22 Cdo 3071/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a)
F. V., bytem v U. H. – M., V. 377, b) V. S., bytem v U. H., Š. 1159, c) M. Č.,
bytem v B. 8, d) A. Ř., bytem v U. H., Š. 1134, e) J. V., bytem U. H. – M., V.
377, všichni zastoupeni JUDr. Janou Staškovou, advokátkou se sídlem v Uherském
Hradišti, Nádražní 30, proti žalovanému PharmDr. K. K., bytem v P. 5, n. 14. ř.
802/11, zastoupenému JUDr. Jitkou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Uherském
Hradišti, Prostřední 128, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního
soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 27 C 284/2010, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. března 2012,
č. j. 59 Co 486/2011-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c), d) a e) na náhradě
nákladů dovolacího řízení každému částku 7.740,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Jany Staškové.
Stručné odůvodnění:
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.)
Okresní soud v Uherském Hradišti („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. října 2011, č. j. 27 C 284/2010-60, určil, že pozemek parc. č. 1936 v k. ú. M.,
obec U. H., byl ke dni 13. 10. 2007 ve společném jmění manželů F. V., a J. V.,
oba bytem U. H., M., V. 377. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně jako soud
odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. 59 Co
486/2011-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje, jak tvrdí, dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo
podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
[§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry
držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby
jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit
jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na
úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna. Současně, jak vyplývá ze
znění § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud při úvaze o
přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení vázán skutkovým stavem zjištěným
v nalézacím řízení. V dané věci není nic, co by činilo úvahu odvolacího soudu
zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud vysvětlil, proč považoval držitele za
oprávněného i přesto, že výměra drženého pozemku podstatně překračovala výměru
pozemku koupeného, a jeho úvaha není zjevně nesprávná. Pro stručnost lze v
tomto ohledu odkázat na věcně správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Lze
dodat, že dlouhodobá pokojná držba nabyvatele (resp. jeho předchůdce), zejména
pokud trvá – jako v dané věci - po dobu více než 40 let, nasvědčuje i
přesvědčení vlastníka, že držitel neužívá jeho, ale svoji věc.
Při obvyklé
péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení
věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a
úspěšní žalobci mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim
vznikly a představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení
s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly
stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském
soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve
Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou
pro každého ze žalobců v částce 7.440,- Kč stanovenou podle § 6, § 8 odst. 1, §
7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění vyhl. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů pro
každého ze žalobců ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 7.740,- Kč. Lhůta a místo k
plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci
oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.