22 Cdo 3245/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalované J.
J., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 428/97, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2008, č. j. 18
Co 12/2008-298, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2008, č. j. 18 Co
12/2008-298, se ve výrocích o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví
žalované,
o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu za zrušené spoluvlastnictví, o
nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky, o
nákladech státu a o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. ledna 2001, č. j. 6 C 428/97-123, zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k domu č. p. 892 na pozemku parc. č. 1598 – zastavěná plocha, tomuto
pozemku a pozemku parc. č. 1599 – orná půda v obci a k. ú. Ú. u B. (výrok I.),
nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, které uložil, aby
zaplatila žalobci přiměřenou náhradu 675 000,- Kč za jeho podíl, zastavil
řízení o spojeném návrhu, kterým se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení 61
482,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky II.-VIII.).
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně jako soud odvolací, který vycházel z
toho, že odvoláním nebyly napadeny výroky o zrušení podílového spoluvlastnictví
účastníků k nemovitostem a o soudním poplatku, usnesením ze dne 9. srpna 2002,
č. j. 18 Co 130/2001-148, rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajících
napadených výrocích zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. října 2007, č. j. 6 C 428/97-269,
podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem zrušil (výrok I.),
nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II.), které
uložil, aby zaplatila žalobci na vypořádání náhradu 840 000,- Kč do tří měsíců
od právní moci rozsudku (výrok III.), a rozhodl o soudním poplatku a nákladech
řízení (výroky IV. – VI.).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli 20. 12. 1974 manželství,
které zaniklo rozvodem 12. 5. 1992. Podle stavebního povolení z roku 1978
postavili dům kolaudovaný v roce 1984, a to na pozemku v k. ú. Ú. přiděleném
jim do osobního užívání, které se ze zákona ke dni 1. 1. 1992 přeměnilo ve
vlastnictví – nyní dům č. p. 892 a po přečíslování pozemky parcelních čísel
1598 a 1599. Bezpodílové spoluvlastnictví k nemovitostem bylo vypořádáno podle
zákonné domněnky (§ 149 odst. 3 občanského zákoníku /dále „ObčZ“/) uplynutím
tří let od rozvodu manželství tak, že nemovitosti přešly do podílového
spoluvlastnictví účastníků, každému v rozsahu jedné ideální poloviny. I když mu
byla věc vrácena odvolacím soudem jen ohledně vypořádání podílového
spoluvlastnictví, soud prvního stupně podílové spoluvlastnictví zrušil. To
odůvodnil tím, že považuje zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 142
odst. 1 ObčZ za výroky nedělitelné a že by mohl o případném odvolání proti jeho
rozsudku rozhodovat jiný senát odvolacího soudu, který by pro absenci výroku o
zrušení spoluvlastnictví jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nemovitosti v souladu s návrhy účastníků přikázal do vlastnictví žalované,
která je po celou dobu užívá a stará se o ně. Při určení přiměřené náhrady
vyšel z obvyklé ceny nemovitostí ke dni jeho rozhodování, zjištěné ze
znaleckého soudku Ing. J. B., včetně toho, že znalec uvedl, že stav nemovitostí
se nezměnil od 21. 2. 2001, kdy podle odvolacího soudu nabyl právní moci výrok
prvého rozsudku soudu prvního stupně
z 18. 1. 2001 o zrušení podílového spoluvlastnictví. Obvyklá cena nemovitostí
bez právního zatížení činila 2 600 000,- Kč. V domě však bydlí 20 let matka
žalované L. Ch., které je 76 let a nemá jinou možnost bydlení. I když dům
neužívá z titulu věcného břemene a nesvědčí jí ani jiný právní titul, lze si
jen těžko představit, že by mohla být z domu vyklizena bez odpovídající bytové
náhrady. To proto, že stavbu domu, prováděnou svépomocí, organizoval a řídil
její manžel a otec žalované J. Ch. (zajišťoval dopravu materiálu, organizoval
postup prací). Na stavbě pracoval
i žalobce, žalovaná spolu s matkou vařily stavebníkům. Na stavbě se finančně
podíleli jak rodiče žalované, tak účastníci, a „kolik peněz do stavby vložili
rodiče žalované na jedné straně a kolik účastníci na straně druhé, v řízení
nebylo zjištěno; z provedených důkazů lze mít za prokázaný obecný závěr, že
finanční účast rodičů byla výrazně vyšší než u účastníků.“ V závěru stavby domu
rodiče žalované prodali dům, ve kterém bydleli, za 100 000,- Kč a po dostavbě
domu účastníků v něm začali v přízemí bydlet, otec žalobkyně J. Ch. již zemřel.
Soud prvního stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 51/96,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001, podle
kterého lze právo na vyklizení může být výjimečně odepřeno za použití § 3 ObčZ.
Pokud by nemovitosti byly přikázány žalobci a ten se domáhal vyklizení L. Ch.,
pak by jeho žaloba byla zamítnuta nebo by její vyklizení bylo vázáno na
zajištění náhradního bytu. Uzavřel, že dům je užíváním L. Ch. právně zatížen,
přičemž ze znaleckého posudku Ing. J. B. zjistil, že snižuje cenu nemovitostí o
920 000,- Kč (znalec použil metodiku zohledňující věk L. Ch. a průměrné tržní
nájmy v místě a čase). To znamená, že obvyklá cena nemovitostí činí 1 680 000,
Kč, z toho polovina 840 000,- Kč náleží žalobci jako přiměřená náhrada za jeho
podíl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 13. 3.
2008, č. j. 18 Co 12/2008-298, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
zrušil a dále změnil tak, že „objekt bydlení č. p. 892 na pozemku p. č. 1598 a
pozemky p. č. 1598
a p. č. 1599 v k. ú. Ú. u B., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro J. k. na listu vlastnictví 842 pro obec a k. ú. Ú. u B., se přikazují
do výlučného vlastnictví žalované“, a žalované uložil, aby zaplatila žalobci
náhradu za zrušené spoluvlastnictví 1 300 000,- Kč do tří měsíců od právní moci
rozsudku. Odvolací soud odůvodnil zrušení výroku o zrušení podílového
spoluvlastnictví tím, že o zrušení bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem
soudu prvního stupně z 18. 1. 2001, č. j. 6 C 428/971-123, neboť uvedený výrok
nebyl odvoláním napaden. Vycházel z toho, že výroky o vypořádání tohoto
spoluvlastnictví, tj. o přikázání nemovitostí žalované a stanovení přiměřené
náhrady pro žalobce, jsou neoddělitelné, a proto je na základě odvolání
žalované, která napadla výslovně jen výrok o přiměřené náhradě, přezkoumal oba.
Z hlediska účelného využití nemovitostí považoval za správné, že byly přikázány
do výlučného vlastnictví žalované. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o
přikázání nemovitostí změnil odvolací soud jen tak, že doplnil označení
nemovitostí, specifikované soudem prvního stupně ve výroku o zrušení podílového
spoluvlastnictví, který odvolací soud zrušil. K rozhodování o přiměřené náhradě
uvedl, že zpravidla dochází ke zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho
vypořádání současně. Pokud však dojde k vypořádání později, je třeba, jak
vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu z 10. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 9/2005,
postupovat podle zásad o vypořádání společného jmění manželů, tj. ze stavu
vypořádávaného majetku ke dni zrušení spoluvlastnictví a z jeho ceny v době
vypořádání. Tomu odpovídají zjištění soudu prvního stupně ze znaleckého posudku
Ing. J. B., že stav nemovitostí se od 21. 2. 2001 do roku 2007 nezměnil a
jejich tržní cena v době rozhodování soudu činila 2 600 000,- Kč. Z této ceny
vycházel i odvolací soud, vzhledem k tomu, že od rozhodnutí soudu prvního
stupně neuplynulo ani pět měsíců a k výrazným změnám nemovitostí nedošlo. Na
rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že cenu nelze snižovat v
důsledku toho, že v domě bydlí kromě žalované její matka L. Ch. I když podle
ustálené judikatury platí, že obsazenost domu má vliv na jeho prodejnost, a
tedy jeho cenu, je třeba rozlišovat případy, kdy je nemovitost užívána tím, kdo
jí získává do vlastnictví a jeho rodinnými příslušníky, čímž se cena
nemovitosti nesnižuje, a případy, kdy je dům užíván na základě práva věcného,
které působí i vůči pozdějšímu vlastníku, a které má proto na tržní cenu vliv.
L. Ch. právo užívání nemovitosti odpovídající věcnému břemeni nesvědčí;
žalovaná tvrdila, že její matka užívá byt v domě na základě ústní dohody
uzavřené mezi jejími rodiči a účastníky, tedy existenci osobního závazku. Ten
však další vlastníky nezavazuje, a proto nemůže být takto „obsazený“ byt v domě
důvodem ke snížení tržní ceny domu. Odvolací soud tak vycházel z tržní ceny
nemovitostí 2 600 000,- Kč a uložil žalované, aby zaplatila žalobci náhradu za
jeho podíl 1 300 000, - Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že napadá
výrok III., jímž bylo rozhodnuto o přiměřené náhradě, přípustnost opírá o § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací
důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 OSŘ. Nesprávné právní posouzení
spočívá na ne zcela přezkoumatelné úvaze o vlivu obsazení domu na jeho tržní
cenu, klasifikaci případů užívání domů a užívání domu matkou žalované. Odvolací
soud, aniž sám dokazování doplňoval, odhlédl od žalovanou citovaných skutkových
zjištění soudu prvního stupně o tom, jak se rodiče žalované podíleli na stavbě
domu účastníků, že do přízemí tohoto domu se po jeho dokončení a po prodeji
domu vlastního nastěhovali, po smrti manžela matka žalované dosud v přízemí
domu bydlí a jinou možnost bydlení nemá. Z těchto skutečností podle žalované,
která s matkou nikdy nežila a nežije ve společné domácnosti, jednoznačně
vyplývá, že právo nemovitost užívat či v ní bydlet její matce jednoznačně
svědčí. Připomíná také víru ve slovo a poukazuje na to, že klasifikace případů
popisovaných odvolacím soudem na matku žalované nedopadá, neboť „není v
postavení rodinného příslušníka, ale její příbuznou v přímé linii, která byla a
je objektivně nezávislou spotřební ekonomickou entitou“. I přes významný rozdíl
mezi věcným právem bydlení a jeho osobní, resp. relativní podobou, je z
hlediska spravedlivého vypořádání podílového spoluvlastnictví zatížení
nemovitostí objektivně nesporné, a proto se na daný případ vztahuje obecné
konstatování odvolacího soudu, že podle ustálené soudní judikatury platí, že
obsazení bytu či domu má vliv na jeho prodejnost, a tedy ovlivňuje jeho cenu.
Za správně stanovenou proto považuje přiměřenou náhradu, ke které dospěl soud
prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a
věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání za nedůvodné. K jednotlivým skutkovým zjištěním
citovaným v dovolání z rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že nejsou pro
posouzení věci významná. Nadto nesouhlasí s „obecným závěrem“, že finanční
účast rodičů žalované na stavbě domu byla výrazně větší, a to již z toho
prostého důvodu, že soud prvního stupně sám uvedl, že se nepodařilo zjistit,
jaké finanční částky ten který do stavby investoval. Zjištění se opírají o
svědeckou výpověď matky žalované, která měla na výsledku řízení zájem. Podle
žalobce jsou citované body vytržené z kontextu „celého řízení“ a z rozsudku
soudu prvního stupně zvláště. K dodatečnému tvrzení žalované, že s matkou
nežila a nežije ve společné domácnosti, žalobce upozorňuje na § 241 odst. 4
OSŘ. Není ani správné zjištění, že mezi účastníky a rodiči žalované došlo k
ústnímu ujednání o jejich bydlení v domě účastníků. Sama matka poněkud
„nešikovně“ uvedla, že s manželem neměli v úmyslu v domě bydlet, ale chtěli se
nastěhovat do zařízení pro seniory v B., což fakticky překazila smrt jejího
manžela. Žalobce považuje za správný závěr, že dům není právně zatížen. Pokud
žalovaná zmiňuje spravedlivé vypořádání, zjistil, že ihned po vydání napadeného
rozsudku začala nabízet nemovitosti k prodeji a požaduje částku 4 500 000,- Kč.
Odkázal ještě na své odvolání z 30. 11. 2007 proti rozsudku soudu prvního
stupně s tím, aby bylo považováno za součást vyjádření,
a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
včas řádně zastoupenou účastnicí řízení.
Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 OSŘ), ale podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ
rozsahem dovolacího návrhu není vázán v případě, že z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání. Takovým předpisem je i § 142 odst. 1 ObčZ. Pokud by
přípustné dovolání proti napadenému výroku bylo důvodné, musel by dovolací soud
zrušit jak napadený výrok, tak i další výroky ve věci samé, jako výroky podle §
242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovoláním dotčené, a výrok o nákladech řízení jako
výrok závislý.
Dovoláním nebyl napaden výrok I., jímž byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního
stupně o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem. Nejvyšší
soud rozsudkem z 10. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 9/2005, uveřejněným v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 3258, rozhodoval o
dovolání ve věci, ve které odvolací soud již předchozím rozhodnutím oddělil
výroky o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a jejích přikázání
jednomu z účastníků, které považoval za pravomocné, od výroku o přiměřené
náhradě, ve kterém rozsudek soudu prvního stupně zrušil (a souvisejícím výroku
o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu
řízení. Dovolací soud uvedl, že „původní zásadní pochybení, které vzniklo
oddělením jednotlivých výroků rozsudku soudu prvního stupně již nelze odčinit,
neboť nebylo žádným opravným prostředkem odstraněno“, a dospěl k závěru, že při
stanovení přiměřené náhrady, kterou je spoluvlastník povinen zaplatit ostatním
spoluvlastníkům, je třeba vycházet ze stavu nemovitostí v době zrušení
spoluvlastnictví a z jejich obvyklé ceny ke dni rozhodování soudu.
V této další věci však o stejnou situaci nejde. Je vyloučeno, aby podílové
spoluvlastnictví k nemovitostem bylo zrušeno, tedy nastolen stav, že
nemovitosti nemají vlastníka, a teprve poté s odstupem času - v daném případě
po pěti letech - dalším rozhodnutím řešeno, komu z původních spoluvlastníků se
nemovitosti přikazují, tedy založen nový vlastnický vztah, případně jiným
způsobem již „neexistující“ spoluvlastnictví vypořádáno. S přihlédnutím k tomu,
že je nezbytné, aby ke zrušení podílového spoluvlastnictví a k jeho vypořádání
(např. přikázáním nemovitostí do vlastnictví jednoho spoluvlastníka) došlo k
jednomu okamžiku, je východiskem řešení, že spoluvlastnictví je účinně zrušeno
teprve tehdy, je-li rozhodnuto o způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví.
Pro uvedený závěr o neúčinnosti samotného rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví
svědčí např. i stav, který by nastal po zpětvzetí žaloby, poté, co by
spoluvlastnictví bylo zrušeno, avšak nikoli vypořádáno. Stejný závěr o
neúčinnosti rozhodnutí platí v případě, že soud podílové spoluvlastnictví k
nemovitostem zrušil, nařídil jejich prodej, ale nemovitosti se nepodařilo
prodat. Úvahy o tom, že jde o obdobnou situaci jako v případě zániku společného
jmění manželů a jeho vypořádání nejsou namístě, neboť pro vypořádání zaniklého
společného jmění stanoví zákon jasná pravidla, včetně jeho vypořádání zákonnou
domněnkou v případě, že není vypořádáno jinak. Výrok rozsudku soudu prvního
stupně o zrušení spoluvlastnictví, odvolacím soudem nezrušený, tedy vchází v
právní moc, nevyvolává však prozatím právní účinky, a není třeba, aby o zrušení
spoluvlastnictví soud prvního stupně znovu rozhodoval při rozhodování o způsobu
vypořádání spoluvlastnictví. V tomto následujícím rozhodnutí, resp. v jeho
výroku, by měl pouze vhodným způsobem připomenout, že navazuje na již dřívější
rozsudek o zrušení spoluvlastnictví. Odvolací soud tak sice zrušení „druhého“
výroku o zrušení spoluvlastnictví v rozsudku soudu prvního stupně nesprávně
odůvodnil, ale je formálně správné.
Dovoláním nebyl napaden výrok o přikázání nemovitostí žalované, ale jen výrok o
náhradě, kterou je žalovaná povinna žalobci na vypořádání zaplatit, a proti
tomuto měnícímu výroku je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ přípustné.
Ve vztahu mezi těmito výroky ve smyslu § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ platí, že v
případě důvodnosti dovolání dovolací soud musí zrušit celý rozsudek odvolacího
soudu. Je namístě připomenout, že odvolací soud nesprávně věcně přezkoumával
rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o přikázání nemovitostí žalované,
ačkoliv odvoláním byl napaden jen výrok, kterým bylo žalované uloženo, aby
zaplatila žalobci za přikázané nemovitosti přiměřenou náhradu.
Podle § 142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Není-li rozdělení
věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita (§
142 odst. 1 ObčZ, věta třetí).
Základem pro stanovení přiměřené náhrady je obecná cena nemovitostí
obvyklá v daném místě v době rozhodování. Aby náhrada byla přiměřená, musí
vyjadřovat cenu závislou nejen na konstrukci a vybavení velikosti a stáří věci
(stavby), ale i zájmu o ni, tj. i na poptávce a nabídce v daném místě a čase.
Musí jít tedy o náhradu, která by představovala příslušný podíl ceny, za niž by
bylo reálně možné celou věc prodat (R 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 17. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, že
samotná okolnost, že v domě bydlí třetí osoba bez právního důvodu, nemá vliv na
cenu nemovitosti: avšak jsou-li tu mimořádné okolnosti, nelze ani v tomto
případě snížení ceny zcela vyloučit; přitom je třeba přihlédnout k postoji této
osoby k dalšímu bydlení a zvážit, že cenu může ovlivnit i skutečnost, že bude
nutno dosáhnout vyklizení. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze 14. 11.
2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2002 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek ročník 2003, pod poř. č. 59) poukázal na to, že „soudní praxe,
vycházející z občanského zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992 dovodila, že
vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní
úpravou, ale i analogickou aplikací pozitivní úpravy, a může posléze vyplynout
i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí,
ale přesto lze žalobě na vyklizení vyhovět – vzhledem k důvodům hodným
zvláštního zřetele – výjimečně (ve smyslu čl. VI. až VII. občanského zákoníku)
jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve
Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pod poř. č. 86).“ Dále uvedl, že §
3 odst. 1 ObčZ ve znění účinném od 1. 1. 1992 plní obdobnou funkci jako dříve
označené články VI. a VII. ObčZ a principy tohoto judikátu jsou i nadále
použitelné.
Pro daný případ z toho vyplývá, že i kdyby L. Ch. bydlela v domě účastníků bez
právního důvodu, jak uzavřel soud prvního stupně, resp. na základě ústního
závazku, který by nové vlastníky nezavazoval, jak uvedl odvolací soud, bylo
třeba ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ řešit otázku, zda existují mimořádné
okolnosti, pro které by její případné vyklizení muselo být vázáno na přiznání
bytové náhrady. To odvolací soud neučinil, a protože neaplikoval právní normu,
kterou aplikovat měl, jde tak o nesprávné právní posouzení, které mělo za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud odvolací soud uvedl, že L. Ch. je
„rodinnou příslušnicí“ žalované jako její matka, čímž zřejmě mínil, že s ní
žije ve společné domácnosti, jde o zjištění, které soud prvního stupně neučinil
a odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval. Tím došlo k vadě řízení, která
měla za nápadek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací postupoval v
rozporu s § 213 odst. 2 OSŘ.
Protože je přípustné dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
o přiměřeně náhradě důvodné, dovolací soud s poukazem na shora uvedené závěry
ohledně § 242 odst. 1 písm. d) OSŘ zrušil kromě tohoto výroku i výrok o
přikázání nemovitostí žalované a souvisící výroky o nákladech řízení a věc
vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu