22 Cdo 3269/2024-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. K. a b) A. K., zastoupených Mgr. Petrem Malíškem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786, proti žalovanému P. P., zastoupenému Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Palackého třída 801, o ochranu proti neoprávněnému rušení výkonu služebnosti a o vzájemném návrhu na omezení služebnosti, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 C 170/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 5. 2024, č. j. 23 Co 95/2024-162, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 989 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 989 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců.
1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 20 C 170/2022-128, zamítl návrh žalobců, aby soud uložil žalovanému povinnost odstranit pevnou překážku – zahrazovací kovový sloupek – umístěnou na služebném pozemku parc. č. XY při hranici s pozemkem parc. č. XY, oba v k. ú. XY, která neoprávněně ruší výkon práva plynoucího ze služebnosti chůze a jízdy ve prospěch pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY, oba v k. ú. XY (výrok I), uložil žalovanému povinnost zdržet se veškerých neoprávněných zásahů a rušení práva žalobců plynoucího ze služebnosti chůze a jízdy na služebných pozemcích parc.
č. XY a parc. č. XY, oba v k. ú. XY, ve vlastnictví žalovaného, ve prospěch panujících pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY, oba v k. ú. XY, ve vlastnictví žalobců, a povinnost uvést tyto služebné pozemky do stavu, který výkon práva žalobců umožní v původním rozsahu (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Dále zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby soud omezil služebnost pouze na část služebných pozemků, která odpovídá cestě, která je reálně v terénu, tak, aby byl zajištěn přístup žalobců k jejich nemovitostem parc.
č. XY a parc. č. st. XY, oba v k. ú. XY, z východní strany přes východní část pozemku parc. č. XY, pozemek parc. č. XY a pozemek parc č. XY v k. ú. XY (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
2. K odvolání žalovaného proti výrokům II–V prvostupňového rozsudku Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 23 Co 95/2024-162, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II–V potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť napadené rozhodnutí považuje v plném rozsahu za nesprávné (bod 1 dovolání). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně posoudil právní otázku týkající se rozsahu a způsobu výkonu služebnosti chůze a jízdy. Smlouva o zřízení věcného břemene, na kterou žalobci odkazují, stanovuje, že žalobci jsou oprávněni využívat služebnost na celém pozemku, avšak žalovaný má za to, že výkon tohoto práva by měl být omezen pouze na část pozemku, která je nezbytná k zajištění přístupu k nemovitostem žalobců. Tato skutečnost odpovídá i vůli stran při uzavření smlouvy. Navrhl, aby dovolací soud přezkoumal otázku, zda může být výkon služebnosti omezen na konkrétní část pozemku. Nastalá situace způsobuje hrubý nepoměr, proto žalovaný žádá o omezení služebnosti podle ustanovení, které to umožňuje. K tomu odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3257/2017. Odvolací soud dále nesprávně posoudil právní otázku týkající se instalace pevné překážky – zahrazovacího sloupku, přičemž nesprávně vyhodnotil, zda tato instalace omezuje výkon služebnosti, ani nezvážil, zda je omezení, které sloupek představuje, proporcionální a přiměřené vzhledem k právům a zájmům žalobců. Dále se vyjádřil k negativním dopadům zvýšeného provozu na služebném pozemku. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl tak, že návrh žalobců na odstranění zahrazovacího sloupku se zamítá a služebnost bude omezena na část pozemku odpovídající reálně existující cestě v terénu.
4. Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli odmítnutí dovolání, přičemž se podrobně vyjádřili k argumentaci obsažené v dovolání.
5. Předně dovolací soud uvádí, že závěrečným návrhem (bod V dovolání) žalovaný usiluje mj. o vydání měnícího rozsudku Nejvyššího soudu [srov. § 243 d) odst. 1 písm. b) o. s. ř.] ve vztahu k výroku, který nebyl napaden ani odvoláním, pročež se stal pravomocným (k tomu viz bod 18 napadeného rozhodnutí). Nadto je nutno poznamenat, že v tomto rozsahu k (žalovaným navrhovanému) zamítnutí žaloby ze strany soudu prvního stupně došlo (výrok I prvostupňového rozsudku). V tomto rozsahu je proto dovolání objektivně nepřípustné (srov. § 236 o. s. ř.); objektivně nepřípustné je i v části napadající nákladový výrok.
6. Dovolací soud mimo výše uvedené vyšel z toho, že žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (body I a V dovolání).
7. Dovolání žalovaného trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
11. Dovolatel vymezil přípustnost dovolání tím, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž tuto námitku uplatňoval ve vztahu k posouzení rozsahu služebnosti; měl zato, že výkon práva by měl být omezen pouze na část pozemku, přičemž navrhoval přezkum otázky, „zda může být výkon služebnosti omezen na konkrétní část pozemku, a to s ohledem na ochranu vlastnických práv žalovaného a zda odvolací soud správně posoudil otázku proporcionality a přiměřenosti takového omezení.“ V takovém případě byl však povinen uvést, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud při řešení této otázky nerespektoval, tj. od kterých konkrétních rozhodnutí se odvolací soud při řešení dané otázky odchýlil.
12. Žalovaný v dovolání odkázal na jediné rozhodnutí dovolacího soudu, a to usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3257/2017, neuvedl však, v čem byl rozsudek odvolacího soudu rozporný se závěry učiněnými v tomto rozhodnutí, přičemž není ani patrné, zda vůbec měl být postup odvolacího soudu při řešení žalovaným formulované otázky v rozporu právě s tímto rozhodnutím. To se ostatně nepodává ani z kontextu dovolání. Naopak žalovaný toto rozhodnutí zmiňuje pouze ve vztahu k možnosti soudu zohlednit (zřejmě hrubý) nepoměr. Dovození hrubého nepoměru nicméně až následnou úvahou provedl v dovolání sám žalovaný, neboť mj. uvedl, že „v daném případě došlo k hrubému nepoměru mezi zatížením služebného pozemku a výhodou panujícího pozemku.“
13. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 3257/2017 nadto šlo o zcela jinou situaci a odlišné skutkové okolnosti. Žalobce se totiž domáhal „zrušení věcného břemene doživotního užívání a podílení se na úrodě na zahrádkářské chatě, pozemku a pozemku.“ Dovolání pak bylo odmítnuto primárně proto, že (ve vztahu k okolnostem, které měly založit hrubý poměr a vést ke zrušení služebnosti) „na položených právních otázkách nebylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu (vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu) vůbec založeno,“ resp. „nemůže v poměrech projednávané věci samotná změna vztahů mezi žalobkyní a žalovanou mít vliv na práva a povinnosti vyplývající z věcného břemene.“ Dovolacímu soudu tak není vůbec zřejmé, v jakém ohledu by mohly být závěry odvolacího soudu v této věci v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím.
14. Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že nalézací soudy se možným hrubým nepoměrem ve smyslu § 1299 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zabývaly (bod 38 prvostupňového rozhodnutí a body 28–30 napadeného rozhodnutí).
15. Jak bylo však výše uvedeno, není z dovolání patrné, zda se dovolatelem zmiňované rozhodnutí vůbec má vztahovat k vymezené přípustnosti dovolání, či zda se jedná až o důsledek dovolatelem provedeného hodnocení jednotlivých skutečností zakládajících – podle přesvědčení žalovaného – hrubý nepoměr.
16. Ve vztahu k dalším otázkám, kterými se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval, resp. s jejichž řešením dovolatel v dovolání polemizuje, absentuje jakékoliv vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
17. Nepřípustné jsou nakonec námitky žalovaného představující polemiku se zjištěným skutkovým stavem (negativní dopady zvýšeného provozu na služebný pozemek).
18. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Nepřípustné jsou proto námitky dovolatele směřující ke zpochybnění skutkových závěrů nalézacích soudů. Jimi je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat.
19. S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že dovolání žalovaného trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 1. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu