Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve řešil otázku
rozsahu, v němž je napaden rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Dovolatelka v
dovolání jeho rozsah nijak neupřesnila, nic k němu neuvedla a tak s ohledem na
její závěrečný návrh, aby byly zrušeny poslední rozsudky soudu obou stupňů bez
jakéhokoliv vymezení, nezbylo, než mít za to, že rozsudek odvolacího soudu
napadla v celém rozsahu.
Dovolací soud dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné a jestliže ano, v
jakém rozsahu je přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §
201 OSŘ odvolání. Proto občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání proti takovému rozsudku. Nedostatek funkční
příslušnosti je ovšem neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a tak
nezbylo, než řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27.
dubna 2004, č. j. 15 C 31/2001-733, podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 243c OSŘ
zastavit. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo
3072/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 143, svazek 2.
Pokud jde o přípustnost dovolání bylo třeba s ohledem na samostatný právní
režim jednotlivých vypořádávaných nemovitostí, které byly předmětem
spoluvlastnictví účastníků, resp. k nim se připínajícím (z výše uvedené příčiny
osamostatnělým) nárokům na přiměřenou náhradu ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ,
posuzovat přípustnost dovolání ke všem výrokům ve věci samé, které byly
potvrzeny nebo změněny rozhodnutím odvolacího soudu, odděleně.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 7. 2001,
sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637, svazek 8.
Pokud byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod
bodem I., jímž byl pozemek parc. č. 228/1 přikázán do podílového
spoluvlastnictví žalobců jako právních nástupců původní žalobkyně J. V., jde o
rozhodnutí, jímž bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalované, a ani rozhodnutím o
výši přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované, jakou mají žalobci
zaplatit žalované, není rozhodnutím, jímž by byla dovolatelce způsobena újma.
Stejně tomu je, pokud jde o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku
pod bodem II., jímž bylo žalobcům uloženo, aby žalované zaplatili přiměřenou
náhradu za její spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. 228/2. Dovolatelka
případnou nesprávnost těchto výroků, jimiž jí není ukládána žádná povinnost,
nijak neuplatnila ani nepožadovala, aby jí žalobci zaplatili na přiměřené
náhradě více. Pak ovšem dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího
soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod
body I. a II. není subjektivně přípustné
Odmítnuto muselo být dovolání žalované i pokud směřovalo proti rozsudku
odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části
výroku pod bodem III., jíž byla zamítnuta žaloba, pokud se jí domáhala, aby jí
byl přikázán do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. 228/3. Dovolatelka nijak
nezpochybnila správnost tohoto rozhodnutí; ostatně sama vycházela z toho, že
uvedený pozemek platně převedla na svou dceru E. M. Dovolací soud v tomto směru
neshledal, že by byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení občanského
soudního řádu upravujících přípustnost dovolání proti rozsudkům odvolacího
soudu potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně [§ 237 odst. 1 písm. b) a c)
OSŘ].
Dovolací soud z těchto důvodů dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod
body I., II. a III. v části, týkající se zamítnutí žaloby, aby pozemek parc. č.
228/3 byl přikázán do výlučného vlastnictví žalované, podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. b) OSŘ odmítl.
Naproti tomu dovolací shledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, pokud jím byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně pod bodem III. v části týkající se výše náhrady, kterou má
žalovaná vyplatit žalobcům za pozemek parc. č. 228/3.
Podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
V této části je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, které má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Tento význam je dán tím, že se zde (stejně
jako ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV.) řeší
právní otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly
vyřešeny. Jde o otázku, jaká doba je určující pro stanovení výše přiměřené
náhrady, jíž má zaplatit podílový spoluvlastník, jemuž byla věc přikázána do
vlastnictví, ostatním spoluvlastníkům, jestliže ke zrušení spoluvlastnictví
došlo (v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu) již dříve.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně pod bodem IV, jímž bylo rozhodnuto o výši přiměřené náhrady,
kterou má žalovaná zaplatit žalobcům za pozemky parc. č. 228/4 a parc. č.
228/6, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, k níž bylo
dovolání shledáno přípustným, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Dovolací soud především neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a)
OSŘ]. Sama dovolatelka nenamítá, že by se odvolací soud v řízení, jež
předcházelo vydání dovoláním napadeného rozsudku, dopustil nějakého procesního
pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani dovolací
soud žádné takové pochybení nezjistil. Všechny dovolací námitky žalované jsou
námitkami, které směřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (popř.
soudem prvního stupně).
Pokud jde o původní a zásadní pochybení odvolacího soudu, jež způsobil svým
rozsudkem ze dne 20. září 1982 výše zmiňovaným oddělením jednotlivých výroků
soudu prvního stupně v jeho rozsudku ze dne 25. května 1982, nelze je, s
ohledem na to, že nebylo žádným opravným prostředkem odstraněno, mít za
odčinitelné. Protože jde o pochybení, které činilo nesprávným dřívější
rozhodnutí odvolacího soudu, nejde o vadu, která by měla za následek
nesprávnost posledního dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
K jednotlivým námitkám:
1) Soud při stanovení výše přiměřené náhrady ve sporech o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví k nemovitosti podle § 142 odst. 1 věty druhé ObčZ
vychází z ceny, za níž by byla v daném místě a čase v souladu s nabídkou a
poptávkou prodána nemovitost obdobných kvalit. Tento právní názor vyslovil
Nejvyšší soud již v rozsudku z 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1225, svazek 17. Není důvodu se od
tohoto právního názoru odchýlit.
Den, kdy soud zrušuje podílové spoluvlastnictví a kdy je vypořádává je (měl by
být) zásadně totožný a rozhodná je, jak výše uvedeno, obecná cena nemovitosti k
tomuto dni. Soudy tedy v těchto věcech vycházejí správně z ceny nemovitostí
nejen k době, kdy zrušují podílové spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu,
ale i ke dni, kdy je současně vypořádávají. Jde o konstantní praxi soudů,
kterou není důvodu zpochybňovat. V situaci, jaká vznikla v daném sporu, kdy ke
zrušení podílového spoluvlastnictví k věci došlo již dříve a o vypořádání má
být teprve rozhodnuto, je namístě postupovat obdobně podle zásad při vypořádání
jiného spoluvlastnictví, jímž je bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále
„BSM“), nyní společné jmění manželů (dále „SJM“). Obdoba je dána tím, že
takovéto spoluvlastnictví zaniká dříve, než se vypořádává, přičemž cena téže
vypořádávané věci může být rozdílná v době zániku a v době vypořádání
spoluvlastnictví. Ustálená soudní praxe při oceňování vypořádávaného majetku
vychází z jeho stavu v době zániku BSM či SJM, avšak z cen – ať již podle
obecně závazných cenových předpisů či vývoje cen, platných v době, kdy se
provádí vypořádání. Toto lze doložit např. právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v rozsudku ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněném v
Souboru rozhodnutí pod C 496, svazek 6, v němž dovolací soud uvedl, že „při
oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového
spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového
spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání“. Lze také
poznamenat, že teprve dnem, kdy se stanoví povinnost k zaplacení stanovené
přiměřené náhrady se vypořádání podílového spoluvlastnictví završuje a proto je
správné vycházet z obecné ceny k tomuto dni.
Dovolacímu soudu v rámci jeho přezkumné činnosti v této věci nepřísluší, aby
hodnotil či přihlížel k nepříznivým dopadům jiného, byť zjevně nesprávného
rozhodnutí, které není a nemůže být předmětem jeho přezkumu, na účastníka
řízení. Z takového rozhodnutí musí vycházet – je jím ve smyslu § 159a odst. 4
OSŘ vázán. Jestliže tedy žalované nebyla dříve stanovena povinnost k přiměřené
náhradě za nemovitosti, které jí byly (dříve) přikázány, nezbývá, než za stavu,
že dosud nebylo učiněno pravomocné rozhodnutí o trvajícím návrhu na vypořádání,
tuto povinnost uložit podle obvyklých zásad.
Z výše uvedeného se podává, že námitka nesprávně stanovené přiměřené náhrady z
vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků nebyla opodstatněná a právní
posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru bylo správné.
2) Podle § 243 odst. 3 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991
Sb. právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým
rozhodnutím dotčeny, ledaže mu porušení zákona musilo být známo.
Z citovaného ustanovení § 243 odst. 3 OSŘ jasně vyplývá, že stanovilo ochranu
třetích osob, nikoliv účastníků řízení. Dovolatelka byla účastnící řízení a
proto tímto ustanovením nemůže argumentovat ve svůj prospěch.
3) Závěr odvolacího soudu o nepromlčených nárocích žalobců na náhradu za
vypořádání jejich spoluvlastnických podílů je rovněž správný. Pokud dovolací
soud v předchozím zrušujícím rozsudku z 1. 2. 2001, č. j. 22 Cdo 2884/99-514,
uvedl, že námitkou promlčení nároků strany žalující, se budou soudy zabývat
cíleněji v souvislosti s vyřešením otázky hmotněprávní legitimace, byla tím
míněna pasivní legitimace dříve žalovaných 2) a 3).
Podle § 112 věty prvé ObčZ uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu
nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízením řádně pokračuje,
promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
K promlčení a stavení běhu promlčecí doby se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení
z 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněném v Soudní judikatuře č.
11/1999 pod č. 110, v němž uvedl, že „uplatněním práva u soudu se staví běh
promlčecí doby pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede“. V dané
věci byla tato otázka příslušné osoby vyřešena tím, že žalovanou zůstala pouze
původní žalovaná, která jí byla po celé probíhající řízení. O promlčení tak lze
uvažovat jen ve vztahu k ní.
Aby pak mohlo být usuzováno na promlčení sporných nároků žalobců, musela by být
žaloba jejich právní předchůdkyně podána z hlediska promlčení opožděně, nebo by
promlčecí doba musela uplynout v důsledku stavení běhu podle § 112 ObčZ. Žaloba
nemohla být podána opožděně, neboť právo na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví se ve smyslu § 100 odst. 2 ObčZ jako právo vlastnické
nepromlčuje.
Z hlediska promlčení také není významné, kolik bylo původně žádáno na přiměřené
náhradě ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ a kolik bylo žádáno později, neboť soud v
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není podle § 153
odst. 2 OSŘ vázán návrhem a může tak účastníku na vypořádání přisoudit i více,
než kdy požadoval.
O stavení případné promlčecí doby ve vztahu k osamostatnělému nároku na
vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze dobře uvažovat také proto, že po
právní moci rozhodnutí odvolacího soudu do doby rozhodnutí o stížnosti pro
porušení zákona podle § 236 a násl. OSŘ ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 519/1991 Sb. nemohla žalující strana v řízení nijak pokračovat
(přestože k takovému mimořádnému opravnému prostředku s největší
pravděpodobností dala podnět). Každé nové řízení o totožném předmětu a s týmiž
stranami by muselo být zastaveno pro překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3
OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Nadto důsledkem
vyhovění stížnosti pro porušení zákona bylo zrušení pravomocných rozsudků
odvolacího soudu a tedy i jejich účinků. Jestliže tyto rozsudky byly odstraněny
a v řízení se dále pokračovalo, šlo z pohledu doby, v níž je nyní rozhodováno,
o řízení, představující jeden pokračující celek, v němž nelze dobře uvažovat o
stavení promlčení pro nečinnost k náhradě oprávněných účastníků.
4) Ani námitka nesprávného ocenění pozemku parc. č. 228/4 není důvodná, neboť
odvolací soud správně vyšel ze stavu této nemovitosti v době zrušení podílového
spoluvlastnictví k ní, kdy ještě nešlo o zastavěný pozemek. Takové řešení je v
souladu s judikaturou zmiňovanou výše k dovolací námitce č. 1.
Protože ani vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 OSŘ nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, dovolacímu
soudu ze všech uvedených důvodů nezbylo než dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem
III. v části, týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku
parc. č. 228/3, a změněn ve výroku pod bodem IV., podle § 243b odst. 2 OSŘ
zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti
žalované v dovolacím řízení a z toho, že žalobcům náklady tohoto řízení
nevznikly [§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146
odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ].
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda senátu