USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Zlatý dům, s. r. o., identifikační číslo osoby 64832163, se sídlem v Plzni, Koterovská 514/70, zastoupené JUDr. Evou Kubikovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Havlíčkova 1100/20, proti žalované Slovanské byty, a. s., identifikační číslo osoby 01695096, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2774/7, Východní Předměstí, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 19 C 141/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2021, č. j. 61 Co 94/2020-734, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň – město („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2020, č. j. 19 C 141/2012-674, uložil žalované povinnost odstranit vlastním nákladem přesah půdní nástavby domu č. p. 548, nacházejícího se na pozemku st. par. č. 1789, na domu č. p. 514, nacházejícího se na pozemku st. par. č. 1790, vše v katastrálním území Plzeň, spočívající v odstranění přesahu v šířce 0,59 m v délce 13,1 m, a to od podlahy 4. nadzemního podlaží výše (výrok I), dále žalované uložil povinnost vlastním nákladem uvést do původního stavu komínové těleso na východní straně 4.
nadzemního podlaží domu č. p. 514 nacházejícího se na pozemku st. par. č. 1790 (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Krajský soud v Plzni („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 61 Co 94/2020-734, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu zamítl (výrok I) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až IV(výrok II) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o.
s. ř.“). Výslovně nekonkretizuje podmínky přípustnosti dovolání, jen uvádí: „Odvolací soud v dané věci posoudil shora vymezené právní otázky jinak, než jsou řešeny v judikatuře dovolacího soudu a tyto otázky měly být posouzeny jinak“. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu uvádí: „Dovolatelka napadá rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., když soud druhého stupně nesprávně vyložil právní otázky, vymezené shora, jde o otázky, které byly v judikatuře dovolacího soudu řešeny jinak či nebyly řešeny vůbec.“ Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není projednatelné. Žalobkyně v rámci dovolání předkládá dvě otázky, které podle jejího názoru odvolací soud neposoudil správně. Zaprvé zda „lze posuzovat nástavbu štítové zdi, která současně tvoří zeď sousedící přistavěné nemovitosti, nad původní štítovou zdí jako samostatnou věc, tedy jako samostatný výsledek stavební činnosti nebo součást celé nástavby sousední místnosti.“ A zadruhé „zda vlastník původní štítové zdi se stává automaticky vlastníkem i nástavby této zdi, byť pro něho nemá význam a tvoří obvodovou zeď sousední nemovitosti a zda může být tato nástavba považována za neoprávněnou stavbu, pokud byla vystavěna bez souhlasu vlastníka původní štítové zdi.
Zda nástavba štítové zdi je součástí původní zdi, či součástí přistavěné nemovitosti.“ Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1, 3 o.
s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatelka uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz)]. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.
Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř. - k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou).
Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání. V dovolání jsou sice, byť nikoliv výslovně jako důvod přípustnosti dovolání, uvedeny skutečnosti, které lze podřadit pod důvody přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), není však s nimi spojena konkrétní argumentace, takže není řádně vymezen ani důvod přípustnosti, ani dovolací důvod.
Dovolatelka též uvádí, že vymezené otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak; tím zjevně myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v § 237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud při řešení dovolatelkou vymezených otázek postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobkyně sice odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, a rozsudek ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2590/2018, avšak dále neuvádí, v čem konkrétně spatřuje rozpor s touto judikaturou. Dostatečná specifikace toho, v čem dovolatelka spatřuje naplnění jí uváděného předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. je však jedna z obligatorních náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Podle dovolatelky však zároveň jde o otázky, které nebyly dovolacím soudem vůbec řešeny. V tomto směru je však třeba podotknout, že takové vymezení přípustnosti, resp. kombinace dovolatelkou namítaných předpokladů, se navzájem vylučuje. V konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, z novější judikatury lze k této problematice zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Žalobkyně navíc v rámci své dovolací argumentace pouze odkazuje na tvrzený odklon od judikatury dovolacího soudu, a druhý důvod přípustnosti tak zůstává v rovině tvrzení, kdy jej pouze konstatuje v bodě 5 svého podání a další argumentaci k němu neuvádí.
Již jen na okraj se uvádí, že řešení otázek nastíněných v dovolání vždy vychází z konkrétních skutkových poměrů dané věci a nelze je zobecnit; dovolání např.
pomíjí odvolacím soudem konstatovanou dohodu mezi účastnicemi o užívání společné zdi. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně projednatelným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť o nákladech řízení bude rozhodovat soud prvního stupně, který rozhodne též o nákladech dovolacího řízení [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.