Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve řešil otázku rozsahu, v němž je napaden rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Dovolatelka v dovolání jeho rozsah nijak neupřesnila, nic k němu neuvedla a tak s ohledem na její závěrečný návrh, aby byly zrušeny poslední rozsudky soudu obou stupňů bez jakéhokoliv vymezení, nezbylo, než mít za to, že rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu.
Dovolací soud dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné a jestliže ano, v jakém rozsahu je přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 201 OSŘ odvolání. Proto občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozsudku. Nedostatek funkční příslušnosti je ovšem neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a tak nezbylo, než řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. dubna 2004, č. j. 15 C 31/2001-733, podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 243c OSŘ zastavit. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 143, svazek 2.
Pokud jde o přípustnost dovolání bylo třeba s ohledem na samostatný právní režim jednotlivých vypořádávaných nemovitostí, které byly předmětem spoluvlastnictví účastníků, resp. k nim se připínajícím (z výše uvedené příčiny osamostatnělým) nárokům na přiměřenou náhradu ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ, posuzovat přípustnost dovolání ke všem výrokům ve věci samé, které byly potvrzeny nebo změněny rozhodnutím odvolacího soudu, odděleně.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637, svazek 8.
Pokud byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., jímž byl pozemek parc. č. 228/1 přikázán do podílového spoluvlastnictví žalobců jako právních nástupců původní žalobkyně J. V., jde o rozhodnutí, jímž bylo vyhověno vzájemnému návrhu žalované, a ani rozhodnutím o výši přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované, jakou mají žalobci zaplatit žalované, není rozhodnutím, jímž by byla dovolatelce způsobena újma. Stejně tomu je, pokud jde o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., jímž bylo žalobcům uloženo, aby žalované zaplatili přiměřenou náhradu za její spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. 228/2. Dovolatelka případnou nesprávnost těchto výroků, jimiž jí není ukládána žádná povinnost, nijak neuplatnila ani nepožadovala, aby jí žalobci zaplatili na přiměřené náhradě více. Pak ovšem dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. není subjektivně přípustné
Odmítnuto muselo být dovolání žalované i pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem III., jíž byla zamítnuta žaloba, pokud se jí domáhala, aby jí byl přikázán do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. 228/3. Dovolatelka nijak nezpochybnila správnost tohoto rozhodnutí; ostatně sama vycházela z toho, že uvedený pozemek platně převedla na svou dceru E. M. Dovolací soud v tomto směru neshledal, že by byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně [§ 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ].
Dovolací soud z těchto důvodů dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I., II. a III. v části, týkající se zamítnutí žaloby, aby pozemek parc. č. 228/3 byl přikázán do výlučného vlastnictví žalované, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) OSŘ odmítl.
Naproti tomu dovolací shledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pod bodem III. v části týkající se výše náhrady, kterou má žalovaná vyplatit žalobcům za pozemek parc. č. 228/3.
Podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V této části je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento význam je dán tím, že se zde (stejně jako ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV.) řeší právní otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o otázku, jaká doba je určující pro stanovení výše přiměřené náhrady, jíž má zaplatit podílový spoluvlastník, jemuž byla věc přikázána do vlastnictví, ostatním spoluvlastníkům, jestliže ke zrušení spoluvlastnictví došlo (v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu) již dříve.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně pod bodem IV, jímž bylo rozhodnuto o výši přiměřené náhrady, kterou má žalovaná zaplatit žalobcům za pozemky parc. č. 228/4 a parc. č. 228/6, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, k níž bylo dovolání shledáno přípustným, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud především neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Sama dovolatelka nenamítá, že by se odvolací soud v řízení, jež předcházelo vydání dovoláním napadeného rozsudku, dopustil nějakého procesního pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani dovolací soud žádné takové pochybení nezjistil. Všechny dovolací námitky žalované jsou námitkami, které směřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (popř. soudem prvního stupně).
Pokud jde o původní a zásadní pochybení odvolacího soudu, jež způsobil svým rozsudkem ze dne 20. září 1982 výše zmiňovaným oddělením jednotlivých výroků soudu prvního stupně v jeho rozsudku ze dne 25. května 1982, nelze je, s ohledem na to, že nebylo žádným opravným prostředkem odstraněno, mít za odčinitelné. Protože jde o pochybení, které činilo nesprávným dřívější rozhodnutí odvolacího soudu, nejde o vadu, která by měla za následek nesprávnost posledního dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
K jednotlivým námitkám:
1) Soud při stanovení výše přiměřené náhrady ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti podle § 142 odst. 1 věty druhé ObčZ vychází z ceny, za níž by byla v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodána nemovitost obdobných kvalit. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku z 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1225, svazek 17. Není důvodu se od tohoto právního názoru odchýlit.
Den, kdy soud zrušuje podílové spoluvlastnictví a kdy je vypořádává je (měl by být) zásadně totožný a rozhodná je, jak výše uvedeno, obecná cena nemovitosti k tomuto dni. Soudy tedy v těchto věcech vycházejí správně z ceny nemovitostí nejen k době, kdy zrušují podílové spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu, ale i ke dni, kdy je současně vypořádávají. Jde o konstantní praxi soudů, kterou není důvodu zpochybňovat. V situaci, jaká vznikla v daném sporu, kdy ke zrušení podílového spoluvlastnictví k věci došlo již dříve a o vypořádání má být teprve rozhodnuto, je namístě postupovat obdobně podle zásad při vypořádání jiného spoluvlastnictví, jímž je bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“), nyní společné jmění manželů (dále „SJM“). Obdoba je dána tím, že takovéto spoluvlastnictví zaniká dříve, než se vypořádává, přičemž cena téže vypořádávané věci může být rozdílná v době zániku a v době vypořádání spoluvlastnictví. Ustálená soudní praxe při oceňování vypořádávaného majetku vychází z jeho stavu v době zániku BSM či SJM, avšak z cen – ať již podle obecně závazných cenových předpisů či vývoje cen, platných v době, kdy se provádí vypořádání. Toto lze doložit např. právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 496, svazek 6, v němž dovolací soud uvedl, že „při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání“. Lze také poznamenat, že teprve dnem, kdy se stanoví povinnost k zaplacení stanovené přiměřené náhrady se vypořádání podílového spoluvlastnictví završuje a proto je správné vycházet z obecné ceny k tomuto dni.
Dovolacímu soudu v rámci jeho přezkumné činnosti v této věci nepřísluší, aby hodnotil či přihlížel k nepříznivým dopadům jiného, byť zjevně nesprávného rozhodnutí, které není a nemůže být předmětem jeho přezkumu, na účastníka řízení. Z takového rozhodnutí musí vycházet – je jím ve smyslu § 159a odst. 4 OSŘ vázán. Jestliže tedy žalované nebyla dříve stanovena povinnost k přiměřené náhradě za nemovitosti, které jí byly (dříve) přikázány, nezbývá, než za stavu, že dosud nebylo učiněno pravomocné rozhodnutí o trvajícím návrhu na vypořádání, tuto povinnost uložit podle obvyklých zásad.
Z výše uvedeného se podává, že námitka nesprávně stanovené přiměřené náhrady z vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků nebyla opodstatněná a právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru bylo správné.
2) Podle § 243 odst. 3 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, ledaže mu porušení zákona musilo být známo.
Z citovaného ustanovení § 243 odst. 3 OSŘ jasně vyplývá, že stanovilo ochranu třetích osob, nikoliv účastníků řízení. Dovolatelka byla účastnící řízení a proto tímto ustanovením nemůže argumentovat ve svůj prospěch.
3) Závěr odvolacího soudu o nepromlčených nárocích žalobců na náhradu za vypořádání jejich spoluvlastnických podílů je rovněž správný. Pokud dovolací soud v předchozím zrušujícím rozsudku z 1. 2. 2001, č. j. 22 Cdo 2884/99-514, uvedl, že námitkou promlčení nároků strany žalující, se budou soudy zabývat cíleněji v souvislosti s vyřešením otázky hmotněprávní legitimace, byla tím míněna pasivní legitimace dříve žalovaných 2) a 3).
Podle § 112 věty prvé ObčZ uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízením řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
K promlčení a stavení běhu promlčecí doby se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení z 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněném v Soudní judikatuře č. 11/1999 pod č. 110, v němž uvedl, že „uplatněním práva u soudu se staví běh promlčecí doby pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede“. V dané věci byla tato otázka příslušné osoby vyřešena tím, že žalovanou zůstala pouze původní žalovaná, která jí byla po celé probíhající řízení. O promlčení tak lze uvažovat jen ve vztahu k ní.
Aby pak mohlo být usuzováno na promlčení sporných nároků žalobců, musela by být žaloba jejich právní předchůdkyně podána z hlediska promlčení opožděně, nebo by promlčecí doba musela uplynout v důsledku stavení běhu podle § 112 ObčZ. Žaloba nemohla být podána opožděně, neboť právo na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se ve smyslu § 100 odst. 2 ObčZ jako právo vlastnické nepromlčuje.
Z hlediska promlčení také není významné, kolik bylo původně žádáno na přiměřené náhradě ve smyslu § 142 odst. 1 ObčZ a kolik bylo žádáno později, neboť soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není podle § 153 odst. 2 OSŘ vázán návrhem a může tak účastníku na vypořádání přisoudit i více, než kdy požadoval.
O stavení případné promlčecí doby ve vztahu k osamostatnělému nároku na vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze dobře uvažovat také proto, že po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu do doby rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podle § 236 a násl. OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. nemohla žalující strana v řízení nijak pokračovat (přestože k takovému mimořádnému opravnému prostředku s největší pravděpodobností dala podnět). Každé nové řízení o totožném předmětu a s týmiž stranami by muselo být zastaveno pro překážku věci rozsouzené (§ 159 odst. 3 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Nadto důsledkem vyhovění stížnosti pro porušení zákona bylo zrušení pravomocných rozsudků odvolacího soudu a tedy i jejich účinků. Jestliže tyto rozsudky byly odstraněny a v řízení se dále pokračovalo, šlo z pohledu doby, v níž je nyní rozhodováno, o řízení, představující jeden pokračující celek, v němž nelze dobře uvažovat o stavení promlčení pro nečinnost k náhradě oprávněných účastníků.
4) Ani námitka nesprávného ocenění pozemku parc. č. 228/4 není důvodná, neboť odvolací soud správně vyšel ze stavu této nemovitosti v době zrušení podílového spoluvlastnictví k ní, kdy ještě nešlo o zastavěný pozemek. Takové řešení je v souladu s judikaturou zmiňovanou výše k dovolací námitce č. 1.
Protože ani vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny, dovolacímu soudu ze všech uvedených důvodů nezbylo než dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. v části, týkající se vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 228/3, a změněn ve výroku pod bodem IV., podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalované v dovolacím řízení a z toho, že žalobcům náklady tohoto řízení nevznikly [§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ].
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu