22 Cdo 992/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce města Tábor, se sídlem v Táboře, Žižkovo nám. 2, IČ 00253014,
zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3,
proti žalované Mgr. J. J., zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se
sídlem v Táboře, Příběnická 1908, o zřízení věcného břemene k nemovitosti,
vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 112/2010, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře ze dne
4. listopadu 2010, č. j. 15 Co 683/2010-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.632,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Vítězslava Dohnala.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června
2010, č. j. 9 C 112/2010-107, zamítl žalobu žalobce, aby bylo zřízeno věcné
břemeno stavby „Odpočinková zóna Komora, cyklistický ovál I. Etapa – 2. Stavba
– cyklistický ovál, odvodnění – drenáže, propustek, víceúčelové hřiště,
venkovní posilovna, zázemí areálu, svody dešťových vod, pláž (schůdky do vody,
zpevnění břehu, dvakrát herní prvky, veřejné osvětlení)“ ve prospěch žalobce na
pozemcích žalované č. 5894/3, 5894/4 a 5895/1 v katastrálním území a obci T. za
jednorázovou náhradu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k
odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 15 Co 683/2010-138,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) a uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je
účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu,
a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. listopadu 2010,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o
právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst.
2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj.
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se
dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy,
2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze
dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23).
Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28
Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního
významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale
zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena. K tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod č. C 4666 (dále jen „Soubor“).
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu „zda se může žalobce
jako vlastník stavby domáhat úpravy vztahů prostřednictvím zřízení věcného
břemene s vlastníkem pozemku, na nichž byla se souhlasem vlastníka pozemku
vystavěna stavba (v daném případě ekonomicky náročná a veřejnosti prospěšná
stavba „Odpočinková zóna Komora“) na základě nájemní smlouvy, která však byla
následně žalovanou vypovězena“, a domnívá se, že tato otázka dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu řešena.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, od níž není žádný důvod se odchýlit.
V rozsudku ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, uveřejněném v
Souboru pod č. C 3395, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí soudu o zřízení
věcného břemene nelze vydat na základě analogické aplikace zákona (§ 853 obč.
zák.); již z toho vyplývá, že analogická aplikace § 135c odst. 3 obč. zák. na
jinou než neoprávněnou stavbu je vyloučena.
V rozsudku ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, uveřejněném v
Souboru pod č. C 7489, Nejvyšší soud vyložil, že v případě, kdy stavebník věděl
nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je
dočasné, nelze v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově
neomezené právo odpovídající věcnému břemenu.
V rozsudku ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, publikovaném v
Souboru pod č. C 3395, dovolací soud uvedl, že rozhodnutí o zřízení věcného
břemene je rozhodnutím konstitutivním, které zasahuje do hmotněprávní sféry
účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K
takovému zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje
soudu z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností. Takto ovšem
nelze zasahovat do práv účastníků podle přiměřeného použití zákona; v případě
vlastnického práva by takový postup byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod. V jiných případech, než které jsou upraveny v zákoně,
nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno, a to ani tehdy, kdyby se z
okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k jeho
řešení. Rozhodnutí o zřízení věcného břemene tedy nelze vydat na základě
analogické aplikace zákona. Proto ustanovení § 151o odst. 3 obč. zák. nelze ani
za použití analogie aplikovat na jiný případ než na ten, který je v něm uveden.
Závěr odvolacího soudu, že se žalobce jako vlastník stavby, jehož obligační
právo mít na pozemku umístěnou stavbu z důvodu ukončení nájemního vztahu
zaniklo, nemůže domáhat úpravy vztahů s vlastníkem pozemku prostřednictvím
zřízení věcného břemene za použití ustanovení § 135c odst. 1, 3 obč. zák.,
neboť v posuzovaném případě nejde o stavbu neoprávněnou, ani za použití
ustanovení § 151o odst. 3, neboť žalobce nepožaduje zřízení věcného břemene
spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek, je tedy správný.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu
advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 7 písm. f),
§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění před novelou učiněnou vyhláškou č. 64/2012 Sb., částku 1.875 Kč, a dále
paušální náhradu hotových výdajů 1 x 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, včetně náhrady za
daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem 2.632 Kč. Platební místo a lhůta k
plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D., v. r.
předseda senátu