28 Cdo 2680/2018-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti - děkanství u Všech Svatých
Litoměřice, se sídlem v Litoměřicích, Mostecká 225/5, IČ 467 71 719, zastoupené
JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za
účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 90 C 1/2016, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2018, č. j. 4
Co 248/2016-132, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.) :
Vrchní soud v Praze - poté, co usnesením ze dne 15. 1. 2018, č. j. 4 Co 248/2016-115, pro částečné zpětvzetí žaloby ohledně vydání pozemků parc. v
k. ú. L. žalobkyni zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2016, č. j. 90 C 1/2016-56, v této části a řízení podle § 222a odst. 1 o. s. ř. zastavil - výrokem I. rozsudku ze dne 8. 2. 2018, č. j. 4 Co 248/2016-132,
rozsudek soudu prvního stupně [jímž byla zamítnuta „žaloba s tím, že pozemky v
k. ú. L. se vydávají žalobkyni“ (výrok I.), a dále zamítnuta „žaloba s tím, že
se rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro
Ústecký kraj, ze dne 4. 11. 2015, č. j. SPU 565110/2015, v rozsahu týkajícím se
pozemků v bodě I. tohoto rozsudku nahrazuje tímto rozsudkem“ (výrok II.), a
kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů i ve vztahu k původní účastnici řízení
České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových] potvrdil
ve výrocích I. a II. v části týkající se pozemku parc. v kat. území L. a dále
ve výroku III. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané podle části páté
občanského soudního řádu ve spojení s § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),
ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen
„zákon č. 428/2012 Sb.“), přičemž shodně se správním orgánem dovodily, že
žalobkyně je oprávněnou osobou dle tohoto zákona, jíž v rozhodném období byla
způsobena majetková křivda. Odvolací soud po opakování a doplnění dokazování
dospěl - na rozdíl od správního orgánu i soudu prvního stupně - k závěru, že
pozemek parc. v k. ú. L. tvořil k rozhodnému datu 24. 6. 1991 součást
zemědělského půdního fondu podle § 2 písm. b) bodu 1 zákona č. 428/2012 Sb., že
však je (částečně) dotčen záměrem vymezeným v platné územně plánovací
dokumentaci - územním plánu města Litoměřice, spočívajícím ve výstavbě veřejně
prospěšné stavby dopravní infrastruktury místní propojovací komunikace v
prostoru M. s. pod označením D4, kterážto skutečnost opodstatňuje možnost
vyvlastnění odnětím vlastnického práva k tomuto pozemku, takže je dán výlukový
důvod podle § 8 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Protože však z obsahu žaloby a
dalších podání žalobkyně nebylo možno dovodit, že by se žalobou domáhala (in
eventum) vydání alespoň části označeného pozemku, nebylo možno žalobě vyhovět,
a to ani zčásti, neboť předmětný pozemek jako předmět řízení v projednávané
věci není dělitelným plněním ve smyslu § 1930 odst. 2 ve spojení s § 1723 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Proto odvolací soud shledal rozsudek
soudu prvního stupně týkající se tohoto pozemku věcně správným, byť na základě
jiných důvodů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost je dle jejího názoru dána tím, že odvolací soud se při řešení
„právní otázky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudku ze dne 27. 4. 2009, sp. zn.
22 Cdo 646/2009. Dovolatelka namítá, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť „odvolací
soud v rozporu s o. s. ř. nevykonal svou poučovací povinnost, jelikož ji měl v
souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí poučit, že žaloba
směřuje k zamítnutí z toho důvodu, že požaduje vydání celého pozemku, který je
částečně zasažen překážkou vydání“. Zdůrazňuje, že „skutečně petit in eventum
během řízení nenavrhla, a souhlasí tedy s názorem odvolacího soudu, že nebylo
jeho povinností žalobkyni ke konkretizaci takového návrhu vyzývat“. Trvá však
na tom, že povinnost vyzvat ji „k odstranění neurčitosti žalobního petitu podle
§ 43 o. s. ř.“ a povinnost poučit ji „o důvodu hrozícího nebezpečí neúspěchu ve
sporu jsou povinnosti zcela rozdílné, přičemž první povinnost odvolací soud
splnit nemohl, ovšem druhou povinnost splnit měl a nesplnil ji“. Kdyby
dovolatelka znala právní názor odvolacího soudu, „adekvátně by na něj
zareagovala, a to zejména tím, že by navrhla oddělení překážkou nezasažené
části předmětného pozemku geometrickým plánem; dostala však jen příležitost
vyslovit se k prováděným důkazům“. Svoji argumentaci dovolatelka shrnula tak,
že „odvolací soud dospěl v rozporu s o. s. ř. k názoru, že poučovací povinnost
vykonat nemusí, a na základě tohoto názoru svou poučovací povinnost podle §
119a odst. 1 o. s. ř. nevykonal“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně odmítl podle §
243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. bod 2, čl. II části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze
z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že má-li
být dovolání (podle mínění dovolatele) přípustné proto, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a
od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím
soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V posuzované věci dovolatelka uvedla v dovolání jen to, že
odvolací soud se při řešení „právní otázky“ odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, např. rozsudku ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo
646/2009, aniž však označila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž
řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Ke způsobilému vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. by však prostřednictvím
