22 Cdo 3084/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka Mgr. Michala Králíka Ph.D., ve věci žalobkyně ELAN
plus. s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Blattného 2316,
identifikační číslo osoby 61063509, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou
se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti žalovaným: 1) JUDr. Tomáši
Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčnímu správci Pražského
stavebního bytového družstva se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300,
identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem
se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, a 2) P. B., S., zastoupenému
Mgr. Ing. Markétou Hrabákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o
určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C
174/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.
května 2013, č. j. 70 C 197/2013-194, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013, č. j. 70 C
197/2013-194, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. února 2013, č.
j. 34 C 174/2012-167, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí nebytové jednotky – garáže, která
se nachází v objektu v k. ú. S., obci P., a k ní přináležejícího
spoluvlastnického podílu na společných částech objektu o velikosti 366/476600
(dále „nemovitost“). Žalobkyně tvrdila, že je vlastnicí nemovitosti, kterou
též oprávněně drží od 7. 1. 1997. Žalovaný 2) je veden v katastru nemovitostí
jako vlastník na základě veřejné dražby, konané 25. 7. 2012.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále soud prvního stupně) usnesením ze dne 13. února
2013, č. j. 34 C 174/2012-167, řízení zastavil, rozhodl o vrácení soudního
poplatku žalobkyni a uložil žalobkyni, aby zaplatila na náhradě nákladů řízení
žalovanému 1) 25.652. - Kč a žalovanému 2) 25.289,- Kč do tří dnů od právní
moci usnesení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
6. května 2013 č. j. 70 Co 197/2013-194, usnesení soudu prvního stupně ve
výrocích o zastavení řízení a vrácení soudního poplatku potvrdil a ve výroku o
nákladech řízení změnil jen výši náhrady nákladů tak, že u žalovaného 1) činí
13.552,- Kč a žalovaného 2) 13.189,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil.
Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že
projednání věci brání překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 103, § 104 odst. 1 §
159a odst. 5 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“ Tu představuje
pravomocný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. března 2009, č. j. 7 C
47/2009-11, kterým bylo žalované (v tomto dalším řízení žalobkyni) na základě
žaloby podané Pražským stavebním bytovým družstvem se sídlem v Praze 5, Na
Hutmance 7/300, identifikační číslo osoby 000333243 uloženo (žalovaný v tomto
řízení je insolvenčním správcem tohoto družstva), aby předmětnou nebytovou
jednotku – garáž vyklidila a vyklizenou předala žalobci. K odkazu soudu prvního
stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2931/99 a 22 Cdo 458/2010
odvolací soud uvedl, že také podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2.
2003, sp. zn. 22 Cdo 1734/2001, pravomocný rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o
žalobě na splnění povinnosti, tvoří překážku věci pravomocně rozhodnutí vůči
žalobě na určení právního vztahu nebo práva, jestliže otázka, zda tu takový
právní vztah je či není, byla (musela být) posouzena při rozhodování o žalobě
na plnění.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že
přípustnost uplatňuje podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
posouzení právní otázky, který má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Námitky dovolatelky lze shrnout tak, že nesouhlasí se závěrem, že rozsudek
znějící na vyklizení věci v tomto případě založil překážku věci rozhodnuté pro
pozdější žalobu na určení vlastnického práva k téže věci. Žalobkyně navrhla,
aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se řízení
nezastavuje.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání s podrobnější argumentací uvedl, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné; navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
odmítl, případně zamítl.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., ve
znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013 (dále jen
„o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
V dané věci jde o posouzení otázky, zda rozsudek na vyklizení nemovitosti, ve
kterém je jako předběžná otázka řešeno vlastnické právo k nemovitosti, vytváří
překážku věci rozhodnuté pro pozdější žalobu na určení vlastnického práva mezi
týmiž účastníky. Soudy v nalézacím řízení vyšly z judikatury Nejvyššího soudu,
na kterou odkazují, a v tomto směru jim nelze nic vytýkat. Tato judikatura však
byla překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012,
publikovaného na www.nsoud.cz, ve kterém se uvádí: „Obecně lze říci, že tam,
kde spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o.
s. ř.), slouží jako „nutný“ podklad pro změnu zápisu věcného práva k majetku v
příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o
plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového
majetku (jde-li o nemovitost) [§ 80 písm. b/ o. s. ř.], překážku věci
pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní
vztah nebo právo k majetku je či není („nutný“ podklad pro změnu zápisu
vlastnického práva k nemovitosti v katastru nemovitostí netvoří spor o určení
vlastnického práva k nemovitosti např. tam, kde určovací žalobě předcházelo
pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s
oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů; srov. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
11. prosince 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)“.
Rozhodnutí soudu ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. března 2009,
sp. zn. 7 C 47/2009, kterým bylo mezi stejnými účastníky rozhodnuto o vyklizení
sporné nemovitosti, nemohlo tedy založit překážku věci rozhodnuté pro pozdější
žalobu na určení vlastnického práva k této nemovitosti.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup
podle § 243d o. s. ř. (ohledně uplatněného nároku je třeba provést řízení v
prvním stupni). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem
k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu