22 Cdo 3470/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) J. H., a b) I. Č., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) I.
S., a b) L. S., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u
Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 61/2005, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2006, č. j. 22 Co
165/2006-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2006, č. j. 22 Co
165/2006-144, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se jako spoluvlastníci níže uvedených nemovitostí domáhali, aby soud
žalovaným uložil tyto nemovitosti vyklidit, neboť je užívají bez právního
důvodu. Žalobci potřebují nemovitosti k bydlení, neboť vychovávají nezletilé
děti a sami bydlí v provizorních podmínkách.
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. prosince
2005, č. j. 3 C 61/2005-76, zamítl žalobu, „kterou se žalobci domáhali uložení
povinnosti žalovaným vyklidit nemovitosti, a to staveb. parcelu č. 46/2 o
výměře 165 m² – zastavěná plocha a nádvoří, parcelu č. 58/2 o výměře 62
m² – zahrada a rodinný dům v J. čp. 62 na staveb. parcele č. 46/2, vše
zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. k. –
katastrální pracoviště P. z. na LV č. pro obec J., okr. P. z. v katastrálním
území J. u P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně rozhodl na základě zjištění, že žalobci jsou od roku 2004
podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. S ústním souhlasem jejich
právních předchůdců, mimo jiné matky žalované 1), byt v domě užívali od roku
1981 nepřetržitě žalovaní, kteří do jeho zvelebení investovali svoje
prostředky. Nabídku na odkoupení domu za 300 000,- Kč odmítli pro nedostatek
peněz a nájemné platili jen několik měsíců. Na výzvu žalobců, aby dům
vyklidili, reagovali odmítavě. Soud konstatoval, že pokud by žalovaní dům
užívali bez právního důvodu, byl by nárok žalobců podle § 126 občanského
zákoníku (dále „ObčZ“) důvodný. Žalovaní však dům užívali od roku 1981 do roku
2004 na základě dohody s předchozími vlastníky a byli tudíž v dobré víře, že
jsou k tomu oprávněni. Proto vydrželi právo odpovídající věcnému břemeni (§ 130
a § 134 ObčZ).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 27.
června 2006, č. j. 22 Co 165/2006-144, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit shora uvedené nemovitosti „do 6
měsíců od právní moci tohoto rozsudku“ a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací
soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že žalovaní
právo odpovídající věcnému břemeni užívání nemovitostí vydržet nemohli, neboť
nebyli jeho oprávněnými držiteli. Žaloba není ani v rozporu s dobrými mravy (§
3 odst. 1 ObčZ); žalovaní sice byt upravili, vybudovali koupelnu, WC,
kanalizaci apod., ale 25 let neplatili nájemné. Jejich sociální situace není
podprůměrná, složili akontaci 80 000 Kč za leasing automobilu a dříve odmítli
nemovitost koupit za 300 000 Kč. Vlastnické právo žalobců nelze trvale omezit,
zejména když ani jejich bytová situace není dobrá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“). Namítají, že
odvolací soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým
závěrům a věc nesprávně právně posoudil; vyšel částečně ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Tvrdí, že odvolací soud chápe nesprávně právní podstatu dobré víry při držbě a
výkonu práva doživotního užívání nemovitosti odpovídající věcnému břemeni,
které na straně žalovaných vzniklo. Jeho právní argumentace za použití odkazu
na stávající judikaturu je rovněž chybná, dospívá-li k závěru, že k vydržení
práva odpovídajícího věcnému břemeni je nutná písemná a nikoliv i ústní
smlouva, jejíž obsah byl ostatně v řízení prokázán. Odvolací soud dále
pochybil, nedospěl-li k závěru, že uložením povinnosti k vyklizení bytu
žalovaným dojde k porušení dobrých mravů. Zde měl vzít v úvahu rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1630/2002. Odvolací soud nevysvětlil, jak měli
žalovaní při jejich majetkové situaci zaplatit za dům 300 000 Kč, resp. si
zajistit jiné bydlení; navíc nabízená kupní cena nezohlednila jejich investice
do domu. Nájem sice platili jen krátce, ale – s výjimkou tohoto krátkého období
– jej po nich nikdo nežádal. Akontaci na leasing složili v době, kdy jejich
bydlení nebylo zpochybněno. Také stísněné poměry žalobců nebyly prokázány.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání odmítají argumentaci dovolatelů a namítají, že
dovolání není přípustné. Tvrdí, že odvolací soud zcela jednoznačně odůvodnil
nemožnost vzniku věcného břemene způsobem, na který žalovaní v podrobnostech
odkazují. Uzavírají, že jako vlastníci nemovitostí mají právo na ochranu podle
§ 126 odst. 1 ObčZ. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
Žalovaní v dalším podání polemizují s vyjádřením žalobců k dovolání a trvají na
návrhu, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením);
ustanovení § 134 zde platí obdobně (§ 151o odst. 1, věta druhá ObčZ). Oprávněný
držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let,
jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1
ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu
věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že
držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ).
Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že
mu věc nebo právo náleží (§ 150 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení
subjektivních představ držitele. Dobré víra držitele se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, Právní
rozhledy 1997, č. 11). Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní
smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře,
že je vlastníkem věci, i když je (subjektivně) přesvědčen, že taková smlouva k
originárnímu nabytí vlastnického práva postačuje. Držba nemovitosti opírající
se o ústní smlouvu nemůže vést k vydržení (Usnesení ze dne 20. března 2003, sp.
zn. 22 Cdo 432/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1792, viz též
judikaturu uvedenou v tomto usnesení). Právní omyl držitele, vycházející z
neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v
době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný (rozsudek ze dne 10. října
2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1481).
V dané věci se žalovaní ujali tvrzené držby práva odpovídajícího věcnému
břemeni na základě smlouvy uzavřené v roce 1981. V tomto roce však práva
odpovídající věcnému břemeni nemohla být smluvně vůbec zřízena; možnost
zřizovat takto věcná břemena byla do občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.
zavedena novelou č. 131/1982 Sb. Již z tohoto důvodu nemohl být případný právní
omyl žalovaných, že jim svědčí smluvně sjednané právo odpovídající věcnému
břemeni, omluvitelný. Podle § 135c odst. 1 ObčZ ve znění zmíněné novely pak
platilo: „Věcná břemena vznikají ze zákona, rozhodnutím oprávněného orgánu,
písemnou smlouvou a na základě závěti; právo odpovídající věcnému břemenu lze
nabýt také výkonem práva (§ 135a). K účinnosti smlouvy, z níž se nabývají práva
odpovídající věcným břemenům, je třeba její registrace státním notářstvím“. Ze
zákona se jasně podávalo, že na základě pouhé ústní smlouvy, neregistrované
státním notářstvím, nemohlo věcné břemeno vzniknout; proto ani žalovaní nemohli
být se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že jim věcné
břemeno svědčí, neboť jejich právní omyl nemohl být omluvitelný. V této části
tedy není dovolání důvodné.
V řízení před soudem prvního stupně se žalovaní též bránili námitkou, že výkon
práva žalobců není v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ); v dovolání
uvádějí, že tuto otázku odvolací osud posoudil nesprávně.
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv
druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí
poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou
zákonem (čl. 11 odst. 1 a 3 LPS). Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo
do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání
věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 ObčZ). Právo na bydlení
je základním lidským právem (viz nález pléna Ústavního soudu, publikovaný pod
č. 231/2000 Sb.). Rodina a zejména nezletilé děti jsou pod zvláštní ochranou
státu, jak to vyplývá z čl. 32 LPS, z § 31 a násl. zákona o rodině č. 94/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ze zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-
právní ochraně dětí. Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a
nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ).
K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení
nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této
souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v
zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti
priority jednoho ze dvou v kolizi stojících základních práv, je nutnou
podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace
zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4
LPS, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom
při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky
rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize (nález pléna
Ústavního soudu, publikovaný pod č. 214/1994 Sb.).
Práva a právem chráněné zájmy osob, které pozbyly možnost užívat dosavadní
obydlí, je třeba vždy poměřovat s právem vlastníka na ochranu proti tomu, kdo
do jeho práva neoprávněně zasahuje. Pokud by důsledkem vyklizení domu
žalovanými bylo, že by žalovaní a jejich rodina ztratili jakoukoliv lidsky
důstojnou možnost bydlení, že by se z členů rodiny stali „bezdomovci“ a mohly
by tak vzniknout i důvody pro nařízení ústavní výchovy nezletilého syna, nebylo
by možno dát přednost majetkovým právům žalobců před realizací shora uvedených
základních lidských práv žalovaných. Proto pokud se žalobci domáhají vyklizení
domu, ve kterém žalovaní s nezletilým dítětem bydlí, přičemž žalovaní nemají
možnost zajistit si bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě
lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat
vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy. O rozpor výkonu práv žalobce s
dobrými mravy by nešlo zejména v případě, že by žalovaní svévolně poškozovali
práva žalobce ještě dalším závažným způsobem (např. poškozovali by dům,
bezdůvodně odmítali platit přiměřenou částku za užívání domu apod. – viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002,
Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2059).
V projednávané věci odvolací soud učinil závěr o tom, že vystěhování rodiny z
nezletilým dítětem není v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud konstatoval,
že oba žalovaní pracují, bydlí s nimi zletilá dcera, která je zaměstnaná a může
též na potřeby společné domácnosti přispívat a sociální situaci žalovaných
nelze považovat za podprůměrnou; žalovaní si chtěli též koupit nový automobil
na leasing a složili akontaci 80 000 Kč. Odvolací soud však neučinil závěr,
podložený skutkovými zjištěními, že žalovaní mají reálnou možnost opatřit si
jiné bydlení. (K tomu je třeba poznamenat, že soud prvního stupně uvedl, že
„žalovaní pracují s příjmy 8.697.- Kč a 13.411.- Kč měsíčně, nemají žádný
majetek“). Skutečnost, podstatná pro posouzení věci z hlediska souladu výkonu
práva žalobců s dobrými mravy, tak zůstala neobjasněna a věc proto nebylo možno
řádně posoudit z hlediska § 3 odst. 1 ObčZ; řízení tak trpí vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Měl-li odvolací soud za to, že některé tvrzené skutečnosti vylučují možnost
posoudit výkon práva žalobců podle § 3 odst. 1 ObčZ, bylo třeba, aby úvahy o
tom odůvodnil a podložil je řádnými skutkovými zjištěními. Okolnost, že
žalovaní odmítli zakoupit předmětný dům za 300 000 Kč, sama o sobě nemůže být
vykládána v jejich neprospěch, pokud se nezjistí, proč tuto nabídku odmítli a
na základě skutkových zjištění nebude učiněn závěr, že odmítnutí bylo v jejich
situaci neopodstatněné; to platí i pro složení akontace na leasing automobilu,
neplacení nájemného a na další skutečnosti. K názoru odvolacího soudu, že
nelze trvale omezit vlastnické právo žalobců (patrně pro rozpor výkonu jejich
práva s dobrými mravy) se poznamenává, že o trvalé omezení skutečně nemůže jít;
úvahu o vyklizení však soud musí spojit se zjištěním o reálné možnosti
žalovaných pořídit si jiné bydlení, přičemž tato úvaha se promítne ve stanovení
lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 a 3 OSŘ). V řízení jistě nelze opomenout ani
bytovou situaci žalobců, je však třeba učinit podrobná skutková zjištění a
provést jejich pečlivé zhodnocení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.
r.
předseda senátu