22 Cdo 3096/2024-798
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní tř. 904/8, proti žalované H. H., zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dýšinská 476, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 218/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 28 Co 59/2024-765, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 120 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Jitky Dolečkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 28 Co 59/2024-765, zrušil rozsudek soudu prvního stupně „v části o vypořádání částky 100 000 Kč v hotovosti“ a řízení v této části zastavil (výrok I). Ve zbývající části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že a) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu ze zaniklého společného jmění manželů 338 750 Kč, b) zamítl žalobu v části týkající se vypořádání 172 500 Kč za platby manželům J. a P. P., investic ve výši 700 000 Kč ze společných prostředků do domu žalované č. p. XY ve XY, částky 1 700 000 Kč za paspartování obrázků a dalších dluhů žalobce specifikovaných v tomto výroku a odklonů žalované na účty jiných osob (výrok II). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o vypořádání částky 750 000 Kč, kterou zaplatili účastníci řízení (z části před vznikem společného jmění manželů a z části v době jeho trvání) manželům J. a P. P. Namítá, že tyto finanční prostředky neměl soud (v neprospěch žalované) zohlednit (stejně jako to neučinil ani soud prvního stupně). Poukazuje na změnu relevantních tvrzení žalobce vztahujících se k těmto finančním prostředkům v průběhu řízení, ke které však neměl odvolací soud přihlédnout. Odvolací soud popřel zásadu „prvostupňové koncentrace řízení“ i zásadu „neúplné apelace“. Žalovaná se ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu, že v případě vynaložení finančních prostředků se jednalo „o vzájemnou pomoc mezi příbuznými, a tedy o finanční dar ze strany účastníků, kterým měl pomoci manželům P. splatit hypotéku“. Proto neměly být finanční prostředky v řízení o vypořádání společného jmění manželů „žádným způsobem zohledněny“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že částka 750 000 Kč, kterou účastníci řízení ve splátkách zaplatili manželům J. a P. P., představovala „úhradu za ‚koupi domu‘“, tedy nemovitost, kterou manželé P. darovali žalované. Jelikož byla tato částka vynaložena z větší části ze společných prostředků, „odporovalo by dobrým mravům, aby žalobce ničeho z toho neobdržel nazpět“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (tato a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)]. 8. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit. Pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Tedy pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). 9. Jinými slovy právní otázkou, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020). 10. Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem či jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení nebo procesní postup odvolacího soudu měly být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 11. V projednávané věci žalovaná napadá závěry odvolacího soudu, které se týkají vypořádání finančních prostředků ve výši 750 000 Kč, které poskytli účastníci řízení manželům J. a P. P. Dovolatelka však žádnou konkrétní právní otázku neformuluje a ani na žádnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v této souvislosti neodkazuje (v této souvislosti dovolací soud připomíná, že žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Obsahem dovolání je však pouhá polemika žalované s procesním postupem odvolacího soudu a jeho právními závěry s tím, že tyto právní závěry měly být jiné (a to takové, že soud neměl tyto finanční prostředky v řízení o vypořádání společného jmění manželů zohlednit v neprospěch žalované). 12. V dovolání žalovaná rovněž nevymezuje řádně, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nepoukazuje na žádnou právní normu (a její výklad), na základě které má za to, že postup odvolacího soudu a jeho závěry týkající se finančních prostředků ve výši 750 000 Kč nejsou správné. 13. V takovém případě trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.; viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). IV. Závěr a náklady řízení 14. Z uvedeného plyne, že žalovaná v dovolání nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaná rovněž neuvádí, v čem má v posuzované věci spočívat dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). 15. Proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu