22 Cdo 3134/2018-609
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) J. Š., a b) R. H., zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Na Stráži 1306/5, proti žalované XRC Czech, s.
r. o., se sídlem v Praze 6, Terronská 947/49, IČO: 05469279, zastoupené JUDr.
Stanislavem Šichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, o
uložení opatření k odvrácení hrozící škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 38 C 614/2013, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. března 2018, č. j. 58 Co 67/2018-575, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalované JUDr. Stanislava Šicha, advokáta se sídlem v Praze 1, Novomlýnská
1238/3.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II
bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
11. 2017, č. j. 38 C 614/2013-524, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena
povinnost odstranit rozestavěné stavby na pozemcích parc. č. a související
infrastrukturu na pozemcích parc. č., č., č., vše v k. ú. L., obec P. (výrok
I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalobce b) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 22. 3. 2018, č. j. 58 Co 67/2018-575, rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Zaprvé shledává dovolání přípustné v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení doposud v judikatuře dovolacího
soudu neřešené otázky procesního práva, zda má soud poskytnout poučení podle §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za předpokladu, že nevyhověl návrhu na doplnění
dokazování po předchozím poučení. Jestliže soud prvního stupně zjistil, že
žalobce b) neprokázal své tvrzení, že žalovaná provádí odčerpávání podzemní
vody z dané lokality, měl jej vyzvat k označení důkazů a poučit o následcích
nesplnění této výzvy. Žalobce b) nemohl předvídat, že jím navržený důkaz bude
zamítnut, a měl dostat novou příležitost k navržení důkazů k prokázání svých
tvrzení, resp. měl být poučen o tom, že trvá stav vyjádřený předchozím
poučením. Zadruhé se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu sp. zn. 6 Tdo 725/2017 v otázce, zda má soud provést nebo se jinak
vypořádat s důkazy v rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud
neprovedl důkaz ani se jinak nevypořádal s žalobcem b) navrženým a předloženým
důkazem vzniklým po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (doplnění zprávy
o stavu konstrukce jeho nemovitosti č. p. 115). Poukazuje přitom na závěry
nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1738/16 týkající se tzv. opomenutých
důkazů. Zatřetí s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2070/07 či
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1697/2011 odvolacímu soudu vytýká
extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy a nepodloženost
závěrů soudu provedenými důkazy. Rozpor spatřuje v závěrech, že stav hladiny
podzemní vody před zahájením stavby řadových rodinných domů a její současný
stav se neliší, že depresní kužel v lokalitě nevznikl, protože může vznikat jen
tam, kde je souvislá hladina podzemní vody, a ne tam, kde je zavěšená zvodeň, a
že v dané lokalitě se nenachází žádné zařízení na odčerpávání podzemní vody;
jednotlivé rozpory následně podrobněji rozvádí. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná ve vyjádření považuje rozsudky soudů obou stupňů za správné a
ztotožňuje se s nimi. Vyjadřuje se k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhuje,
aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Zaprvé klade žalobce b) otázku procesního práva, zda má soud poskytnout poučení
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. za předpokladu, že nevyhověl návrhu na
doplnění dokazování po předchozím poučení. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
K porušení poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by mohlo
dojít toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu
dospěl k závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že
určité tvrzení se nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet),
pročež soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene [usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003 (dostupné na
www.nsoud.cz), či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016 (uveřejněné pod
č. C 15 707 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]; taková situace však ohledně žalobcem b) tvrzené
skutečnosti v řízení nenastala. Žalobce b) spatřuje vadu řízení v tom, že jej soud prvního stupně opětovně
podle § 118a o. s. ř. nevyzval k prokázání skutečnosti, že žalovaná provádí
odčerpávání podzemní vody z dané lokality, a nepoučil o následcích nesplnění
této výzvy. Žalobce b) však pomíjí, že soud prvního stupně ohledně odčerpávání
vody neučinil závěr o neunesení důkazního břemene, nýbrž učinil závěr, že
tvrzení žalobce b) bylo vyvráceno. Konkrétně soud prvního stupně na str. 6 uvedl, že podle závěrů znalce B., které
shledal za dostatečně logicky odůvodněné a přesvědčivé, „v lokalitě není žádné
technické zařízení k odčerpávání podzemní vody, když znalec nenašel ani
zařízení, ani nezjistil nic, co by umělému snižování hladiny podzemní vody
nasvědčovalo. Neexistuje žádné zařízení, které by mohlo odvodňovat mělkou
zvodeň, musela by být použita jedině plošná drenáž, a ta na místě není. Kolem
ŘRD je pouze odvodnění pro dešťovou vodu“. Závěr, že se v dané lokalitě
nenachází žádné zařízení na odčerpávání podzemní vody, byly podle soudu prvního
stupně podpořeny vyjádřením odboru výstavby ÚMČ Praha 12 z 6. 10. 2016,
posouzením hydrogeologa M. Č. z 3. 10. 2016, posouzením autorizovaného inženýra
M. B. z 18. 12. 2015 a odborným posouzením geologa M. Č. z května 2014. Domněnka vyjádřená v listině „Stanovisko k příčinám stavebních poruch objektu
L. 115/2013“, zpracované 11. 6. 2014 T. V. (osobou s odbornou způsobilostí v
inženýrské geologii), že je velmi pravděpodobné, že k ochraně stavby ŘRD před
účinky vysoké hladiny podzemní vody je přirozená hladina podzemní vody trvale
snižována čerpáním, byla podle soudu prvního stupně vyvrácena znaleckým
posudkem a výslechem znalce. S uvedenými závěry soudu prvního stupně ohledně
neexistence zařízení na odčerpávání podzemní vody se následně ztotožnil i
odvolací soud. Na základě uvedeného lze tedy uzavřít, že námitka vady řízení spočívající v
nepoučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. je nedůvodná. Zadruhé dovolatel namítá, že rozhodnutí nemá náležitosti odůvodnění ve smyslu §
157 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud neprovedl ani se jinak nevypořádal s
dovolatelem navrženým a předloženým důkazem „doplnění zprávy o stavu konstrukce
jeho nemovitosti č. p. 115“. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o
vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním
návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené
důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Nikoliv každé opomenutí důkazu ovšem automaticky vede k porušení práva na
spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu
spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou
nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou
relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro
dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky
[nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. sp. zn. II. ÚS 2172/14, či
ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz
)]. V daném případě odvolací soud na dovolatelův návrh na doplnění dokazování
„Zprávou o stavu konstrukce, doplnění“ ze dne 12. 2. 2018 adekvátně nereagoval,
když důkazní návrh neprovedl ani o něm nerozhodl, přesto má dovolací soud za
to, že uvedená vada nemohla mít v dané věci za následek nesprávné právní
posouzení věci.
Prvně je třeba zdůraznit, že uvedený důkazní návrh byl toliko doplněním původní
zprávy J. Z., o stavu konstrukce budov č. p. ze dne 6. 5. 2014, přičemž jak
uváděl zástupce žalobce b) při jednání odvolacího soudu, měl tento důkazní
návrh prokazovat, že situace na místě samém nadále trvá.
Původní zpráva J. Z., ze dne 6. 5. 2014 byla přitom provedena jako důkaz soudem
prvního stupně, jakož i soudem odvolacím.
Soud prvního stupně v rámci hodnocení provedených důkazů ke zprávě J. Z.,
uvedl, že J. Z. není znalcem z oboru hydrogeologie, jeho dřívější zprávy
neobsahují informace o podkladech a konkrétních skutečnostech (měřeních), na
jejichž základě k domněnkám o spodních vodách dospěl, a sám Z. ve svých
předchozích posudcích za příčinu trhlin na domu č. p. označoval probíhající
stavební práce. Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i odvolací
soud. Odvolací soud dále zdůraznil, že obsah zprávy J. Z., není možné považovat
za znalecký posudek a jeho vyjádření o „cyklickém pohybu hladiny podzemní vody,
který má velmi obtížné přirozené vysvětlení, proto se nabízí vysvětlení umělým
snížením díky stavební činnosti na sousedních pozemcích“ neprokazuje tvrzení
žalobce b), ale představuje pouze určitou hypotézu.
Z navrženého důkazu „Zpráva o stavu konstrukce, doplnění“ ze dne 12. 2. 2018
potom nevyplývá, že by Z. provedl hydrogeologický průzkum, když sám uvedl, že
diagnostický průzkum a zhodnocení stavebně-technického stavu souboru budov byly
prováděny metodou vizuální prohlídky a hodnocení poruch konstrukcí. Z doplnění
zprávy pak vyplývá, že zkoumané konstrukce vykazují rozsáhlé aktivní poruchy,
narůstá šíře i délka stávajících trhlin a dochází k tvorbě nových. Příčinu Z.
spatřoval v cyklických pohybech podloží v bezprostředním okolí souboru budov č.
p., které mohou mít za následek ohrožení únosnosti a bezpečnosti těchto
konstrukcí; je podle něj bezprostředně nutné zamezit pohybům podloží nad úroveň
způsobující poškozování konstrukcí.
Přihlédne-li tedy dovolací soud ke skutečnosti, že se soudy obou stupňů
adekvátně zabývaly dřívějšími zprávami Z. a ozřejmily, proč tyto zprávy nemohou
zpochybnit závěry znalce B. o hydrogeologických poměrech v daném místě, přičemž
doplnění zprávy, které mělo podle žalobce b) především za úkol poukázat na
trvající stav poškozování souboru budov č. p. , bylo prováděno obdobnou metodou
jako zpráva původní a nebyl Z. proveden náležitý hydrogeologický průzkum, je
třeba uzavřít, že se odvolací soud v daném případě nedopustil procesní vady,
která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, jakož i by
zapříčinilo porušení práva na spravedlivý proces žalobce b). Je totiž zjevné,
že doplnění dokazování výše uvedenou zprávou ze dne 12. 2. 2018 považovaly za
nadbytečné vzhledem k obsahu dřívějších zpráv ze dne 15. 6. 2015 a 15. 9. 2016
a východiskům, ze kterých tyto zprávy přicházely, byť je třeba připustit, že
náležitostem § 157 odst. 2 o. s. ř. by i v takovém případě odpovídalo, aby
odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, z jakého důvodu
nepovažoval provedení uvedeného důkazu v dané věci za potřebné.
Co se pak týče námitky rozporu závěrů soudu s provedenými důkazy, je třeba
zdůraznit, že od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež hodnocení důkazů, jakož
i konkrétní skutkové závěry, které soud na základě provedeného dokazování
učinil, dovolacímu přezkumu nepodléhají; na uvedeném nemohou ničeho změnit
dovolatelem uváděná rozhodnutí, která byla vydána za odlišné úpravy dovolacího
řízení účinné do 31. 12. 2012.
Pro úplnost lze dodat, že dovolatelovy výhrady proti zjištěnému skutkovému
stavu v daném případě o extrémním rozporu nevypovídají, když rozhodnutí soudů
obou stupňů je stran skutkových zjištění zcela dostatečným způsobem odůvodněno,
z rozhodnutí je zřejmé, proč ten který skutkový závěr vzal soud za správný.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce b) přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce b) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu