22 Cdo 3263/2022-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce T. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované AGOSTO FIN s.r.o., IČO 27840689, se sídlem v Ostravě, Msgr. Šrámka 885/7, o nahrazení projevu vůle žalované, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 299/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2022, č. j. 57 Co 89/2022-377, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 6. 2022, č. j. 57 Co 89/2022-377, změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2022, č. j. 26 C 299/2019-277, tak, že zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované tak, aby udělila žalobci souhlas se stavbou rodinného domu na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, v obci XY, dále souhlas se výstavbou elektrické, vodovodní, plynové a kanalizační přípojky přes pozemek p. č. XY v k. ú. XY, obec XY a k napojení pozemku žalobce na účelovou komunikaci na pozemku žalované, jakož i na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí na zřízení služebnosti inženýrské sítě (vše podrobně specifikováno v rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Ve věci jde o toto: Žalobce je vlastníkem pozemku územním plánem určeným k zástavbě, žalovaná je vlastnicí sousedního pozemku. Žalovaná odmítá dát „souhlas“ k zřízení rodinného domu a inženýrských sítí na pozemku žalobce a nechce mu dovolit, aby se připojil k inženýrským sítím na jeho pozemku.
Proto žalobce žádá soud, aby nahradil projevy vůle žalované tak, že (údajně) potřebný souhlas ke stavbě bude dán a budou uzavřeny smlouvy o věcném břemeni ve prospěch pozemku žalobce. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudního řád („o.
s. ř.“)]. Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Dovolatel opírá nárok na požadované rozhodnutí o § 1042 o. z., upravující tzv. negatorní žalobu. Avšak o takové ustanovení jej nelze opřít. Bezezbytku, bez ohledu na individuální rysy každého z posuzovaných případů, platí to, co Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 15, 10.
2019, sp. zn. 22 Cdo 1564/2019: „V této věci předmětem žaloby není zásah žalovaných do vlastnického práva žalobkyně; za zásah do vlastnického práva nelze považovat nesouhlas vlastníka pozemku se stavebními úpravami stavby na jeho pozemku, která je ve vlastnictví jiné osoby. Dále: Jak ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., tak § 1042 o. z.
směřují k povinnosti zdržet se neoprávněného zásahu; petit negatorní žaloby je tak formulován negativně (odtud i její pojmenování). Na neoprávněný zásah do vlastnického práva, který spočívá v jiném rušení než neoprávněném zadržování věci, váže hmotné právo povinnost zdržet se tohoto zásahu a odstranit jeho následky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005 – k odstranění následku neoprávněného zásahu však viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014).
Zásahem do vlastnického práva nebo jeho rušením ve smyslu § 1042 o. z. je takové jednání, proti kterému se lze bránit žalobou s negativně formulovaným petitem, požadujícím, aby se žalovaný něčeho zdržel, nebo aby mu určité jednání bylo zakázáno (viz R 65/1972 Sb.). V dané věci se však žalobkyně zjevně nedomáhá obrany proti vykonanému zásahu do vlastnického práva ani proti jeho rušení s požadavkem, aby se žalovaný něčeho zdržel, nebo aby mu určité jednání bylo zakázáno, ale žádá o vydání rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o.
s. ř.). Již proto nelze tuto žalobu považovat za negatorní (zápůrčí). Nedání souhlasu jistě může mít vliv na vlastnictví žalobkyně, nicméně nelze je považovat za neoprávněné; není tu norma, která by žalovaným ukládala takové prohlášení. Výklad, podle kterého by odepření souhlasu s jednáním osoby, která žádá o souhlas s určitým způsobem výkonu vlastnického práva, založil neoprávněný zásah do vlastnického práva ve smyslu § 1042 o. z., aniž by k takovému souhlasu existovala právní povinnost, je tak zjevně nepřijatelný a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu“.
K negatorní žalobě podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2439/2020. Pokud jde o požadované služebnosti, lze též odkázat na konstantní judikaturu týkající se nemožnosti zřídit věcné břemeno na základě analogie (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 992/2011, ve vztahu ke služebnosti inženýrské sítě viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2950/2019). I když v této věci se žalobce nedomáhal přímo zřízení služebnosti, ale nahrazení vůle vlastníka budoucího služebného pozemku, podstata věci je stejná; chybí tu právní základ pro takový nárok.
Ani jeden z uplatněných nároků tedy nemá oporu v soukromém právu, není tu ustanovení občanského zákoníku či jiného soukromoprávního předpisu, o který by bylo možné takový nárok opřít. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a není důvod pro to, aby byla vyřešena jinak; řešení přijaté dovolacím soudem ostatně není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Proto otázky položené dovolatelem pod bodem 1.
a 2. dovolání nemohou založit jeho přípustnost. Dovolatel dále klade jako v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, „jaký právní prostředek ochrany má v takovém případě žalobce proti zjevnému zneužití práva a šikanóznímu jednání“.
K tomu se uvádí:
Podle konstantní judikatury do poučovací povinnosti soudu nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2680/2018). Dovolatel v podstatě žádá o návod, jak má postupovat, aby dosáhl požadovaného účinku; na tom však napadené rozhodnutí nespočívá a takové poučení ani žalobci nenáleží.
Odvolací soud se v souladu se svou pravomocí (§ 7 o. s. ř.) zabýval jen otázkou, zda lze uplatněný nárok opřít o ustanovení soukromého práva; otázku, zda jej snad lze uplatnit ve veřejnoprávním řízení, např. podle zákona č. 183/2006, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a tedy ani určením obecného „prostředku ochrany“ se zabývat nemohl. Již jen na okraj se uvádí, že nemá-li žalovaný právní povinnost k požadovanému jednání (prohlášení vůle), jak plyne z výše uvedeného, nemůže tu být v oblasti soukromého práva (o které v tomto řízení jde) žádný prostředek k vynucení (neexistující) povinnosti.
Konečně dovolatel klade otázku týkající se poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř.; má totiž za to, že „předmětem řízení bylo mimo jiné i zajištění přístupu na pozemek žalobce z pozemku žalované a napojení na komunikaci, která se na pozemku žalované nachází, tedy spojení pozemku žalobce s veřejnou cestou.“. Odvolací soud podle dovolatele „zjevně dospěl k zjištění, že žalobce se domáhá jiného nároku, než jak jej formuloval v žalobě, avšak žalobce nevyzval k opravě či doplnění žaloby“. Otázku formuluje takto: „Poslední otázkou, o níž žalobce opírá přípustnost dovolání, je, zda došlo k porušení poučovací povinnosti soudu dle § 118a OSŘ v případě, kdy soud podle právního hodnocení skutkových okolností zjevně dospěl k zjištění, že žalobce se domáhá jiného nároku, než jak jej formuloval v žalobě, avšak žalobce nevyzval k opravě či doplnění žaloby?“ K tomu se uvádí: I kdyby námitka dovolatele byla opodstatněná, nelze opomenout, že v souvislosti s ní neformuluje otázku procesního práva, na které rozhodnutí spočívá; podle obsahu dovolání jde o námitku vady řízení, ke které by dovolací soud přihlédl jen, pokud by dovolání bylo přípustné (z jiného důvodu – viz § 242 odst. 3 o.
s. ř.). Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.