22 Cdo 2988/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. J., a 2) M. J., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 88/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 15. června 2005, č. j. 59 Co 188/2004-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. června 2004, č. j. 7 C 88/98-172, zamítl žalobu, aby soud určil, „že vlastníkem části pozemku parc. č. 796/36 v kat. území S., oddělené podle geometrického plánu č. 453-26/2001 z 5. 6. 2001 a označené tímto geometrickým plánem nově jako pozemek parc. č. 796/42 o výměře 130 m2, je Ing. V. H., nar. 19. 4. 1959, s tím, že „geometrický plán číslo 453-26/2001 z 5. 6. 2001 je
součástí rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně odkázal na odůvodnění svého rozsudku z 20. 11. 2001, č. j. 7 C 88/98-135. Dále zjistil, že darovací smlouvou z 9. 11. 1961 darovala M. V. J. a A. H., dceři a zeťovi, „do společného rovnodílného vlastnictví“ na vyrovnání hranice stavebního pozemku zahradu parc. č. 799/2 v S. v hranicích podle geometrického plánu z 10. 2. 1961. Kupní smlouvou z 22. 6. 1961 prodala A. P. J. a A. H. „do společného a rovnodílného vlastnictví“ část role parc. č. 828, zaměřenou a označenou v geometrickém plánu z 10. 2. 1961 novým parc. č. 828/6. Rozhodnutím bývalého Státního notářství v U. H. z 19. 1. 1989 nabyla pozůstalá manželka J. H. po zemřelém A. H. mimo jiné pozemky v kat. území S., a to pozemky parcelních čísel 127/1, 127/2, 828/6 a 799/2. Žalobce tvrdil, že po smrti své matky J. H. se chopil držby nově označeného pozemku parc. č. 796/42, neboť měl za to, že tento pozemek je součástí jím zděděných pozemků parc. č. 828/6 a parc. č. 799/2. Sporný pozemek uchopili jeho rodiče v souvislosti s nabytím vlastnictví pozemků parc. č. 799/2 a parc. č. 828/6 v roce 1961. Od té doby jeho rodiče a posléze on sám užívali sporný pozemek v dobré víře, že jim patří. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobce neprokázal dobrou víru o nabytí vlastnictví vztaženou k tzv. nabývacím titulům, tj. k právním skutečnostem, na základě nichž mohl žalobce, tak i jeho rodiče, být důvodně přesvědčeni, že jsou vlastníky sporné parcely. Od těchto nabývacích titulů, přestože se jednalo o sousední parcely, nelze nabýt dobrou víru k užívání a nabytí původně označené parcely pozemku parc. č. 796/36 v k. ú. S.“.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. června 2005, č. j. 59 Co 188/2004-189, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu právě s ohledem na obsah darovací smlouvy z 9. 11. 1961 a kupní smlouvy z 22. 6. 1961 nemohli být právní předchůdci v dobré víře, že s nabytím pozemků parc. č. 828/6 a parc. č. 799/2 v kat. území S. nabyli rovněž spornou část pozemku parc. č. 828/36, správně 796/36, nově označenou jako parc. č. 796/42. Podle obsahu obou smluv se převáděné pozemky převáděly v hranicích, jak byly vytyčeny geometrickým plánem z 10. 2. 1961, právní předchůdci žalobce tak měli k dispozici přesné vytyčení hranic nabytých pozemků a nemohl tedy u nich vzniknout žádný důvod se domnívat, že by spolu s předmětnými pozemky nabyli část jiného pozemku. Pokud se chopili držby sporného pozemku, nemohli být v dobré víře, že jim tento pozemek náleží, neboť v porovnání s geometrickým plánem z 10. 2. 1961 je zřejmé, že jde o část pozemku nacházející se za hranicemi pozemků parc. č. 799/2 a parc. č. 828/6. Uvedené smlouvy nemohou být nabývacími tituly, které by zakládaly oprávněnost držby sporného pozemku právními předchůdci žalobce a žalobcem. Žalobce proto nenabyl vlastnictví ke spornému pozemku vydržením.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že z obsahu listin, na které odkazuje odvolací soud, absence dobré víry nevyplývá. V textu geometrického plánu se uvádí, že hranice byly v přírodě vyznačeny plotem a kameny. Nelze zpochybňovat dobrou víru právních předchůdců žalobce a následně i žalobce, neboť spornou část parc. č. 796/36 užívali od roku 1961 v tom rozsahu, který kopírovalo stávající oplocení, které zahrnovalo i sporný pozemek. Z žádného právního předpisu platného v době uzavření smluv v roce 1961 nevyplývalo, že by nabyvatel měl povinnost porovnávat obsah geometrického plánu se skutečným stavem. Odkázal na odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž upozornil na důkazní povinnost toho, kdo oprávněnost držby popírá. Žalovaní žádný důkaz o zpochybnění oprávněnosti držby nepředložili a důkazní břemeno neunesli. O omluvitelnosti omylu na straně žalobce i jeho právních předchůdců svědčí skutečnost, že na sporném pozemku právní předchůdci žalobce vysázeli trvalé porosty, oplocení zbudovali sami právní předchůdci žalovaných. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Uvedli, že důkazní břemeno je na tom, kdo získá majetek vydržením, a nikoli ten, „komu je odebrán“. O tom, že právní předchůdci žalobce znali skutečné vlastnické vztahy, svědčí to, že se nikdy nedomáhali jeho vypořádání v dědických řízeních po M. V., A. H., ani J. H. Na sporném pozemku vysázeli právní předchůdci žalobce 2 jabloně s jejich souhlasem, kdy byli vlastníky celé parc. č. 796/36, a tato výsadba kromě výpěstků představovala kompenzaci za dočasné užívání části tohoto pozemku právními předchůdci žalobce. Pokud jde o oplocení poukázali na písemné prohlášení jejich právního předchůdce F. M. ze 17. 5. 1998, podle kterého se rozsah užívání pozemku měnil vždy po vzájemné dohodě právních předchůdců účastníků a oplocení bylo vždy provizorní a dočasné. V roce 1992, kdy žalobce nabyl nemovitosti po matce J. H., upozornili žalobce na skutečný stav a tehdy žalobce navrhl, že by pozemek od žalovaných odkoupil. Po celou dobu platili a doposud platí daň z celého pozemku parc. č. 796/36. Právní předchůdci účastníků nakládali se svými pozemky v rozsahu nového operátu, s nímž byli seznámeni.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst. 1 ObčZ je, že oprávněný držitel má věc (vyjma věci uvedené v odst. 2) nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, přičemž do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§ 134 odst. 3 ObčZ). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným držitelem ten, kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1 věta prvá ObčZ).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor již v rozsudku z 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 1176, svazek 16, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“, nebo na rozsudek téhož soudu z 11. 7. 2002, sp. zn. 2190/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1304, svazek 18, v němž Nejvyšší soud ČR dovodil, že „oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 ObčZ je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří“, a že „omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat“. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Přitom není významné, zda se držitel věci dozví skutečnosti vyvracející oprávněnost jeho držby (tj. že není vlastníkem věci) od uživatele věci a nikoli od jejího vlastníka. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 16.
V dané jedinečné věci se zcela individuálními okolnostmi případu také není nic, co by rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutím zásadního právního významu, neboť nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 1164, svazek 16.
K obsahu dovolání lze jen poznamenat, že otázkou, kdo z účastníků měl nést důkazní břemeno a zda je unesl, se odvolací soud vůbec nezabýval.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Nad rámec posuzování přípustnosti dovolání a s ohledem na skončení řízení si dovolací soud dovoluje podotknout, že žalobce s uplatněným žalobním návrhem nemohl uspět, neboť spornou část pozemku nezdědil (nebyla předmětem ani dodatečného dědického řízení) a k tomu, aby ji sám po smrti své právní předchůdkyně vydržel, ji nedržel dostatečně dlouho.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu