22 Cdo 3144/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně J. P., S. n. L., zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem
se sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 440/14, proti žalovaným 1) V. V.,
2) O. V., oběma S. n. L., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 63/2012, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.
července 2012, č. j. 7 Co 1939/2012-73, takto:
Usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15. června 2012, č. j. 6 C
63/2012-63, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.
července 2012, č. j. 7 Co 1939/2012-73, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu
v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
výrocích II. – IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a vrácení soudního poplatku.
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 21. května 2012 určení, že je
vlastnicí části pozemku parc. č. 1699/3, v obci a katastrálním území S. n. L.,
přičemž tuto část specifikovala přiloženým plánkem a vymezila ji stavbou plotu,
jižní hranici potom pozemky žalobkyně parc. č. 1709/9 a parc. č. 1618/1 a parc.
č. 1625/1 (vedené ve zjednodušené evidenci), západní hranici pozemkem parc. č.
1699/1, východní hranici pozemkem parc. č. 998/1, to vše v katastrálním území a
obci S. n. L. Spor se mezi účastníky vede o předmětnou část pozemku, přičemž
průběh hranice byl stanoven geometrickým plánem severněji, než je vyznačeno v
katastru nemovitosti. V této linii žalobkyně zbudovala plot, který byl následně
v roce 2008 na základě rozhodnutí katastrálního úřadu navrácen zpět do stavu
před specifikovaným geometrickým plánem. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že
vlastnické právo k předmětné části pozemku vydržela.
Soud prvního stupně uvedl, že se žalobkyně již žalobou podanou dne 4. června
2009 domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 1701/9, parc. 1618/1,
parc. č. 1625/1, v katastrálním území a obci S. n. L., v hranicích a výměrách
stanovených na základě zde specifikovaného geometrického plánu. O této žalobě
bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24. září 2009,
č. j. 6 C 106/2009-79, tak, že žaloba byla zamítnuta.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v obou případech jde o totožný spor,
který má stejný skutkový základ, byť jinou právní kvalifikaci. Vyšel z toho, že
je zcela evidentní, že žalobkyně se domáhá určení, že je vlastnicí naprosto
stejné části pozemku, byť v prvním případě je specifikován jako tvořený částmi
pozemků parc. č. 1701/9, 1618/1, 1625/1 a v druhém případě jako část pozemku
parc. č. 1699/3, to vše v katastrálním území a obci S. n. L.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací
soud“) usnesením ze dne 30. července 2012, č. j. 7 Co 1939/2012-73, usnesení
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v řešené věci jde o stejnou část pozemku jako
v původním řízení, byť jinak označenou. Podle názoru odvolacího soudu bylo v
původním řízení věcně rozhodnuto, byť byla žaloba zamítnuta pro nedostatek
naléhavého právního zájmu. Shrnul, že v řešené věci se rozhoduje o určovací
žalobě se stejnými účastníky a stejného obsahu, pouze s tvrzením, že žalobkyně
vlastnické právo ke sporné části pozemku vydržela. K tvrzení žalobkyně, že
vydržela vlastnické právo až po pravomocném ukončení původního řízení, odvolací
soud uvedl, že se jedná pouze o právní posouzení, které je pro závěr o překážce
věci rozhodnuté bezvýznamný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu. V dovolání poukázala na to, že soud prvního stupně v původním
řízení nerozhodl věcně, neboť žalobu zamítl jen proto, že žalobkyně neprokázala
naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Za relevantní považuje to, že
rozsudek soudu v původním řízení neobsahuje výrok o tom, kdo je vlastníkem
sporného pozemku. Poukázala na to, že skutečnost, že v určitém časovém okamžiku
neexistuje naléhavý právní zájem na určení, ještě neznamená, že zde nebude
později. Má za to, že jí soudy odepřely soudní ochranu. Zatímco v původním
řízení požadovala, aby se „žalovaní zdrželi vnikání na její pozemek“, nyní žádá
ochranu před ohrožením svých práv. Uzavřela, že naléhavý právní zájem na
požadovaném určení je dán, neboť rozhodnutí soudu je způsobilé odstranit stav
právní nejistoty žalobkyně a ohrožení jejího práva. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. července 2012,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012) -
(dále jen ,,o. s. ř.“). Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm.
c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jestliže dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3), je
dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena
orgánu, do jehož pravomoci náleží. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po stránce právní,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních;
způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Žalobkyně rozporuje závěr odvolacího soudu ohledně překážky věci rozhodnuté,
pro kterou odvolací soud řízení zastavil. V podstatě namítá, že soudem
aplikovaná právní norma (§ 159a odst. 5 o. s. ř.) na zjištěný skutkový stav
nedopadá, resp. že ji nalézací soudy vyložily nesprávně. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 239 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a je zčásti důvodné. Podle § 159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže
být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě
jiné osoby věc projednávána znovu. Dovolatelka především namítá, že v dané věci nemůže být založena překážka věci
pravomocně rozhodnuté proto, že v původním řízení nebylo rozhodnuto věcně, tj. o věci samé. Namítá tedy, že zamítnutí určovací žaloby pro nedostatek
naléhavého právního zájmu nemůže z povahy věci založit překážku pravomocně
rozhodnuté, protože takové rozhodnutí není „rozhodnutím o věci“. Tato námitka není důvodná. Podle § 152 odst. 1 o. s. ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. V tzv. řízení sporném, v němž jde o to rozhodnout spor o právo mezi účastníky,
kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za ”věc samu”
pokládán nárok, uplatněný žalobou, o kterém má být věcně rozhodnuto (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 1997,
sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1997, pod
pořadovým č. 88). Tento názor pak bez pochybností sdílí i odborná literatura (k
tomu srovnej např.: Drápal, L. – Bureš, J. a kol. : Občanský soudní řád I. § 1
až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1026).
