22 Cdo 2921/2021-530
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Č. S., IČO: XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalovanému J. L., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 70/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soud v Brně ze dne 13. 4. 2021, č. j. 15 Co 187/2020-509, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2021, č. j. 15 Co 187/2020-509, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný byl od roku 2000 zaměstnancem žalobkyně, pracoval jako prokurista a měl na starosti personální a ekonomické záležitosti, včetně vedení účetnictví. Bezprostředně po okamžitém zrušení pracovního poměru dne 26. 2. 2012 jej žalobkyně vyzvala, aby jí vydal veškeré účetní doklady a osobní počítač, na kterém byla řada důležitých účetních dokumentů, včetně přístupových hesel a kódů. Protože žalovaný požadované věci nevydal, podala žalobkyně návrh v nyní projednávané věci.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č. j. 13 C 70/2014-472, zamítl žalobu na vydání blíže specifikované účetní agendy a podkladů, které se týkají žalobkyně, přičemž vydáním účetní agendy a podkladů v elektronické podobě zaniká povinnost žalovaného vydat tyto v podobě listinné, a naopak (výrok I). Dále zamítl žalobu na vydání blíže specifikovaného osobního počítače včetně všech dokumentů, přístupových kódů a hesel, které na něm byly
uloženy (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok III). Na základě skutkových zjištění uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že žalovaný má u sebe věci, jejichž vydání se žalobkyně domáhá. Předpokladem úspěšného uplatnění reivindikační žaloby je přitom – mimo jiné – to, aby věc byla v držbě či detenci žalovaného. Žalobu proto zamítl. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 15 Co 187/2020-509, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Zopakoval, že z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce má k dispozici všechny prvotní doklady, z nichž bylo možno zpracovat účetnictví, přičemž neprokázal, že by jednotlivé účetní knihy, pokud skutečně vznikly, byly v držení žalovaného. Protože nebyl naplněn jeden z předpokladů úspěšného uplatnění žaloby na vydání věci (nebylo zjištěno, že žalovaný měl, resp. stále má věci u sebe), je právní hodnocení soudu prvního stupně správné. Zamítavý výrok proto potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Dovolatelka namítá, že soud nevzal v potaz část výpovědi svědkyně K., ze které má vyplývat, že „totožné jednání (totiž zadržování účetnictví) patří k modu operandi žalovaného“. Mělo jít o tu část, v níž svědkyně uvedla, že „dle účetního H. neodevzdával žalovaný veškeré účetnictví, které zpracovával pro H. a navíc z účetnictví utekly nějaké informace pro jeho bratra a švagrovou“. Námitku dovolatelka vznesla již v řízení před odvolacím soudem, ten se jí však nezabýval, čímž se odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, a také od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017.
Dále tvrdí, že nárok, který v řízení uplatnila, má vyplývat jak z jejího vlastnického práva k těmto věcem (reivindikace), tak i ze závazku žalovaného tyto věci vydat (smlouva o vyrovnání závazků); závazkem žalovaného se však odvolací soud nezabýval, když pouze uvedl, že ve věci nelze uplatňovat „alternativní skutková tvrzení“. Požaduje řešit – podle jejího názoru dosud neřešenou – otázku, jestli se žalobní nárok může opírat o více rozhodných skutečnostní, které by – i každá z nich samostatně – vedly k přiznání nároku; domnívá se totiž, že odvolací soud takovou možnost nepřipouští a s takovým závěrem dovolatelka nesouhlasí.
Dovolatelka má konečně za to, že předložením smlouvy o vyrovnání závazků v tomto řízení splnila povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti také ve vztahu k povinnosti žalovaného vydat část účetnictví z titulu smluvní povinnosti. Jestliže odvolací soud odmítl zohlednit uvedené skutečnosti jako nepřípustné novoty v odvolacím řízení, odchýlil se tímto názorem např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008 (uveřejněný pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále „Rc 27/2010“), podle kterého „pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou, nové‘, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo“.
Navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se nezabýval v odvolání uplatněnou námitkou žalobkyně, podle které soud prvního stupně opomenul vypořádat část svědecké výpovědi, která mohla být relevantní pro uplatněný nárok. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/0). Pokud odvolací soud žádným způsobem nereagoval na námitku žalobkyně uplatněnou v odvolacím řízení, že soud prvního stupně měl vysvětlit, z jakého důvodu nevzal část výpovědi svědkyně K. pro základ svých skutkových zjištění, postupoval v rozporu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu, čímž zasáhl do ústavně zaručeného práva žalobkyně na spravedlivý proces a jeho rozhodnutí je proto nesprávné, resp. předčasné. Opomenutá část výpovědi svědkyně K. (vypověděla, že „dle účetního H. neodevzdával žalovaný veškeré účetnictví, které zpracovával pro H. a navíc z účetnictví utekly nějaké informace pro jeho bratra a švagrovou“), má navíc jednoznačně vztah k předmětu řízení, nelze tedy uzavřít, že by šlo „pouze“ o vadu řízení, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka dále tvrdí, že nárok, který v řízení uplatnila, má vyplývat jak z jejího vlastnického práva k těmto věcem (reivindikace), tak i ze závazku žalovaného tyto věci vydat (smlouva o vyrovnání závazků); závazkem žalovaného se však odvolací soud nezabýval, když pouze uvedl, že ve věci nelze uplatňovat alternativní skutková tvrzení. Požaduje řešit – podle jejího názoru dosud neřešenou – otázku, jestli se žalobní nárok může opírat o více rozhodných skutečností, které by – i každá z nich samostatně – vedly k přiznání nároku; domnívá se totiž, že odvolací soud takovou možnost nepřipouští a podle dovolatelky by měla být připuštěna. Napadené rozhodnutí však na řešení takto položené otázky nezávisí, neboť v projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelka v řízení netvrdila skutečnosti, ze kterých by měla vyplývat existence nároku na plnění ze smlouvy, nikoli, že by tak nemohla učinit. K námitce dovolatelky, že tyto rozhodné skutečnosti v řízení tvrdila, a to předložením listiny, se uvádí: Požadavek vylíčení rozhodujících skutečností je možno splnit i odkazem na listinu. Účastník také může navrhnout důkaz spisem vedeným v jiné věci, předtím je však povinen sám uvést skutečnosti, které mají být takovým důkazem prokázány. Nepřichází však v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná, neboť procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004). V nyní projednávané věci žalobkyně předložila listinu (smlouvu o vyrovnání závazků), z níž vyplýval závazek žalovaného uzavřít účetní operace nutné k zachování plynulého chodu žalobce, podat předepsaná měsíční hlášení, doplatit předepsané odvody a mzdy, zaúčtovat a odvést DPH, připravit daňové přiznání k dani právnických osob, provést všechny nutné platby a odvody a připravit podklady pro účetní firmu a tyto podklady předat pověřené osobě (srov. bod 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pomine-li dovolací soud, že účastníci se neshodují na samotné existenci smlouvy, k tvrzenému závazku žalovaného vydat žalobkyni označený soubor věcí nevyplývají z předložené listiny žádné podstatné skutečnosti. Jejich existenci dovolatelka navíc ani netvrdila, smlouvu o vyrovnání závazků předložila k prokázání jiných skutečností (srov. doplnění žalobního návrhu ze dne 9. 1. 2019, č. l. 97). Napadené rozhodnutí proto není v uvedené části v rozporu s Rc 27/2010, naopak je s judikaturou dovolacího soudu v souladu. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu