22 Cdo 3152/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce B. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavou Dospělovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti žalovaným: 1) O. P., a 2) R. P.,
zastoupeným JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská
4, o vyklizení pozemků, odstranění drobných staveb a zdržení se zásahů do
výkonu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8
C 36/2008, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
29. července 2011, č. j. 25 Co 296/2011-248, takto:
Usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26. května 2011, č. j. 8 C
36/2008-229, ve výroku pod bodem II., a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
29. července 2011, č. j. 25 Co 296/2011-248, pokud jím bylo potvrzeno usnesení
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., se ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26.
května 2011, č. j. 8 C 36/2008-229, rozhodl, že řízení se v rozsahu, ve kterém
se žalobce domáhá po žalovaných zdržení se vstupu na pozemek parc. č. 50/1
(vodní plocha) v k. ú. M., včetně koupání a bruslení, vylučuje k samostatnému
řízení (výrok I.), a dále, že řízení o vyloučeném nároku se zastavuje a
postupuje k projednání a rozhodnutí vodoprávnímu úřadu, kterým je Městský úřad
v Kutné Hoře, odbor životního prostředí (výrok II.)
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud považoval
žalobu za návrh k regulaci práva obecného nakládání s povrchovými vodami, o
kterém má rozhodnout podle § 6 odst. 4 vodního zákona č. 254/2001 Sb.
vodoprávní úřad.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která nebyla dosud dovolacím
soudem vyřešena, a odvolací soud ji řešil v rozporu s hmotným právem. Považuje
za nesprávný právní závěr, že rozhodování o užívání pozemku, na kterém je
rybník, nepatří do pravomoci soudu. Žalovaní ve vyjádření k dovolání polemizují
s argumentací žalobce a navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; jde o to, zda je v pravomoci soudu
řešit spor o ochranu vlastnického práva k pozemku, na kterém je rybník.
Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány.
Každý může na vlastní nebezpečí bez povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu
odebírat povrchové vody nebo s nimi jinak nakládat pro vlastní potřebu, není-li
k tomu třeba zvláštního technického zařízení. Vodoprávní úřad může obecné
nakládání s povrchovými vodami rozhodnutím nebo opatřením obecné povahy bez
náhrady upravit, omezit, popřípadě zakázat, vyžaduje-li to veřejný zájem,
zejména dochází-li při něm k porušování povinností podle odstavce 3 nebo z
důvodu bezpečnosti osob. Působnost jiných správních úřadů ke stanovení podmínek
k užívání těchto vod ke koupání není tímto zákonem dotčena (§ 6 odst. 1 a 4
vodního zákona).
Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který
je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně
relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované
pod č. C 1257 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu –
dále jen „Soubor“). V souladu s uplatněním dispoziční zásady je vymezení
předmětu řízení věcí žalobce; žádá-li ochranu vlastnického práva, pak –
jestliže zákon výslovně nesvěřuje ochranu vlastnického práva v konkrétním
případě jinému orgánu – je soud povinen o žalobě věcně rozhodnout, i když
výsledku sledovaného žalobcem by bylo možno dosáhnout i ve správním řízení.
V této věci se žalobce domáhal po žalovaných zdržení se vstupu na pozemek parc.
č. 50/1 (vodní plocha) v k. ú. M., včetně koupání a bruslení; žalobní nárok
opíral o tvrzení, že je vlastníkem tohoto pozemku, a že do jeho vlastnického
práva žalovaní neoprávněně zasahují tím, že pozemek neoprávněně užívají,
zejména ke koupání a bruslení. Žalovaní namítali, že pozemek, na kterém je
rybník, užívají na základě práva obecného nakládání s povrchovými vodami (§ 6
vodního zákona č. 254/2001 Sb.); jde o jeden z případů obecného užívání
hmotného statku (k tomu viz blíže Hendrych, D., a kol.: Správní právo. Obecná
část. Praha: C. H. Beck, 5. vydání, 2003, s. 260 a násl., zejména s. 273, pokud
jde o užívání vod). Právní řešení této věci tak nemůže být v zásadě jiné, než u
jiných případů obecného užívání.
„Dovolací soud opětovně vyslovil, že ochrana práva obecného užívání pozemních
komunikací přísluší správním orgánům. V pravomoci soud je však rozhodovat o
ochraně vlastnického práva, pokud není výslovně svěřena jinému orgánu (§ 7
odst. 1 o. s. ř.). Je tedy nutno rozlišovat případ, kdy soud by měl podle
žaloby ve výroku rozhodnout o ochraně práva osobního užívání pozemní
komunikace, od případu, kdy soud rozhoduje o právu vlastníka na ochranu podle §
126 odst. 1 obč. zák. Soudu náleží pravomoc k rozhodnutí o žalobě na ochranu
vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. Vlastnická žaloba podle § 126
odst. 1 obč. zák. však nemůže být úspěšná proti tomu, kdo do práva vlastníka
zasahuje na základě svého práva, které může být právem věcným (věcné břemeno,
právo zástavní a zadržovací), právem obligačním (například právo nájemní) anebo
může vyplývat ze zákona (například právo obecného užívání, tzv. legální věcná
břemena) nebo úředního rozhodnutí. V této souvislosti se hovoří o tzv.
námitkách proti vlastnickým žalobám. Jde-li o námitku proti vlastnické žalobě
vyplývající z veřejnoprávních vztahů, posoudí ji soud jako předběžnou otázku (§
135 odst. 2 o. s. ř.). Tak je tomu i v případě, že v řízení o negatorní žalobě,
kterou se žalobce brání proti přecházení přes jeho pozemek, žalovaný vznese
námitku, že přes pozemek přechází na základě práva obecného užívání pozemní
komunikace“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo
4777/2007, Soubor č. C 4777).
Dovolací soud nevidí důvod pro to, aby se od uvedeného právního názoru v této
věci odchýlil. Žalobce požaduje ochranu svého vlastnického práva k pozemku
podle § 126 odst. 1 obč. zák.; rozhodnutí o uplatněném žalobním nároku je v
pravomoci soudu. Jinou otázkou je, nakolik je žaloba důvodná; soud musí zvážit,
zda užíváním vodní hladiny žalovaní vůbec do vlastnického práva k pozemku
zasahují (viz např. § 3 odst. 1 vodního zákona) a v případě, že by dospěl ke
kladnému závěru, zda tak činí na základě práva obecného nakládání s povrchovými
vodami; podle výsledku této úvahy o žalobě věcně rozhodne. Návrh na regulaci
obecného nakládání s povrchovými vodami ve smyslu § 6 odst. 4 však nelze
ztotožňovat s návrhem na ochranu vlastnického práva k pozemku, na kterém je
povrchová voda, v tomto případě tvořící rybník.
Z uvedeného je zřejmé, že k projednání a rozhodnutí této věci je dána pravomoc
soudu; dovolání je tak důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu
zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc v dotčené části vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu