33 Cdo 3174/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobce J. Ž., zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v
Liberci IV, Moskevská 637/16, proti žalovaným 1) D. Č., a 2) MUDr. P. Č.,
zastoupeným Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13,
o určení vlastnického práva k nemovitostem a o jejich vyklizení, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 152/2010, o dovolání žalovaných
proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13.
března 2015, č. j. 30 Co 358/2014-131, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. března
2015, č. j. 30 Co 358/2014-131, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 20 C
152/2010-100, ve spojení s usneseními ze dne 24. června 2014, č. j. 20 C
152/2010-108, a ze dne 1. července 2014, č. j. 20 C 152/2010-118, zamítl
žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí v
katastrálním území a obci S. n. N., zapsaných na LV č. 461, u Katastrálního
úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, a to pozemku p.č.
900/2 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 82 m2 s budovou č.p. 574 – rodinný
dům a pozemku p.č. 900/1 – zahrada o výměře 849 m2; dále zamítl žalobu o
vyklizení těchto nemovitostí žalovanými a jejich předání žalobci. Současně
rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. března
2015, č. j. 30 Co 358/2014-131, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s
opravným usnesením zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, jestliže žalobce
nepoučil o tom, jakým způsobem lze realizovat nárok na vrácení daru, tedy že
tak lze učinit nejen žalobou na určení vlastnického práva k nemovitým věcem a
uložením povinnosti tyto vyklidit, ale i žalobou na zaplacení částky, která
odpovídá hodnotě daru, resp. že v dané věci přichází v úvahu i žaloba na
peněžité plnění.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012
Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť jsou
přesvědčeni, že závěr, na němž je založeno napadené rozhodnutí, nekoresponduje
s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně např. s rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo
1253/2009, sp. zn. 22 Cdo 2962/2012, sp. zn. 3 Cdon 344/96 a ani s rozhodnutím
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 480/97). Jsou přesvědčeni, že odvolací soud
chybně vyložil ustanovení § 5 o. s. ř. týkající se poučovací povinnosti soudu,
neboť nepřípustně navádí účastníky řízení ke změně žaloby. Požadovaným poučením
by došlo k porušení základních zásad sporného občanského řízení, neboť
ustanovení § 5 o. s. ř. připouští pouze poučení o procesních právech a
povinnostech. Žalovaní navrhli, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno
tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) za splnění
podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, a závisí na otázce procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalovaní zpochybnili závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně pochybil,
jestliže v rámci poučovací povinnosti podle § 5 o. s. ř. nepoučil žalobce, že
své právo může uplatnit také žalobou na peněžité plnění. Poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v ustanovení § 5 o. s. ř., podle
něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a
povinnostech. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou
povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního
řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí)
proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv
(případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností
zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v
ustanovení § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých
ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního
promítnutí; jakého poučení se účastníkům má v konkrétní procesní situaci
dostat, nestanoví § 5 o. s. ř., ale jednotlivá ustanovení. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. března 2014, sp. zn.
22 Cdo
2962/2012, přijal a odůvodnil závěr, že poučení o tom, jakým způsobem by měl
žalobce formulovat žalobní návrh, aby mohl být v řízení úspěšný, přesahuje
rámec poučovacích povinností zakotvených v občanském soudním řádu; tímto
navázal na závěry, které dovodil již v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 874/2010. Poučení „jakým způsobem lze realizovat nárok na vrácení daru, tj. nejen žalobou
na určení vlastnického práva k nemovitým věcem a uložením povinnosti tyto
vyklidit, ale i žalobou na zaplacení částky, která odpovídá hodnotě daru“, je
již excesem z procesní poučovací povinnosti soudu (jedná se o poučení o právu
hmotném). Zrušil-li odvolací soud v projednávané věci rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, že má žalobce uvedeným
způsobem poučit, odchýlil se od shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší
soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá
o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.