Zamítnutí určovací žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu nebrání
jejímu opětovnému uplatnění, vychází-li tvrzený naléhavý právní zájem z jiných
(dalších) skutečností, které nastaly až po původním pravomocném rozhodnutí a
které představují zásadně jiný (nový) pohled na právní postavení žalobce nebo
na ohrožení jeho práv (k tomu srovnej např.: Drápal, L. – Bureš, J. a kol. :
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, str. 526). Totéž se může týkat také rozhodných skutečností, které v
původním řízení nebyly uplatněny, a prostřednictvím kterých tak nebyla otázka
naléhavého právního zájmu poměřována. Z uvedeného tak vyplývá bez jakýchkoliv pochybností, že i zamítavé rozhodnutí o
určovací žalobě pro nedostatek naléhavého právního zájmu může zakládat překážku
rozsouzené věci, neboť se jedná o rozhodnutí ve věci samé, na které dopadá
ustanovení § 159a odst. 5. Tento závěr se zcela zjevně uplatní např. v situaci,
kdy by v pořadí další žaloba byla zcela shodná s žalobou, ve vztahu ke které
došlo k zamítnutí pro nedostatek naléhavého právního zájmu. V této části dovolacích námitek tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na
nesprávném právním posouzení věci; přesto je však dovolání důvodné, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu při posouzení splnění podmínky překážky rozhodnuté
věci je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok,
který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně
relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo
1646/2000, publikované pod č. 1103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže nárok nebo stav vymezený žalobním
petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného
skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v
jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl
způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů
vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je
dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek,
který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci
pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po
právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako
vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné
obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné
osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v
jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení
týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu
univerzální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již
skončeného řízení (shodně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
prosince
2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod č. 85/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, dostupné na www.nsoud.cz). Totožnost řízení, rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně
překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětů a totožností
účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní
nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří
právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Povinností
žalobce ve sporném řízení je i vylíčení rozhodujících skutečností (srovnej § 79
odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud
rozhodnout. O jiný předmět řízení jde zpravidla v případě, že skutkové
okolnosti jsou - při stejném žalobním petitu - vylíčeny tak, že uplatněný nárok
je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené
skutečnosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, uveřejněné pod č. C 1257 v Souboru, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 274/2012, dostupné na webových
stránkách www.nsoud.cz). V řízení vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C
106/2009 byla žaloba žalobkyně zamítnuta rozsudkem ze dne 24. září 2009, č. j. 6 C 106/2009-79, pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Okresní soud v
Jindřichově Hradci uzavřel, že žalobkyně je „výlučným vlastníkem parc. č. 1701/9, parc. č. 1618/1 a parc. č. 1625/1, neboť ona jako vlastník nemovitostí,
které označuje, vedena je, k zásahu do jejího práva nedochází, když ona sama má
ve sporných částech umístěno své oplocení, kterým fakticky své nemovitosti ve
vztahu k okolí uzavírá a ohraničuje. Proto není žádný naléhavý právní zájem z
její strany na řešení nastiňované problematiky“. Absenci naléhavého právního zájmu tak Okresní soud v Jindřichově Hradci
odůvodnil závěrem, vyplývajícím z žalobních tvrzení samotné žalobkyně, že její
právo není žádným způsobem ohroženo mimo jiné proto, že je vedena jako
vlastnice nemovitosti, ke které se domáhá určení vlastnického práva a k žádnému
zásahu do jejího vlastnického práva nedochází. Ve věci vedené u Okresního soudu pod sp. zn. 6 C 63/2012 sice žalobkyně popsala
stejné okolnosti, pro které se domnívá, že je vlastníkem předmětného pozemku,
naléhavý právní zájem však odůvodnila skutečnostmi, které nastaly po právní
moci předchozího rozhodnutí. V této souvislosti poukázala na to, že: 1) bylo ze
strany Městského úřadu Suchdol nad Lužnicí v řízení evidovaném pod č. j. 1604/2011/MěUSu (R 2/2012) rozhodováno o odstranění stavby drátěné zábrany
žalobkyně postavené na pozemku "ppčk. 1618/1", 2) v řízení evidovaném pod čj. 1604/2010/MěUSu (R 6/2011) bylo rozhodováno o územním souhlasu se stavbou
oplocení, které chtějí realizovat žalovaní na jižní hranici pozemku
"specifikovaného v čl. I této žaloby", 3) ze strany žalovaných dochází ke
vnikání na části pozemku "specifikované v čl.
I této žaloby, když zde žalovaní
provádí různé úkony, kterými připravují stavbu svého zamýšleného oplocení". Aniž by dovolací soud jakkoliv předjímal posouzení, zda uvedené okolnosti
zakládají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, případně následné věcné
posouzení důvodnosti určovací žaloby, je zřejmé, že prostřednictvím těchto
tvrzení, reflektujících okolnosti, které nastaly po právní moci původního
zamítavého rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci, žalobkyně uplatňuje
nové skutečnosti, které v původním řízení neuvedla. Jejich prostřednictvím pak
zjevně vystihuje – z jejího pohledu – ohrožení vlastnického práva k
nemovitosti, ve vztahu ke které se proto domáhá určení vlastnictví, přičemž
toto ohrožení v původním řízení nebylo dáno. Z toho vyplývá, že není dán tentýž předmět řízení, neboť nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem nevyplývá ze stejných skutkových tvrzení, než která
byla uplatněna v původním řízení. Oproti přesvědčení odvolacího soudu tak v
řešené věci jde o odlišné vymezení skutkových okolností oproti původnímu
řízení. Nelze tedy přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že se jedná o shodně
vylíčený skutkový děj. Je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu, a proto byl dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. uplatněn právem. Proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.