uvedené argumentace mohlo dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu
dovolání patrné, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. shodně důvody R 4/2014). Takový údaj se ovšem z dovolání nepodává, když z uplatněné dovolací argumentace
není zřejmé, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. V citovaném rozsudku, z nějž dovolatelka citovala část odůvodnění,
Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: „V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada
předvídatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního
stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení
se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a
neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti
řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Nález
Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím
spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodů pro
účastníka nepředvídatelných. Pokud měl odvolací soud za to, že otázka užívání
pozemku je sporná a nebyla náležitě objasněna, měl učinit na účastníky dotaz a
případně se zabývat tím, zda byla v řízení náležitě splněna poučovací povinnost
soudu (§ 118a OSŘ). Takto však odvolací soud nepostupoval; řízení je proto
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ“. Jestliže tedy dovolatelka v dovolání neformulovala žádnou otázku
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle
jejího mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak jen
samotným poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22
Cdo 646/2009, ve skutečnosti neuplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. (nejde tedy o tzv. spor o právo), nýbrž namítá vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud
přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v § 5 o. s. ř.,
podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a
povinnostech. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny
(ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné
poučení, než o procesních právech a povinnostech.
Nemohou (a nesmí) proto
účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně
povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, či
usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3174/2015). Poučovací
povinnost soudu je tedy koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé,
kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v § 5 o. s. ř. a
úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního
řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí; jakého poučení se
účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví § 5 o. s. ř., ale
jednotlivá ustanovení. Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97,
uvedl, že poučovací povinnost soudu (ve smyslu § 5, resp. § 118a o. s. ř.) vůči
účastníkům řízení se týká pouze toho, jaká práva jim přiznávají a jaké
povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony
provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných,
aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. „Do poučovací povinnosti tedy nepatří
návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného
účinku“ (o nepřípustnosti hmotněprávního poučení srov. též usnesení Ústavního
soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, a rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, a ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3820/2009). Pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o
tom, na základě jakých skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního
petitu by bylo možné žalobě vyhovět, nejednalo by se o poučení o procesních
právech a povinnostech, ale o návod soudu k vylíčení konkrétních skutkových
okolností a úpravě petitu tak, aby žalobce dosáhl žádaného procesního výsledku
sporu. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud výrazně porušil zásadu
rovnosti účastníků soudního řízení a tím i právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ji nepoučil podle § 119a
odst. 1 o. s. ř., pak je třeba poukázat na to, že žádné ustanovení občanského
soudního řádu v části čtvrté hlavě první, nazvané „odvolání“, nestanoví
povinnost odvolacího soudu poučovat účastníky podle § 119a odst. 1 o. s. ř.,
které platí jen pro řízení před soudem prvního stupně (k tomu srov. § 213 a §
215 odst. 2 o. s. ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že povinností odvolacího soudu nebylo
poučovat dovolatelku o tom, v jakém rozsahu má restituční nárok uplatnit, tedy
zda k celému předmětnému pozemku, či jen k jeho části, neboť s ohledem na znění
§ 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. by se již jednalo o poučení o
hmotném právu, které je nepřípustné. Námitka dovolatelky, že dostala jen příležitost vyslovit se k
prováděným důkazům, neodpovídá obsahu spisu. Z něj vyplývá, že při jednání u
odvolacího soudu dne 8. 2.
2018 odvolací soud opakoval a doplnil dokazování
listinami, a to sdělením Městského úřadu Litoměřice na č.l. 99, rozhodnutím
Ministerstva zemědělství na č.l. 112, částí G územního plánu města Litoměřice
na č.l. 28-29 a výsekem výkresu veřejně prospěšných staveb územního plánu města
Litoměřice, že poté byl zástupce žalobkyně nejen vyzván, zda se vyjadřuje k
obsahu a pravosti provedených listin, nýbrž dále i k tomu, zda tvrdí nové
skutečnosti a navrhuje nové důkazy - k této výzvě odvolacího soudu je v
protokolu o jednání uvedeno, že „zástupce žalobce bez doplňujících skutečností
a důkazních návrhů“. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn
(srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek.