U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Bc. Hanou Bartasovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalovanému V. Č., zastoupenému JUDr.
Lubomírem Gajduškem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 841, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C
335/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4.
2. 2016, č. j. 38 Co 382/2014-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 400 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce
Mgr. Bc. Hany Bartasové.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 5. 9. 2014, č. j. 4 C 335/2012-114,
určil, že žalobce je vlastníkem pozemku par. č. 1835/1 a budovy bez č. p. a č. e. stojící na pozemcích par. č. 1835/3 a 1835/1 (dále také „předmětné
nemovitosti“), vše v katastrálním území a obci P., zapsáno na listu vlastnictví
č. 2440 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrálního pracoviště
Hodonín (výrok I.). Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
náhradu nákladů řízení ve výši 30 639 Kč. Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 38
Co 382/2014-143, potvrdil výrok I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně a
výrok II. změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech
řízení 32 575 Kč. Uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady
odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč. Soudy vyšly z následujícího skutkového stavu: žalobce je zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník pozemku par. č. 1835/3 a budovy bez č. p. a č. e. na
pozemku par. č. 1834/3, na základě rozhodnutí Státního notářství v Hodoníně ze
dne 12. 11. 1987, sp. zn. D 1174/1987, a darovací smlouvy ze dne 11. 1. 1991. Žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku par. č. 1835/1
a budovy bez č. p. a č. e. na pozemcích par. č. 1835/1 a 1835/3, a to na
základě usnesení o projednání dědictví Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 2. 2000, č. j. D 2470/94-134, a darovací smlouvy ze dne 5. 6. 1992. Žalovaný ani
jeho právní předchůdci předmětné nemovité věci nikdy neužívali. Naopak jejich
držby se ujali nejprve právní předchůdci žalobce a následně žalobce. Nesoulad
evidovaného stavu v katastru nemovitostí s faktickým stavem vyšel najevo až v
průběhu roku 2002. Soudy obou stupňů posoudily věc v souladu s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v
posledním účinném znění (dále rovněž „obč. zák.“), a dospěly k závěru, že
žalobce nabyl k předmětným nemovitým věcem vlastnické právo vydržením podle §
134 obč. zák. Ujal se držby v dobré víře, na základě omluvitelného omylu, s
držbou vlastních pozemků se chopil i držby pozemku a budovy sousední, které od
nepaměti pokojně užívali jeho právní předchůdci. Předmětné nemovité věci držel
nepřetržitě po dobu nejméně deseti let, přičemž byl celou dobu v dobré víře, že
mu vlastnické právo náleží. Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“)
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uvádí, napadené
rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla doposud vyřešena. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud nesprávně posoudil oprávněnost držby žalobce. V
projednávaném případě nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, neboť žalobce se neujal držby sporných
nemovitých věcí v omluvitelném omylu, že mu tyto věci náleží.
V souvislosti s
posouzením dobré víry žalobce klade dovolatel otázku, zda může být v dobré víře
držitel, který se za celou dobu své držby nepřesvědčí o souladu své držby se
zápisem v katastru nemovitostí. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho odmítnutí. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou
účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje. Dovolání není přípustné. Vznesená otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že při posuzování otázky, zda v daném
případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k vydržení, nelze
vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení držby nebyl v
souladu s údaji uvedenými v katastru nemovitostí, o kterých se držitel
nepřesvědčil. Je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba
uchopena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo
837/98, uveřejněný pod číslem 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr, že ověření zapsaného stavu v katastru nemovitostí není nutnou podmínkou
pro existenci dobré víry ve vlastnictví věci, odpovídá ustálené judikatuře
dovolacího soudu. Z obsahu dovolání se nicméně podává, že dovolatel shledává přípustnost dovolání
také v rozporu napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu v otázce posouzení dobré víry žalobce, že je vlastníkem předmětných
nemovitých věcí. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný
pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo
4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí
být řádně odůvodněna. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud zkoumal všechny nutné předpoklady
pro nabytí vlastnického práva vydržením a rozhodnutí náležitě odůvodnil. Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem [předmětné nemovité věci užívali právní
předchůdci žalobce již „od nepaměti“; žalobce opíral držbu o domnělé právní
tituly; držba žalobce ani držba právních předchůdců nebyla do roku 2002
zpochybňována] není úvaha o existenci dobré víry žalobce zjevně nepřiměřená. Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se
žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce. V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc. předseda senátu