat o první z předpokladů přípustnosti dovolání podle
§ 237 o. s. ř., tedy o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nicméně v tomto směru již dále neuvádí žádné konkrétní argumenty,
kterými by své tvrzení podpořil. Dovolatel pouze opakovaně uvádí, že se
odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit,
avšak tuto informaci předkládá vždy pouze v obecné rovině a zcela mimo kontext
jeho předešlé argumentace.
Dovolatel v souvislosti s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání rovněž
necituje žádnou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou by podle něj
mělo být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. S ohledem na to, že z
obsahu dovolání ani není jednoznačně patrné, při řešení jaké právní otázky se
měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit (k
tomuto podrobněji viz níže), tím spíše nemohl dovolací soud dovodit, kterou
konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu mohl mít dovolatel na mysli.
Jak již bylo uvedeno, řízení o dovolání coby mimořádném opravném prostředku v
žádném případě nemůže být neomezeným přezkumem. Dovolací soud proto nemůže
napadené rozhodnutí přezkoumávat tím způsobem, že by sám aktivně zjišťoval, zda
se snad odvolací soud při řešení některé právní otázky nedopustil nesprávného
právního posouzení věci či se svým rozhodnutím neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud samotný dovolatel v dovolání ani
náznakem nepředkládá a z obsahu jeho podání rovněž není patrné, v čem by
nesprávnost napadeného rozhodnutí měla spočívat a o rozpor s jakou konkrétní
judikaturou by se mělo jednat. Takový postup by byl v rozporu se zásadou
dispoziční.
Dovolací soud tedy není povinen a ani oprávněn nahrazovat procesní povinnosti
dovolatele, neboť takový postup by byl zároveň v rozporu se zásadou rovnosti
účastníků řízení a šel by naopak k tíži druhého z účastníků. Pokud tedy
dovolání žalovaného – i přes povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení –
nesplňuje ani obligatorní náležitosti požadované zákonem na toto podání, není
možné takové dovolání věcně projednat a z jeho převážně neurčitého obsahu
vyvozovat jakékoliv relevantní závěry.
Pokud se jedná o další z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., který žalovaný v dovolání uvádí, a sice že posuzované otázky hmotného
práva jsou rozhodovány v právní praxi rozdílně, pak k tomu dovolací soud pouze
podotýká, že dovolatel nevymezuje ani o jaké konkrétní otázky hmotného práva by
se mělo jednat, ani v rámci kterých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu by
tyto nedefinované otázky měly být rozhodovány rozdílně. Bez jednoznačné
identifikace právní otázky a konkrétních soudních rozhodnutí však nelze mít ani
tento předpoklad přípustnosti dovolání za řádně vymezený.
V podstatě totéž, co bylo uvedeno výše k vymezení předpokladů přípustnosti
dovolání, lze uzavřít rovněž, co se týče vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací důvod jako další z obligatorních náležitostí
dovolání totiž žalovaný v dovolání taktéž vymezil zcela nedostatečně.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení. Vymezeným dovolacím důvodem je pak
dovolací soud vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). S ohledem na
vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem je proto nezbytné, aby
dovolatel konkrétně vymezil právní otázku a dostatečně podrobně vyložil, v čem
spatřuje nesprávnost právního posouzení, kterého se při řešení této otázky měl
odvolací soud dopustit.
Dovolací soud je nicméně nucen konstatovat, že dovolání žalovaného je spíše
nesouhlasnou polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, které žalovaný považuje
za nespravedlivé, neboť soudy nerozhodly v jeho prospěch. Dovolatel však již
neuvádí, o jaké právní posouzení věci by se v tomto případě mělo jednat, a z
jakého důvodu má za to, že soudy při jeho řešení pochybily. Dovolatel pouze
obecně namítá nesprávnost napadeného rozhodnutí co se týče jednotlivých položek
vypořádávaného společného jmění a průběžně rekapituluje závěry rozhodnutí obou
soudů nižších stupňů, vůči kterým vyjadřuje svůj nesouhlas. Žádnou z uvedených
námitek však neformuluje s ohledem na nějakou konkrétní otázku hmotného či
procesního práva, natož ve vztahu ke konkrétní judikatuře dovolacího soudu.
Dovolání žalovaného tudíž zůstává pouze v rovině obecného nesouhlasu s absencí
jakékoliv relevantní právní argumentace.
S ohledem na to, že z obsahu dovolání žalovaného ani přes velmi benevolentní
posouzení dovolacím soudem nebylo možné identifikovat právní otázku, při jejímž
řešení měl odvolací soud pochybit, z důvodu vázanosti dovolacího soudu
vymezeným dovolacím důvodem, nemohl dovolací soud – jak bylo konstatováno již
výše v kontextu přípustnosti dovolání – právní otázku identifikovat sám. Z
tohoto důvodu nebylo možné dovolání žalovaného po věcné stránce přezkoumat,
neboť by tím došlo k porušení zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků
řízení.
Protože tedy v dovolání žalovaného nebyla řádně vymezena přípustnost dovolání
ani dovolací důvod, musel dovolací soud dovolání pro tyto vady odmítnout.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu